Síroperluška, metanožerka… V dětské knížce dostaly bakterie malebná jména

Napsal jste knížku pro děti o bakteriích. Proč zrovna o nich?

Jsem původní profesí evoluční biolog, do roku 2015 jsem učil v Praze na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Zabýval jsem se právě evolucí bakterií a mikrosvětem. Připadá mi hezké, že spousta věcí, které se používají ve firmách a školí se v nich, se dá hezky ukázat na bakteriích. Za druhé jsem stále duší biolog a trápí mě, že o tomto tématu lidi a děti nic nevědí. Sám mám teď malé děti a v knížkách jsou samá zvířátka ze statku, koníci, psíci. A kde jsou bakterie, díky kterým prší, krávy nezahynou hlady a díky kterým máme rostliny?

 

Zaujalo mě, že jste říkal, že chcete vylepšit bakteriím pověst, že dnes je známe jen jako nějaký fujtabl anebo ty hodné z jogurtu…

Lidé tíhnou k extrémům, protože ty jsou didakticky velmi názorné. Na nich se dá krásně ukázat, co je krásně a špatně. Takže na jedné straně máte probiotika a na druhé bakterie jako choroboplodné zárodky. Ale ta skutečná pestrost a krása, diverzita, je někde mezi tím. Historicky se to dlouho nevědělo ani v biologii. Trvalo dlouho, než se bakteriemi vědci začali zabývat. Od oťukávání těch největších zabijáků v časech Louise Pasteura a Roberta Kocha uteklo více než sto let, ale výsledkem je odkrytí a pochopení fascinujícího světa mikroorganismů.

 

Bakterie tedy byly dlouho stranou pozornosti i ve vědecké komunitě?

Dlouho nebyly nástroje, abychom zkoumali takhle malé bytosti, které nejsou vidět pouhým okem. Většina našeho poznání o ekologii mikroorganismů vznikla v uplynulých deseti dvaceti letech. A než se poznatky dostanou od vědců do vysokoškolských lavic a popularizačních knížek, trvá to třicet až čtyřicet let. Když jde člověk na vysokou školu jako biolog, tak ví, ale neprosáklo to moc na veřejnost. To je škoda, protože je tam neuvěřitelné množství strašně zajímavých věcí.

 

Chtěli jste tedy nakopnout osvětu o baktériích?

Děti jsou na začátku cesty, jsou zvídavé, nadšené do všeho neznámého, a my jim vyprávíme o světě, hvězdách, oceánech a o všem obrovském kolem nich. A přitom je tady další takový prostor, který se s nimi dá probírat. A říkat „víš to, že existuje bakterie, která kadí elektřinu?“ a „víš to, že existuje bakterie, která tři roky přežila ve vesmíru?“. To je úžasné a děti o tom vůbec netuší, a pokud nepůjdou dělat medicínu nebo biologii, tak už o to ani nikdy v životě nezavadí. Takže to ani ony samy nemohou přenést na své děti.

 

Hodně názvů bakterií je latinských, proto jste si vytvořili vlastní názvosloví?

Klasické názvosloví v zoologii nebo v botanice staví na dlouhé historii a země měly dost času vytvořit si vlastní názvosloví. Většina bakterií byla naproti tomu objevena a popsána relativně nedávno. Ještě se nestačily přestěhovat z odborných publikací do širšího povědomí. A proto i ty české názvy chybí. Latinská jména jsou v tomto kontextu naprosto nepoužitelná, tak jsme přemýšleli nad tím, co vyjadřuje latinské jméno a jak ho převést do češtiny. Tak, aby to bylo zvukomalebné, dětské a zároveň aby to vystihovalo podstatu původního názvu.

 

Používáte názvy jako síroperluška namibijská nebo metanožerka. To znamená, že jméno vyjadřuje, co daná bakterie umí nebo jak funguje v mikrosvětě?

Ano, latinská jména nejsou samoúčelná a většinou něco znamenají. A když to něco přeložíte do češtiny a trošku to poeticky ohladíte, aby to nebyl „prasopřeklad“, tak to je ono. Více než sto bakterií má najednou krásné české jméno.

 

Jak dlouho vám příprava knížky trvala?

My jsme ji měli v hlavách už dlouho, ale samotné psaní zabralo zhruba půl roku práce.

 

To je docela rychlé.

Byli jsme dva a dětská knížka je něco jiného než román. Když se odmyslí ilustrace, tak toho textu v přepočtu na písmenka zase tolik není.

