Nemluvme za sebe!

Při inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena v roce 2021 zazářila tehdy dvaadvacetiletá černošská básnířka Amanda Gormanová. Přednesla svou báseň Kopec, který zdoláváme a záznam jejího vystoupení obletěl svět.

O vydání básně projevilo zájem nizozemské nakladatelství Meulenhoff, které chtělo překlad svěřit uznávané překladatelce Marieke Lucas Rijneveldové. Vzápětí se zvedla vlna kritiky: ne proto, že by Rijneveldová nebyla dobrá překladatelka, ale protože není černoška.

Marieke Lucas Rijneveldová nakonec nabídku odmítla.

Kauza vzbudila velkou reakci i u nás. Mnozí význační překladatelé se pozastavovali nad absurditou nároku, aby překladatel sdílel stejnou zkušenost, kulturu nebo etnicitu jako autor. Kdo by pak mohl překládat Danta nebo Shakespeara?

Základní otázka je ale širší a zní: Kdo může mluvit za sebe a kdo smí mluvit za druhé?

Je to otázka složitá a v jiných kontextech, jako jsou boj za práva nebo vyprávění vlastních dějin, nevyznívá vůbec tak jednoznačně.

Narážím na ni ve svých kurzech o humoru a české kultuře pro americké studenty. I v humoru je klíčové, kdo mluví a za koho mluví. Pro studenty tato otázka představuje skutečné minové pole. Nechtějí šlápnout vedle, nechtějí mluvit za někoho jiného nebo si „přivlastnit“ něčí zkušenost. „Za sebe“ mluví ochotně. Když ale přijde řada na židovský humor, musím spoléhat na studenty s židovskými kořeny. Pokud se chci bavit o rasismu (nebo problému rasistického humoru), pořídím spíše u afroamerických studentů.

Říká se mlčeti zlato, ale to neplatí v akademickém prostředí, které má vést ke konfrontaci názorů a otevřené debatě. Nárok, aby každý mluvil (jen) za sebe, může představovat zásadní problém pro univerzitní kulturu, ale i širší veřejnou debatu.

 

•••

„Mluvit za sebe“ může znamenat různé věci. Můžeme myslet výpověď jednotlivce, jako když někoho okřikneme: „Mluv za sebe!“ Nebo může jít o hlas někoho, kdo přináleží k nějaké skupině. Feminismus, postfeminismus a postkoloniální studia jsou teoretické proudy, které se snaží dát hlas těm, kdo dříve za sebe mluvit nemohli. Čím dál víc se také mluví o identitární politice, která je snahou zrovnoprávnit hlasy různých kulturních, etnických a genderových identit. „Mluvit za sebe“ v tomto kontextu znamená mluvit za svou komunitu, za lidi, kteří se identifikují stejně jako já.

Když mluvíme za někoho jiného, můžeme mu tím ubírat prostor pro vyjádření, můžeme mu vzít hlas. Snaha o to, aby všichni měli rovnou příležitost být slyšeni, tak může vést k nároku, aby nikdo nemluvil za jiné. To je nárok pochopitelný, ale problematický. Značné nesnáze působí třeba v oblasti filmu a divadla, kde se řeší, kdo by měl hrát jaké role. Herec Eddie Redmayne se nedávno vyjádřil, že byla chyba ztvárnit trans ženu ve filmu Dánská dívka, ale zároveň obhajoval svou roli Emceeho v Kabaretu, „protože Emcee je proměnlivý“. Rozdíl mezi „proměnlivostí“ a kategorií queer, se kterou je tradičně postava Emceeho spojována, mi však upřímně řečeno nepřipadá úplně jasný.

V případě humoru můžeme vést podobné debaty, ale v něčem jde o ještě komplikovanější situaci. Humor dokáže být velmi kulturně specifický.

Co je vtipné, pro koho je to vtipné, kdo se směje a komu se směje, to se mění v různých kontextech. Humor může plnit velmi rozdílné funkce. Může být úlevou, způsobem, jak se vyrovnáváme s tíživou situací. Může být „mocí bezmocných“, zbraní utlačovaných a může mít pozitivní roli v tvorbě komunity. Ale zároveň může někoho zesměšňovat a urážet za pomocí hrubých stereotypů. Podle někoho tak šíří zraňující způsoby označování a popisování nebo je rovnou rasistický nebo sexistický. Odpůrci „progresivismu“ pak v těchto kriticích humoru vidí novodobé cenzory a volají po svobodě slova. Převážně starší komici jako John Cleese se cítí být ohroženi trendem politické korektnosti a „rušením“ komiků. Ztrácíme smysl pro humor? Musíme odteď mluvit jen vážně?

