Chvojkovi: hrdinové navzdory turbulencím

Report

Rok velkých změn zakončila část rodiny Chvojkových hladověním pod odborným dohledem, nyní doma v Žebráku připravují druhý ročník benefičního plesu (článek vznikal na konci února). „Letos už nepůjde o pomoc pro nás, chceme zkusit vytáhnout z bryndy zase někoho jiného,“ říká Jana, která se těší z řidičáku, nové práce a dalších novinek. Na seznamu přání, jež si v prosinci 2018 sepsala pod názvem „Odrazit se od dna“, zbývá odškrtnout poslední: stěhování.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Minus deset centimetrů v pase, břicho osm, boky taky, stehna minus dva, hlásí Jana a má na mysli dceru Terezu. O kolik kilogramů? „To nevíme. Tak velkou váhu, kam by se vešla i s vozíkem, tady nemají,“ vysvětluje a volá: „Téro, kam mizíš? Pocem, ty běhno!“ Čtrnáctiletá dívka roztáčí kola mechanického vozíku a mizí na opačném konci rozlehlé haly Olivovy dětské léčebny v Říčanech. „Teri, pojď k nám, ty palice jedna,“ žadoní Jana, ale Tereza zaparkovala u polic s knihami a nevypadá to, že by se odtamtud chtěla hnout.

Nadešel čas uzavřít první, dvanáctiměsíční fázi projektu Šlápněte s námi do pedálů, který spolek Revenium ve spolupráci s magazínem Reportér rozjel na konci roku 2018. Tomu odpovídá i rozšířená sestava, v níž jsme se koncem ledna v Olivově dětské léčebně sešli – tři ženy z Revenia a dva muži z Reportéra.

„Tak co, jak to Honza bez vás zvládá?“ padá první dotaz. „Je mi to jedno. Ale úplně!“ směje se Jana Chvojková a myslí to jen napůl z legrace. Součástí plánu, který si sepsala v prosinci 2018, byla i vidina vypadnout častěji z domácnosti, jejíž provoz leží převážně na ní. Manžel Honza trpí od osmnácti let zánětlivým onemocněním střev (Crohnova choroba), k němuž se před osmi lety přidala rakovina jater, kterou bylo nutné řešit transplantací. Od té doby je doma, takřka neschopný fyzické námahy.

 

Terezin mezisvět

Ještě nikdy nebyli Chvojkovi tak dlouho od sebe jako letos v lednu. Zatímco Honza se Sárou se snažili udržet jakž takž v čistotě domek v Žebráku, Jana s Terezou se v Říčanech věnovaly hladovění a cvičení. „Jídlo tu sice dostáváme pětkrát denně, ale jen malé neosolené porce. Viď, Téro! A pojď říct, cos dělala včera!“ zkouší Jana znova zapojit dceru do konverzace a dodává: „Vystupovala v soutěži Olivovna má talent.“ Tereza to zaslechne a ozve se její typický projev radosti, spokojené zakvílení.

Odtučňovací procedura je nutná hlavně kvůli tomu, aby se mohla uskutečnit operace, která by Tereze dala šanci znovu se postavit, případně i zkusit chodit. „To břicho musí pryč, aby se doktoři dostali k tříslu, až jí budou dávat umělé kyčle,“ přibližuje Jana, jejíž starší dcera se narodila s dětskou mozkovou obrnou. V raném dětství se Tereza pohybovala víceméně normálně, postupně ale její schopnost ovládat nohy ochabovala, přišly na řadu berle. Poslední tři roky už je zcela odkázaná na vozík a péči matky, která musí obstarávat i její hygienu včetně přebalování. „Zhoršilo se to s nástupem puberty. Váha šla nahoru, čím dál víc ztrácela rovnováhu, začala být podrážděná, líná, protivná,“ přibližuje Jana a dodává: „Teď je to zase lepší, dokáže líp pochopit, co je potřeba. Třeba v noci už k ní nemusím tolik vstávat, dokáže se přetočit sama,“ popisuje nutné polohovací manévry, kterými lze předcházet proleženinám. Zmíněná operace nicméně připadá v úvahu nejdříve za čtyři roky, až Tereze bude osmnáct. Kromě kyčlí má Tereza potíže i s chodidly, lékaři tudíž plánují ještě zákrok na achilovkách.

