Twitter vlivný a nereálný

Jednou z mála věcí, která se vám patrně vybaví z výuky filozofie na střední škole, je Platonovo podobenství o jeskyni. Slavný starověký řecký filozof v něm popisuje skupinu lidí, která je celý život přikována na jedné straně jeskyně, zatímco na té druhé se jim promítají stíny, jež vrhají ohně, které však oni sami nevidí.

A právě ony stíny jsou tím jediným, co dokážou vězni vnímat – utvářejí jejich realitu. A tato prastará alegorie by se tak trochu dala použít i pro Twitter.

Přiznávám, že jsem částečně sám tímto hříchem vinen, jelikož na sociální síti s modrým ptáčkem ve znaku trávím až příliš mnoho času, a nebýt jí, asi bych se ani nikdy nestal novinářem.

Právě to mi ovšem taky umožnilo více chápat, jakou roli má Twitter v Česku. Na jeho sílu a slabost stojí za to podívat se právě nyní, v době, kdy ho kupuje miliardář Elon Musk.

Pokud jste na českém Twitteru a současně sledujete zpravodajské servery či televizi, můžete si všimnout, že spousta použitého materiálu pochází právě z tohoto média: ať už se jedná o vyjádření nejrůznějších politiků, nebo třeba záběry z konfliktu na Ukrajině. Twitter se při správném užívání stává velmi cenným zdrojem informací a upozorňuje vás na články a reportáže, o nichž byste se jinak nemuseli dozvědět. Přes Twitter můžete poznat spoustu lidí, kteří se vyznají v různých oblastech a mají co říct.

Když nyní přijdete na tuto sociální síť coby nováček a budete toužit si na ní vybudovat komunitu, bude to neskonale obtížnější než na „mladších“ sociálních sítích jako Instagram nebo TikTok. Výjimkou budiž známé osobnosti z veřejného života.

Twitter přitom u nás nepatří mezi velké sítě – v Česku ho má jen několik set tisíc lidí, zatímco třeba u Facebooku jde počet uživatelů do milionů. Na Twitteru je ovšem spousta politiků a novinářů – a možná právě to souvisí nejen s jeho silou, ale také slabostí. Mnoho narativů, témat, debat, zkrátka všeho, o čem se mluví, k obyčejnému konzumentovi informací proteče až poté, co se o tom začne hovořit na Twitteru: právě proto, že je vidí zástupci médií či politici a přenášejí dále.

Různé organizace nebo třeba i lobby tak s chutí používají své účty k ovlivňování veřejné debaty. Vědí, že tam jsou vlivní mediální hráči nebo politici, kteří se o jejich sdělení přes Twitter dozvědí.

Tato kombinace zvýšeného počtu novinářů a politiků a současně zmíněný celkově relativně nízký počet uživatelů, často navíc koncentrovaných v Praze a Brně, přispívá – čímž se vracíme k Platonovi – k tomu, že Twitter jako by byla ona pomyslná jeskyně, a ne skutečný svět. Podobný problém se dá v nějaké formě vidět i u jiných sociálních sítí a v jiných zemích, ale u Twitteru v Česku je to hodně výrazné. Pokud by totiž platila ona „Twitter realita“, tak – v nadsázce řečeno – by Miloš Zeman nikdy nebyl prezidentem, už volby v roce 2017 by vyhrála pravicová opozice a Andrej Babiš by si nyní odpykával mnoholetý trest za různé delikty. Na globální scéně by pak Rusko již třikrát prohrálo válku na Ukrajině a moudré ověřené profily (které mají na všechno odpověď) by vyřešily všechny světové problémy.

Že se nic z toho nenaplnilo, souvisí s faktem, že skutečný svět vypadá jinak, což si uživatelé sami při srážce s ním bolestně uvědomí – a pak na to hodně rychle zapomenou. Z jeskyně se jim totiž odejít nechce.

Twitter, na jedné straně cenný, na straně druhé otisk alternativní reality, nám tak ukazuje, jak i mnoho vlivných a chytrých lidí dokáže podlehnout vlastní vytvořené iluzi. Kvůli nadměrné konzumaci informací z jednoho zdroje ztratí kontakt s realitou a podlehnou pocitu, že skutečný svět se všemi svými názory, problémy a frakcemi je naprosto totožný s tím, co si přečtou na své oblíbené sociální síti hned po probuzení.