 

•••

Ponechme ale kulturní války stranou. S „rušením“ komiků to, zdá se, není tak žhavé. Komici mladší generace jako Bill Burr nebo Anthony Jeselnik dokážou být velmi provokativní a často pracují s hrubými stereotypy. A možná stereotypy nemusí být vždycky škodlivé. Řada autorů stereotypizující (etnický, genderový) humor obhajuje. Podle psychologa Leona Rappoporta humor stereotypy nevytváří, ale umožňuje nám na ně nahlížet s kritickým a hravým odstupem. Průzkumy ukazují, že lidé, kteří vypráví vtipy o blondýnách, ve skutečnosti nevěří, že by blondýny byly hloupější. Terče vtipů jsou navíc většinou zaměnitelné a stejný vtip může být o Polácích, Belgičanech, Slovácích nebo obyvatelích Brna. Někdy si také negativní stereotyp může dotyčná komunita přivlastnit a pak slouží jako označení hrdosti a stvrzení identity. To ale neznamená, že je tu vše v naprostém pořádku.

Kdo by neměl rád humor? No, třeba ten, kdo je terčem vtipu. Samozřejmě lecjakou sarkastickou poznámku lze brát s humorem, ale určitě existuje moment, kdy urážka či posměch překročí nějakou etickou mez. Pro některé autory je v samotném srdci humoru cosi prohnilého. Michael Billig, autor knihy Smích a posměch, poukazuje na to, že funkce zesměšňování je zcela základní funkcí humoru. Ostatně nejdelší a nejstarší tradici uvažování o smíchu a komedii představuje takzvaná „teorie nadřazenosti“. Podle té se smějeme lidem, kteří jsou horší nebo hloupější než my. Tím je ještě snižujeme a potvrzujeme svou vlastní nadřazenost. Samo slovo humor v současném smyslu nevinné a společensky žádané hry se začalo používat až v osmnáctém století.

Podle Billiga je zesměšňování způsob, jak společnost kontroluje chování jednotlivců a vylučuje chování nestandardní. I smích rodičů nad chybami potomků je „přátelským policajtem“, který nastavuje normy správného chování, plní disciplinární funkci. To, čeho se ve společenské interakci nejvíce obáváme, je, že se ztrapníme, že ztratíme tvář, říká sociolog Erving Goffman. Michael Billig navíc zkoumá oblasti, kam se obhájci stereotypizujícího humoru jako Leon Rappoport moc nehrnou. Analyzuje třeba rasistické vtipy mířené proti černochům shromážděné na stránkách členů Ku-klux-
-klanu. Takové vtipy předpokládají, že publikum je výhradně bělošské, berou svůj světonázor naprosto vážně a vyzývají k násilí, nebo přinejmenším oslavují násilí na nenáviděné skupině. Často přitom ani nemusí evokovat nějaký etnický stereotyp. To, jací černoši jsou, není důležité, hlavně by podle těchto lidí neměli existovat.

V České republice se bohužel setkáváme se vtipy mířenými na Romy, kde je princip stejný. Zdrojem pobavení má být to, že se dotyčnému děje násilí. Tyto „vtipy“ jsou nejen za hranou dobrého vkusu, ale nejspíš i trestního práva – pokud schvalují, nebo dokonce vyzývají k násilí vůči nějaké skupině osob. Billig uzavírá, že vůbec není jasné, zda je humor a smysl pro humor morálně žádoucí vlastností.

 

•••

Zesměšňovat druhé nebo je redukovat na stereotypní karikatury je eticky problematické. Co když si ale děláme srandu sami ze sebe? Můžeme se třeba smát tomu, do jaké míry sami naplňujeme nějaký stereotyp. To by snad neměl být takový etický problém. Židovský humor je známý pro tuto zálibu v sebehaně, která je ovšem, jak si všimnul i Sigmund Freud, zároveň spojena se sebe-chválou či stvrzením vlastní identity a hodnoty. Židovský humor je komplexní a je ceněnou součástí židovské kultury (přinejmenším v některých komunitách).

Obzvláště obtížná je ovšem otázka, jak rozeznat sebeshazující židovský humor, který je často spojený s klasickými stereotypy židovských vlastností, a antisemitský humor, vyjadřující animozitu. Nepomáhá ani fakt, že fenomén židovského humoru, jak jej známe dnes, patrně vznikl z hanlivých sbírek vtipů o tradicionalistických Židech, které na počátku 19. století šířili pokrokoví Židé, kteří se z těchto komunit a stereotypů chtěli vymanit. (S touto teorií pracuje historik Elliott Oring.) Uveďme jeden kontroverzní příklad, oblíbený vtip profesorky literatury židovského původu Ruth R. Wisseové: „Židé jsou sice malý národ, zato prohnilý.“

Máme právo tento vtip říkat? Máme právo se mu smát? A co má rozhodovat, zda je vtip rasistický, nebo urážlivý? Identita mluvčího, efekt na posluchače, kontext, nebo nějaké rysy dotyčného vtipu? Ve svých seminářích se snažím zdůrazňovat kontext a zároveň hledat nějaké rozdíly v kvalitách humoru (například komplexnost židovského humoru oproti přímočarosti násilného rasistického humoru). Moji američtí studenti, zvyklí na identitární politiku, naopak často zdůrazňují identitu mluvčího. Židé mohou říkat vtipy o Židech, Nežidé nikoli.