 

Jak jste sehnali ilustrátorku Barbaru Gyönyör?

Tu jsme hledali společně s nakladatelstvím. Věděli jsme, jak mají obrázky vypadat, měli jsme jasnou představu. Aby obrázky byly snové, ale zároveň aby se kresba držela reality a moc to neutíkalo, nebylo to infantilní. Chtěli jsme, aby to bylo něco na pomezí reality a pohádky. Když jsme viděli ukázku, věděli jsme hned, že je to přesně ono.

 

Říkáte, že je knížka pro děti od šesti do devadesáti let… Každý si tedy najde svoje?

Ano, mohu vyprávět linku pro čtyřleté dítě a stejně tak popisovat něco dvanáctiletému, který poprvé probírá bakterie na základní škole. Pak jsou tam informace, které odpovídají středoškolskému nebo i vysokoškolskému studiu. Přirovnal bych to k seriálu Byl jednou jeden život. To je něco, na co se může dívat tříleté dítě i medik. To byl náš cíl, knížka, která poroste s vámi a čím více budete umět, tím více informací uvidíte mezi řádky.

 

 

Na začátku jste zmiňoval, že fungování bakterií a jejich zákonitosti se dají promítnout i do korporátního světa. To si nějak nedokážu představit…

Už jsem si to vyzkoušel na různých kurzech. Postavil jsem workshop tak, že tam byla tato témata a testoval jsem je na zaměstnancích různých firem. Lidem to přijde zajímavé a je to něco jiného, než s čím se setkali. Firmy řeší témata jako adaptace, spolupráce, kooperace, networking, škálování různých přístupů. Řeší, jak efektivně komunikovat, jak nastavit prioritizaci problémů. Do jakéhokoliv korporátu přijdete, tak je tam problém s prioritami. A to jsou všechno věci, které se dají krásně ukázat na bakteriích, ony to umí taky. Slyšela jste někdy termín agilita?

 

Slyšela, ale je to pro mě taky dost neprostupný korporátní termín…

Jde o to, že všechny velké firmy vidí, že trh se strašně rychle mění, a ony na to musí reagovat, aby je jednou nepřeválcovaly dnešní malé startupy. Proto přechází na agilní řízení, což je transformace vnitřní organizace firmy tak, aby byla efektivnější, rychlejší a lépe tam fungovala týmová spolupráce. Lidé většinou moc nevěří, že tohle je konečně ten správný přístup. Ale když se jim to ukáže na evoluční škále, dává to smysl. Kooperaci, spolupráci, komunikaci zvládají i bakterie a dělají to už čtyři miliardy let.

 

Vy jste po letech na přírodovědě zběhl do korporátního světa. To musela být velká změna…

Zběhl jsem z donucení, čekali jsme první dítě a bylo potřeba živit rodinu. Změna to byla ohromná. Ale hezky to dokládá přístup, kdy dnes firmy říkají lidem, ať jsou adaptabilní, že za rok nebo za dva mohou dělat něco jiného než dnes. Dříve se člověk vyučil zedníkem a většinou mu to zůstalo až nadosmrti. Dneska se říká, že máte nějaké dovednosti, znalosti a můžete je použít v různých situacích a na různé věci. A buďte připraveni, že vy a vaše děti můžete měnit práci relativně často. Všichni máme strach, že to nemůžeme zvládnout. Já jsem si vyzkoušel na vlastní kůži, že to jde, i když to není jednoduché.

 

Máte pro to příměr i v přírodě?

Třeba křídla byla původně jen orgán, na kterém bylo peří a to mělo termoregulační funkci. Původně byla jako velká deka, která ptakoještěry chránila před zimou. Pak se zjistilo, že když náhodou spadnou z větve, tak s nimi mohou plachtit, a jsou dobré na něco jiného. Funguje to takto obecně. Já když jsem přecházel z jedné sféry do druhé, byl jsem zmatený a ztracený, ale když si pak člověk sedne a řekne si, co umí, co mu jde, v čem je dobrý a v čem ne, tak si najde totéž někde jinde.

 

Jaké jsou teď po Prvících kromě koučování vaše další plány?

Říkali jsme si, že když už jsme začali, bylo by škoda skončit. Teď řešíme, jak Prvíky rozvinout dále, jestli udělat třeba něco pro menší děti, něco pro starší, pracovní listy do škol. Je to nosné téma i pro korporace, takže rád bych to přepracoval i pro dospělé.