Vše stojí na dvou malých svalech

Říkávalo se u nás – co Čech, to muzikant. A tradičně se Češi považovali za národ s jakýmsi výjimečným vztahem k hudbě, přestože se velké věci v muzice odehrávaly spíš jinde. Nyní se ale něco přece jen mění: pokud jde například o operní zpěv, dlouhá desetiletí jsme nejkrásnější hlasy světa u nás naživo zaslechli jen sporadicky. V posledních letech však i v Česku vystupují velké světové hvězdy. Možná ne tak často jako v Paříži nebo Vídni, ale pravidelně.

A největší zásluhu na tom má subtilní, elegantní a velmi energická Alena Kunertová, majitelka agentury Nachtigall Artists.

 

Přivézt hvězdy

Absolventka Střední hotelové školy v Poděbradech pracovala sedmnáct let, až do roku 1996, v hotelech, naposledy jako zástupkyně ředitele pražského hotelu Jalta na Václavském náměstí, pár kroků od Státní opery – nevyhnutelně tam bydlívali hostující zpěváci a muzikanti, kterým občas pomohla něco zařídit. Kontakt s nimi ji popostrčil k tomu, aby podlehla vášni pro klasickou hudbu a především operní zpěv, kterou v sobě měla od dětství (rodiče ji odmalička vodili do opery), a přehodila výhybku. Do nové kariéry si z hotelů přinesla vydatný trénink v řešení krizových situací a jednání s lidmi.

První akci uspořádala v roce 1999: šlo o recitál slavného slovenského tenoristy Petera Dvorského ve Španělském sále Pražského hradu a byl to také první umělec, kterého začala zastupovat jako jeho agentka.

 

Z hlediska financí přitom pro každý koncert platí, že náklady na ně nabíhají dříve než výnosy; nejdříve je třeba investovat a až potom investici vyrovnají příjmy ze vstupného, případně z dalších zdrojů. U úspěšně zavedeného podniku se tak valná část zisku přelévá do přípravy dalších akcí. Jak to ale bylo na začátku? Z čeho Alena Kunertová financovala své první podnikatelské aktivity?

Na úvěr z banky není potřeba se ptát, pokud by jí někdo byl ochoten půjčit na něco tak nejistého jako její první koncert operního pěvce, tak jen za strašlivých podmínek.

„Dala jsem do toho své úspory,“ vysvětluje. „A protože jsem vyšla z manažerského prostředí, byla jsem šikovná při shánění sponzorů.“

Aleně Kunertové ovšem trvalo pár let, než u světových hvězd a jejich agentů získala renomé spolehlivé partnerky, schopné finančně i organizačně zajistit jejich vystoupení.

„Začátkem devadesátých let nám pokazili renomé promotéři, kteří se pouštěli do pořádání akcí, na něž nestačili. Často akceptovali podmínky, které se u nás tehdy ještě akceptovat nedaly, a končilo to tím, že spoustu věcí nedokončili, nezaplatili, na poslední chvíli zrušili. Promotéři velkých akcí na nás pak hleděli s otazníky v očích a napravit si pověst nebylo jednoduché.“

Tři roky po recitálu Petera Dvorského aktivitu agentury skoro úplně utlumila, protože se stala manažerkou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK – v mnohém dělala totéž co ve své agentuře, ale pro orchestr. Pro její budoucnost však bylo významné, s kým navazovala kontakty a domlouvala vystoupení.

Když v roce 2012 už zase pod hlavičkou Nachtigall Artists uspořádala ve Smetanově síni pražského Obecního domu koncertní provedení poslední Čajkovského opery Jolanta s opravdovou světovou superstar Annou Netrebko v hlavní roli, byl to už úplně jiný adrenalin než kdysi komorní recitál Petera Dvorského.

„Sto šedesát účinkujících! A Smetanka nabitá až po strop, lidé seděli snad na všech židlích, které se nám v Obecním domě podařilo najít!“

Na plakátech a v českých koncertních síních se začala kromě Anny Netrebko objevovat další slavná jména: Cecilia Bartoli, Juan Diego Flórez, Elina Garanča, Bryn Terfel, Rolando Villazón, Erwin Schrott… Přijely jich už desítky a přibývají. A vše organizovala Alena Kunertová.