Identita mluvčího samozřejmě nějakou roli hraje. Filozof John Morreall obhajuje jeden stereotypizující vtip, který končí tak, že Angličan vyhodí pět Pákistánců z okna jedoucího vlaku, „protože v mé zemi je koupíte za pár šupů“. Morreall tvrdí, že jde o vtip antirasistický, neboť zesměšňuje právě rasismus Angličanů. Když ovšem stejný vtip vyřkla politička Ann Wintertonová, známá pro rasistické poznámky, bylo to něco jiného. Identita mluvčího tu zásadně změnila vyznění vtipu. Rozhodovat pouze na základě identity je však nemožné. Jak určíme, kdo má právo mluvit? Podle čeho třeba poznáme, že jsme skutečně Židy? Budeme zdůrazňovat kulturní nebo etnickou identitu? Budeme si poměřovat procenta krve židovského původu, abychom měli svolení říkat vtip? Navíc, jak říká Wisseová, židovský humor je v Americe tak rozšířený, že je těžké nepřipadat si jako součást židovské kultury.

V názoru, že každý může mluvit pouze sám za sebe (a říkat vtipy o sobě), je obsažen předpoklad, že nikdy nemůžeme pochopit zkušenost členů jiných kultur a skupin. Někdo pak má za to, že by muži neměli přednášet o feminismu, Evropani neměli hrát hip-hop a heterosexuální herci hrát nebinární role. V těchto diskusích se však dle mého názoru nešťastným způsobem směšují dvě různé věci: otázka reprezentace a rovných příležitostí na straně jedné a otázka zkušenosti a možnosti porozumění na straně druhé. V tom prvním máme jistě co zlepšovat. Co se týče toho druhého, mám za to, že literatura, hudba a ostatně i humor nás neustále přesvědčují o možnosti komunikace a porozumění. Kulturní apropriace je v určitém kontextu reálný problém, ale je dobré si uvědomit, že i svou vlastní kulturu si „přisvojujeme“. Hovořím o české hudbě jako o naší kultuře, ale moje zásluha na vytvoření Dvořákových děl je stejně nulová jako můj přínos k vývoji brazilské bossanovy.

 

•••

Je důležité usilovat o to, aby měli všichni lidé hlas a aby byli slyšet. Přehnaný nárok na to, aby každý mluvil sám za sebe, nás však může dovést do slepé uličky.

Ve skutečnosti málokdy mluvíme za sebe. Jsme průsečíkem různých identit. Mluvíme za skupiny, k nimž náležíme, mluvíme za druhé – a většinou jen opakujeme to, co tvrdí druzí – a často také mluvíme za skupiny, k nimž nenáležíme. Pokud tím tyto skupiny neumlčujeme a nebereme jim slovo, je to v pořádku. Problém mých studentů není, že by je někdo umlčoval, že by nesměli něco říkat. Problém je, že ztrácí ochotu mluvit, že sami sebe umlčují, protože se ostýchají mluvit za někoho jiného. A to vnímám jako velký problém pro univerzitní kulturu a širší veřejnou debatu, která vyžaduje, abychom se odhodlali vstoupit do nejisté a eticky nejednoznačné situace a pokusili se mluvit za druhé – aniž bychom sklouzli k moralizování a předvádění svých ctností nebo předpokládali, že naše zkušenost je jednoduše univerzální. Z příkladu humoru je zároveň patrné, že si tato situace žádá zvláštní citlivost ke kontextu, a že to tudíž není prostě jen otázka svobody slova.

 

 

Autor je filozof, hudebník, vysokoškolský učitel. Nedávno vydal knihu i album se shodným jménem Stručný úvod do filosofie marnosti. Na pražské Univerzitě Karlově, kde studoval, přednáší v programu ECES o hudbě a o humoru. Na ČVUT má kurzy Critical Thinking a English for Intercultural Communication. V roce 2015 mu vyšla hudebně-filozofická kniha Tělo hudby. Se skupinou eggnoise nahrál čtyři kritiky ceněná alba, se svým sólovým projektem The Odd Gifts dvě. Je spoluautorem soundtracku k filmu Jana Hřebejka Svatá čtveřice.