Zatímco si povídáme, zmocnila se vozíku s Terezou osmiletá dvojčata Valérie a Klaudie. Popojíždějí sem a tam, Tereza se šťastně řehtá. „To jsou tady její nejlepší kamarádky,“ vysvětluje Jana a posteskne si: „Doma v Žebráku žádné kámošky nemá a Sára ji má poslední dobou dost na háku,“ zmíní druhou, o rok mladší dceru. Tereza navštěvuje speciální základku, jeden den v týdnu tráví ve stacionáři. „Nepatří ani mezi těžce postižené, ani mezi zdravé. A potřebovala by k sobě nějakého vrstevníka,“ říká Jana.

 

Honzovy propady

S Chvojkovými jsme se neviděli od loňského září, vyzvídáme proto novinky. „Vzali nám hmotku, jupí!“ raduje se Jana, která si jako jedno z předsevzetí uložila najít regulérní zaměstnání a zbavit se příspěvků hmotné nouze.

„Nemusím už každý měsíc do fronty na stravenky, ani si připadat jako příživnice, když jdu po Žebráku s dětmi,“ naráží na situace z loňského roku, kdy jako dobrovolnice pomáhala v centru Srdíčko, které na místní faře provozuje husitská církev. „Občas jsem zaslechla, že si přivydělávám načerno, prý abych o tu almužnu nepřišla,“ vysvětluje Jana a dodává: „Finančně jsme na tom stejně, ale lidsky si připadám mnohem líp.“

Naléhavým tématem zůstává bydlení. Připomeňme, že čtyřčlenná rodina bydlí i se dvěma jezevčíky ve dvoupokojovém přízemním domku, ve kterém se skoro nedá hnout. Honza s Janou si po svatbě vzali na pořízení baráčku milionovou hypotéku a byli odhodláni pustit se do rekonstrukce, jejímž výsledkem měly být i další místnosti v podkroví. Po narození Terezy však mladé rodiče převálcovaly jiné starosti a z plánů na rozšíření bydlení sešlo.

Součástí spolupráce s Reveniem mělo být nalezení řešení, což se poněkud zadrhlo. Zatímco Jana zatoužila po větší změně, Honza by raději jen přestavěl současné bydlení. Názory se postupně rozcházely stále víc, Jana si například vysnila zahrádku, kde by mohla něco pěstovat a chovat. „Jasně, králíky a ovce, máme málo starostí!“ reagoval Honza při naší loňské návštěvě, kdy se manželé neshodám ještě dokázali zasmát.

Zato na konci ledna v Říčanech jsme Janu zastihli v bojovnější náladě: „Ať si Chvojka bydlí, kde chce. Už jsem mu řekla, že se odstěhuju. Chci prostě pryč, nebudu čekat. On nemá rád změny, ale já jo,“ svěřuje se. Z další Janiny promluvy vyplývá, že Honzova nechuť ke změnám se netýká jen stěhování: „Často opakuje, že mu doktoři dali pět let, ať ho necháme dožít. Někdy působí dost rezignovaně, jako kdyby všechno zabalil.“

Hana Potměšilová z Revenia, která Chvojkovy zařadila do „restartovacího“ projektu mimo jiné proto, jak soudržný pár představovali, se teď zeptá: „Není to na psychologa?“ Jana se rozesměje: „To zase ne, vždyť má mě!“ Následuje chvilka pro vysvětlení, že žádná manželka nemůže suplovat roli odborníka na psychická onemocnění, při zmínce o antidepresivech Jana zareaguje: „To by nešlo, už tak bere milion prášků.“

Do názorové výměny se zapojí další ženy z Revenia: „Jani, to nemůžete vědět, nejste doktor.“ Jana opět zahraje nepříjemnou situaci do autu („On je v pohodě“), ale neprojde jí to: „Není, když tohle říká.“

 

Manželské etudy

Partnerské soužití Jany a Honzy Chvojkových prošlo menší turbulencí vloni na jaře, když si Jana dělala řidičský průkaz. Bylo to poprvé za dobu jejich manželství, kdy trávila víc času mimo domov, což Honza neopomínal sarkasticky komentovat. „Když jsem neudělala zkoušku hned napoprvé, vyčítal mi, že jsem to udělala schválně, abych mohla jezdit dál,“ vzpomíná Jana. Po získání řidičáku se prý domácí atmosféra opět vrátila do svých kolejí, ale když míříme v polovině února do Žebráku, stejně si nejsme úplně jisti, v jakém rozpoložení rodinu zastihneme.