 

Zvládat obtíže

„Kolik máte zaměstnanců?“ ptám se. „Nastálo jen sama sebe. Celá agentura jsem já, můj notebook a telefon. Ale pochopitelně mám skvělý tým víceméně stálých spolupracovníků, které najímám na jednotlivé projekty. Hodně pracuju se studenty hudebního managementu HAMU a konzervatoří – asistovat v zákulisí uměleckým idolům je pro ně úžasný zážitek, a ještě si tím přivydělají.“

Kdyby Alena Kunertová nebyla jako podnikatelka ambiciózní, odvážná a rozhodná, neprosadila by se; počet jejích zaměstnanců ale vypovídá i o značné opatrnosti. „Celý ten byznys nakonec stojí na zdraví a kondici něčích dvou malých svalů – hlasivek.“ Několikrát už musela koncert na poslední chvíli zrušit, respektive přeložit, což je vždy velká komplikace; umělci mají kalendáře plné nadlouho dopředu, sály nemusí být k dispozici, lidé mohou chtít vrátit vstupenky… Naposledy se to přihodilo v prosinci, kdy onemocněla Cecilia Bartoli, která měla v Obecním domě zpívat hlavní roli v koncertním provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito.

Mimořádně pak na koncertní scénu dopadly covidové restrikce, kdy se všechny plány zničehonic zhroutily. Tehdy měla například připravený – a vyprodaný – recitál slavného mexického tenoristy Rolanda Villazóna, jehož termín nakonec posouvali pětkrát! A po covidu přišla válka na Ukrajině, inflace, zdražování energií… Jak se to promítlo do návštěvnosti?

„Vyprodat sál je teď těžší,“ říká Alena Kunertová. „Odhaduju, že přibližně šedesát procent našeho publika se opakuje. Jsou to lidé, kteří nechodí na všechno, ale vracejí se, a na tom se příliš nezměnilo. Cítíme ale, že zatímco zájem o prémiovou kategorii zůstal stejný, část středu se lehce posunula k levnějším vstupenkám. A část těch, kdo už předtím kupovali ty nejlevnější vstupenky, buď úplně odpadla, nebo chodí méně často. Dřív to pro nás byli zaručení klienti – chodili na nejlacinější místa, ale chodili spolehlivě. Pevně věřím, že se všichni brzy vrátí!“

Kromě těch „velkých“ koncertů, kterých bývá v průměru sedm osm za rok (nejen v Praze), agentura Nachtigall Artists pořádá i řadu menších, na nichž vystupují méně známí pěvci, a podílí se na obsazení, dramaturgii či logistice desítek dalších akcí.

 

Pomoci talentům

Co všechno vlastně Alena Kunertová dělá? „Srdcová záležitost je pro nás s manželem Spolek přátel hudebních talentů, který jsme založili před několika lety s cílem vyhledávat a podporovat mladé talenty u nás a na Slovensku. Sháníme granty a prostředky od různých dárců a s nimi pak mladým pomáháme dostat se na mezinárodní scénu; nasměrujeme je ke správným pedagogům, na soutěže a předzpívání v pro ně vhodných operních studiích. Pomůžeme jim finančně, ale třeba i tím, že je necháme profesionálně vyfotit a s Italským kulturním institutem jsme pro ně zařídili speciální kurzy italštiny, což je nejdůležitější operní jazyk.“

Alena Kunertová se snaží s těmito mladými talenty, ale i jejich rodinami, co nejvíce mluvit, protože považuje za nesmírně důležité, aby si všichni zúčastnění včas a dobře uvědomili, co všechno kariéra v opeře obnáší. Že nestačí mít hezký hlas, ale jde o velmi komplexní záležitost a život v nesmírně konkurenčním prostředí, do něhož se pokoušejí dostat mnozí, ale zazáří jen někteří.

Některé z těch, kteří se už posunuli z kategorie mladých talentů aspoň o stupeň výše a prokázali, že mohou mít oprávněné ambice prosadit se i na zahraničních scénách, agentura Nachtigall Artists manažersky zastupuje.

Jedním z nich je třicetiletý tenorista, sólista opery Národního divadla v Praze Petr Nekoranec. Před deseti lety na něj Alenu Kunertovou upozornil právě Peter Dvorský, tehdy porotce v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

„Vzpomenete si na své první setkání s paní Kunertovou?“ ptám se Petra Nekorance.

„Samozřejmě. Dozpíval jsem ve druhém kole soutěže, odkráčel do zákulisí za svou tehdejší paní profesorkou Chaloupkovou a tam za mnou přišla paní v černé halence a velké, nadýchané sukni se skotským vzorem. Představila se, dala mi vizitku a řekla, že by byla ráda, kdybychom mohli zůstat v kontaktu. Vůbec jsem netušil, o koho jde a jak důležité to setkání pro mě bude. Byl jsem ještě mladý a naivní, myslel jsem si, že agenta nepotřebuju, že se všechno nějak samo vyvine.“

Alena Kunertová mu zařídila mimořádné předzpívání pro vedení operního studia Bavorské státní opery, což je něco jako přípravka přední evropské scény – přicházejí tam ti nejtalentovanější studenti, a když všechno dobře dopadne, odcházejí odtud jako sólisté. Tak mladé tenoristy běžně nepřijímají (bylo mu dvacet jedna let), ale jeho vzali. V Mnichově absolvoval dva roky, i když si zpočátku na náročný dril a život v cizině těžko zvykal a své agentce říkal: „Paní principálko, já tu už nechci být!“ Potom se přesunul do New Yorku, protože ho jako prvního a dosud jediného Čecha přijali do dvouletého Lindemannova programu Metropolitní opery, kde už jde o opravdu špičkovou světovou úroveň: tam školí jen mladé pěvce s potenciálem stát se velkou hvězdou.

Petru Nekorancovi a ostatním, které zastupuje, organizuje Alena Kunertová jejich kalendáře, pochopitelně ve spolupráci s nimi samotnými: hledá jim práci, vyjednává smlouvy a dohlíží na jejich dodržení. Jednotlivá vystoupení přitom musí zapadat do kontextu celé kariéry a vyhovět jejich momentálním hlasovým možnostem, protože zvlášť mužské hlasy se definitivně „usadí“ až po letech. Alena Kunertová nemá odborné hudební vzdělání, ale cit pro hudbu, díky kterému může i s perfektně vyškolenými pěvci jednat jako rovná s rovnými, si už dávno vypěstovala. Někdy je povzbuzuje, jindy utěšuje, připomíná jim, že nesmějí polevit…

Když na jaře 2020 uhodila covidová pandemie, pro majitelku Nachtigall Artists to neznamenalo jen rušení koncertů či jejich překládání na „někdy potom“; mnohem osobněji se jí dotýkalo, že lidé, které zastupuje jako jejich agentka a bere tak trochu jako svoje děti, jsou najednou bez příjmu. Operní pěvci jsou většinou OSVČ a ty dostaly, jak říká Alena Kunertová, dohromady od března do prosince 2020 příspěvek 65 000 korun. A ani ti, kdo byli zaměstnanci divadel, na tom nebyli o moc lépe, protože brali jen velmi nízké základní platy, jež jim nestačily pomalu ani na běžný nájem. Takže Alena Kunertová obvolávala sponzory a mecenáše a prosila je o pomoc pro své umělce, kterým takhle pomohla přežít nejhorší dobu, aniž by museli přemítat, čím jiným se začnou živit.

„Jsem velmi opatrná a dlouho zvažuju, zda mám, či nemám někoho zastupovat. Někdy jim jen pomáhám a pozoruju, jak se vyvíjejí. Pak jsem ale i tvrdá v tom, že když už je někam dostanu, musí vydržet a dát tomu všechno. Velká operní studia jsou svého druhu síta. Různí pedagogové a další odborníci se tam na ně sesypou jako sršni: učí je zpívat, navíc v různých jazycích, ale dnes k opeře patří i herecká a taneční průprava, schopnost komunikovat, prezentovat se, osobní marketing… A od nich se očekává, že budou vždy perfektně připraveni. Ne každý ten tlak unese.“

Získal by takové příležitosti Petr Nekoranec i bez péče své agentky?

„Možná ano,“ říká on. „Koneckonců jsem se tím přijímacím řízením musel prozpívat já sám, tam vám nikdo nepomůže. Ale určitě bych se tam bez paní Kunertové nedostal tak rychle a hladce.“

Shodou okolností jsme s Alenou Kunertovou seděli v pražské kavárně, když za ní před společně pořádaným koncertem přišel ředitel operního studia Bavorské státní opery Tobias Truniger. Bylo znát, že se vítají dobří přátelé, ne jen něco jako obchodní partneři.

„Tahle práce stojí na osobních vazbách, od nepaměti a všude,“ poznamenala pak.

„Kolik máte v telefonu kontaktů?“

„Čtyři a půl tisíce.“

 

Autor je manažer a novinář.