Dcery Tereza i Sára jsou ve škole, v pokoji je přítmí, po celém bytě plápolají svíčky. Nejsou to ovšem dozvuky valentýnské romantiky, ale vichřice, která vyhodila proud v ulici. Připadá nám, že byt je přestavěný. „Jen jsme malovali, takže se něco posouvalo,“ říká Jana, která se po návratu z měsíčního pobytu v říčanské léčebně pustila do gruntování. „Nechci říct, že tady Honza se Sárou vůbec neuklízeli, ale znáte to,“ směje se. Honza neprotestuje a připadá nám, že se na Janu usmívá stejně zamilovaně, jako když jsme rodinu předloni v prosinci navštívili poprvé. Nechceme idylu pokazit, ale nezbývá než nadhodit téma, které zaznělo už v sanatoriu v Říčanech, čili bez Honzy, navíc v převaze žen: změnu bydlení.

„Nechci do barabizny, která by nám zase padala na hlavu, to by bylo z bláta do louže,“ vyjasňuje Honza svoji pozici. Netrvá tedy už na tom, že by rodina měla zůstat na současné adrese. Ale zatímco Jana se zamilovala do představy staršího domku se zahradou třeba i na samotě, její muž je připraven kývnout na stěhování jedině v případě, že půjde o novější bezbariérové bydlení. „Dostali jsme na náš domek nabídku. Cenu zatím nechceme zveřejňovat, ale něco by za to snad šlo pořídit,“ říká Honza.

Do hry se hodlá zapojit i radnice v Žebráku, kde se začíná rodit plán, jak rodině Chvojkových pomoci jejich svízelnou situaci s bydlením rozlousknout. „Radní doufají, že budou moci již na některém z letošních veřejných jednání předložit zastupitelům konkrétní návrh,“ říká místostarostka Šárka Krejčová, která je s rodinou v dlouhodobém kontaktu. Možností je víc a na podrobnosti je zatím brzo, ale snad lze naznačit, že celá věc souvisí s dokončením územního plánu, od kterého si dvoutisícové městečko slibuje mimo jiné nové stavební parcely s inženýrskými sítěmi. „Není to tak, že od nás Chvojkovi dostanou pozemek zadarmo, ale určitě to nějak vymyslíme a nenecháme je na holičkách,“ říká zástupkyně starosty.

 

Každodenní režim

Jisté je, že nějakou dobu ještě musí Chvojkovi vydržet ve dvou stísněných místnostech s malou předzahrádkou, kde žijí od svatby. Jana s oběma dcerami spí v jednom pokoji, Honza si každý večer ustele v obýváku. Nápor zažívá i miniaturní kuchyňka, kde se připravují tři různé jídelníčky – speciální menu má Honza kvůli Crohnově nemoci i čtrnáctiletá Tereza kvůli hubnutí, normální stravu si mohou dopřát jen Jana s mladší dcerou Sárou.

Ráno odvádí Jana obě dívky do školy a pokračuje rovnou do práce. Kolem poledne odbíhá, aby Tereze připravila jídlo, vyzvedla ji ze školy a přebalila. Následuje odpolední směna na faře a domů se vrací kolem půl šesté, kdy je na programu cvičení s Terezou, u kterého jsou oba rodiče. „Musíme, dyť je těžká jak pytel brambor. A dvojitej!“ vtipkuje Honza. „Je fakt, že zvednout ji z podložky na vozejk je docela masakr,“ dodává Jana a vysvětluje, jakou radu dostala od lékařů v Olivově dětské léčebně: „Cvičení nemá končit, když Tereza říká, že už nemůže, ale až když je rudá v obličeji.“

Po sestavě, která vychází z Vojtovy metody, je na programu sprchování Terezy a uložení do postele. „Kdybyste viděli, co všechno to obnáší, než ji uvelebíte!“ říká Jana a gestikuluje, aby názorně přiblížila každodenní rituál: „Jedna panenka musí být pod hlavou, další panenka za hlavou, nohy nesměj být takhle, ale takhle, tričko stažený dole, ale nesmí být stažený tady, vlasy na jedné straně takhle a na druhé musí být podsunuté, aby si na nich neležela. Pak pustíme audiopohádku, ale hrát to musí pod postelí, aby neviděla světýlko. Celý to trvá dvacet minut a pak stačí dvě věty a usne.“

Honza dobře ví, jaký nápor takový režim pro Janu představuje. „Padá na hubu, do noci se nezastaví. Až se někdy bojím, že to s ní šlehne a já tady zůstanu sám s holkama,“ říká čtyřicátník, který se musí vyhýbat jak většímu srocení lidí kvůli možné nákaze, tak náročnějším fyzickým úkonům. Jeho žena si ale možnost chodit pravidelně do práce nemůže vynachválit: „Předtím byl život taky namáhavej, ale navíc dost nudnej.“

 

Sářina puberta

Když se mají Chvojkovi ohlédnout za uplynulým rokem, na jehož začátku si předsevzali dostat se z nejhoršího, jejich hodnocení se liší. Zatímco Jana oceňuje, že získala zaměstnání, řidičák, osvobodila se od dávek hmotné nouze a Tereza tráví každý čtvrtek v berounském stacionáři Dobromysl, Honza lakonicky pronese: „Je to pořád stejný.“ Co na to Jana? „On je Honza takovej hrozně vyváženej. Až mě to někdy štve!“ prohlásí a rozchechtá se.

Honza je každopádně rád doma a stará se o obě dcery – podle svých omezených fyzických možností, nicméně trpělivě a ochotně. „Se Sárou je to teď jednoduchý. Jak vlezla do puberty, chce od nás jedinou věc: abychom jí dali pokoj,“ líčí otec a v nadsázce dodává: „Stačilo by zavřít ji do skříně a nevytahovat.“ Zatímco Honza se Sárou jsou spíš peciválové, Jana s Terezou se snaží vyrážet za dobrodružstvím, jak jen to jde. Naposled si v Praze vyzkoušely virtuální handy biatlon, při kterém závodník kmitá rukama, a když se na obrazovce dostane ke střelnici, vezme laserovou pušku a trefuje terč.

Jana s Terezou se rovněž staly patronkami benefičního plesu, jehož první ročník se konal loni v dubnu právě ve prospěch Chvojkových. Zorganizoval jej hořovický spolek Žiju hrou ve snaze vybrat peníze na elektrický vozík pro Terezu, což se podařilo. „Letos za mnou přišli, jestli bych se toho nechtěla ujmout a předat žezlo. Tak hledáme někoho, kdo je v podobné situaci jako my před rokem,“ vysvětluje Jana Chvojková.

 

Držet pospolu

Manželé Chvojkovi jsou opravdoví hrdinové, je třeba zdůraznit závěrem. Odolnost, s níž zvládají dlouhodobou psychickou i fyzickou zátěž, si bez jakýchkoliv výhrad zaslouží obdiv. Stejně úctyhodné je, jak při tom všem drží dál pospolu.

Od spolku Revenium, který jim umožnil trochu se nadechnout a provést je komplikovanějšími úředními procedurami, nedostali žádné peníze. Ze sbírkového účtu, na němž se sešlo 220 tisíc korun, však mohli Tereze pořídit řadu pomůcek, objevily se i nabídky zážitků (jedním byl například pobyt pro celou rodinu na zámku Loučeň, který věnoval partner projektu, Českomoravská stavební spořitelna).

Přesto se někdy dočkají odsudků: „Najde se pár lidí, kteří nemůžou překousnout, že jsme byli v nějakém projektu. Jako kdyby nám i to neštěstí záviděli,“ říká Honza a Jana smířlivě dodává: „Lidi, co vám nepřejí, se najdou všude.“

Loučíme se a Jana spěchá také ven. „Včera jsem potkala pána z kovodružstva, který říkal, že mají nákladní váhu. Tak se chci domluvit, aby nám zvážili Terezu – nejdřív samotný vozík a pak jeho váhu odečteme. Podle mě shodila deset kilo.“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement