Slunce, vítr, válka a kulhající Česko

Válka na Ukrajině zásadně zamíchala představami a plány v evropské energetice A platí to samozřejmě i pro Českou republiku.

K dřívějšímu cíli snižovat emise skleníkových plynů se po 24. únoru 2022, kdy Putin napadl Ukrajinu, přidal nový velice urgentní požadavek – při výrobě elektrické energie přinejmenším hodně omezit, případně zcela přestat využívat ruské nerostné suroviny. Tak aby Evropa nebyla závislá na ruském vládnoucím režimu, dále jej nákupem plynu či ropy nepodporovala a zároveň se nemusela bát krizové situace, kdy Kreml náhle zastaví dodávky.

V průběhu jara do značné míry utichly hlasy ozývající se bezprostředně po začátku invaze, že na zelené snahy Evropské unie nyní není čas. Ve světle ruských hrozeb zastavením dodávek zemního plynu, pokud nebudou splněny požadavky Kremlu na změnu smluvních podmínek a na placení v rublech, se naopak zdá být rozumnější urychlit odklon od fosilních paliv a začít co nejvíce využívat obnovitelné zdroje. S nadsázkou řečeno – slunce nebo vítr v Evropě Kreml nevypne.

Provedení tohoto cíle bude v jednotlivých státech různé, s ohledem na jejich národní energetické politiky. Trend napříč Evropou, totiž příklon k obnovitelným zdrojům, je však nezpochybnitelný. Zrovna Česko ovšem postupuje v této oblasti oproti jiným zemím pomalu.

 

Pryč od ruského plynu

Ještě před invazí Ruska na Ukrajinu byla jedním z hlavních cílů Green Dealu, zelené dohody EU, která má dovést tento blok do roku 2050 ke klimatické neutralitě, velká transformace energetiky. Opatření v evropském balíčku Fit for 55 – který ještě není finálně schválen, ale je na stole od loňského roku – měla do roku 2030 přinést snížení celkové spotřeby plynu o třicet procent.

Nyní kvůli válce má být ovšem cílová úspora ve spotřebě plynu ještě zhruba o padesát procent větší.

Evropská unie už totiž připravila další balíček návrhů opatření pod názvem REPowerEU. Schválit ho ještě musí členské země a Evropský parlament. Stojí na několika pilířích. Nejrychlejším a nejlevnějším řešením jsou úspory energie, které Evropská komise navrhuje závazně zvýšit. A to například snížením plýtvání energií u budov – v čemž je Česko pozadu, jak ukázala i loňská zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. Dále pak třeba zavedením energetických štítků a takzvaného eko designu, což jsou parametry spojené se spotřebou energie, které musí výrobce nebo dovozce dodržet.

Další část opatření ze strategie REPower počítá s náhradou části ruského plynu, na němž je EU jako celek závislá ze čtyřiceti procent, zkapalněným zemním plynem a vodíkem.

U zkapalněného zemního plynu, pro který se používá zkratka LNG (z anglického liquefied natural gas), půjde hlavně o větší dovoz, ať již z Ameriky, či Afriky. U vodíku se počítá s postupným vybudováním vlastních evropských kapacit. Vodík se totiž vyrábí elektrolýzou s použitím elektřiny z obnovitelných zdrojů – tedy sluneční a větrné energie (a pak se nazývá zelený); podobně jako zemní plyn se používá v elektrárnách zapínaných ve chvílích, kdy je spotřeba vysoká a ostatní zdroje nestačí.

Největší pozornost se pak upírá na urychlení výstavby obnovitelných zdrojů, a to především solární energie, jejíž kapacity se mají v Evropské unii proti roku 2020 do roku 2025 zdvojnásobit a do roku 2030 mají být zhruba čtyřikrát vyšší. Fotovoltaické panely se mají objevit takřka na každé nové střeše, zdvojnásobit se má také využívání tepelných čerpadel. (Ta fungují v principu tak, že odnímají teplo z okolí vytápěného objektu a převádí ho na vyšší teplotní hladinu použitelnou pro vytápění a ohřev teplé vody.)

 

Česko a nevyužívané slunce

Česko patří v rámci Evropy ke státům, v nichž je rozvoj obnovitelných zdrojů teprve na začátku. Vinu na tom má částečně pachuť z nezvládnutého a drahého solárního boomu před deseti lety. Druhým faktorem je skepse části české politiky vůči samotnému faktu klimatické změny, na níž se zásadně podílí člověk: zaznamenat jsme ji mohli například u prezidenta republiky.

Není tak překvapivé, že tuzemský podíl elektřiny vyráběné ze slunce a dalších obnovitelných zdrojů činil v roce 2020 sedmnáct procent, zatímco průměr Unie byl v té době dvojnásobný. Loni byl podle think tanku Ember podíl obnovitelných zdrojů v Unii na úrovni 37 procent.

Vzorem zemí, které v posledních třech letech nastartovaly výrobu energie ze slunce a větru, jsou podle květnové analýzy Emberu Španělsko, Nizozemsko a Řecko. „Španělský solární příběh je ukázkovým příkladem pro další země v Evropě, hodný následování, kdy se od roku 2019 do roku 2021 výroba solární elektřiny takřka zdvojnásobila,“ píší analytici. A upozorňují, že Španělsko sice má hodně slunce, ale především nastavilo dobré podmínky pro rozvoj solární energie. Že právě druhá zmíněná systémová věc je klíčová, lze doložit Nizozemskem nebo Polskem; ač jsou tyto země položené severněji a slunečných dnů je méně, například v Polsku vyrobí ze slunce a větru více energie než z plynu.

Česko naopak patří spolu s Bulharskem a Rumunskem mezi státy, kde se za tři uplynulé roky nezměnilo takřka nic, a končí tak na posledních místech žebříčku využívání obnovitelných zdrojů.

Evropská komise tudíž v novém doporučení z letošního května upozornila český stát, že jeho cíl – podle něhož obnovitelné zdroje pokryjí v roce 2030 spotřebu ve výši 22 procent – je příliš nízký. Minimálně by mělo jít o 31 procent: navíc pokud se celkový unijní cíl zvýší ze 40 na 45 procent, což je v plánu, bude muset svůj cíl navýšit i česká vláda.

„Stát by měl podpořit celkové prostředí tak, abychom byli schopni přejít z pozice zaostalého státu na úroveň srovnatelnou s dnešní západní Evropou v relativně krátkém čase,“ uvádí Miroslav Lopour, manažer strategických projektů v energetice ve společnosti Deloitte.

Šanci zrychlit nyní Česko má, protože na dekarbonizaci, tedy zbavení se závislosti na fosilních palivech, jsou určeny stovky miliard korun z evropských fondů. Europoslanec Luděk Niedermayer, který se o obnovitelné zdroje zajímá, propočítal, že pouze kdyby stát investoval do slunce a větru 200 miliard (což je zhruba pětina sumy, které se k nám má dostat v následujících šesti letech), získalo by Česko teoreticky nových 18 procent elektřiny.

Na podporu fotovoltaických projektů už letos zamířily z Modernizačního fondu první čtyři miliardy korun, což s dalšími prostředky soukromých investorů znamená projekty za deset miliard korun. Další kolo bude podle Jana Tůmy, který na ministerstvu životního prostředí vede oddělení obchodování s emisemi, znamenat podporu ve zhruba dvojnásobné výši. Jak říká – vlak už je rozjetý.

Další program na budování firemních střešních elektráren běží v gesci ministerstva průmyslu a obchodu v rámci prostředků z Národního plánu obnovy, také využívajícího zdrojů EU. I zde jde o čtyři miliardy pro podnikatele, kteří nemovitost vlastní či ji mají celou v nájmu.

 

 

Solární brzdy

I přes peníze, které se do ekonomiky dostávají nebo budou dostávat, chybí podle expertů nadále zásadní kroky, které by rozvoj fotovoltaiky usnadnily; některá platná pravidla ho dokonce přímo blokují. Jednou z hlavních překážek jsou dlouhé povolovací procesy, které zmínila na květnové Solární konferenci v Praze i eurokomisařka pro energetiku Kadri Simson.

Jan Fousek, předseda představenstva Solární asociace a ředitel Asociace pro akumulaci energie, vidí i další problém: nedostatečný rozvoj systémů, do kterých se, zjednodušeně řečeno, vyrobená elektřina uloží. „Už pět let se marně snažíme o legislativní ukotvení akumulace, a tak doufáme, že ministerstvo průmyslu a obchodu nevystaví Česko déletrvajícímu riziku sankcí ze strany Evropské unie za další nedodržení transpozičních lhůt a zavede pojem ukládání energie do jedné z chystaných novel,“ uvedl na zmíněné konferenci. Bez akumulace, ať už jde o bateriové systémy, anebo o vodík, totiž velký rozvoj obnovitelných zdrojů nedává smysl a nebylo by možné zajistit stabilitu elektrizační soustavy při špičkách spotřeby.

Další překážkou jsou chybějící aukce, v nichž by investoři do obnovitelných zdrojů mohli soutěžit o výši podpory, tedy o to, kolik peněz na vybudování solárních elektráren dostanou. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) takové aukce odmítá, jak vyplývá mimo jiné z vypořádání připomínek k návrhu Nařízení vlády o vymezení podporovaných zdrojů energie, které bylo zveřejněno v květnu. A to navzdory tomu, že ministerstva životního prostředí, ale i zemědělství upozornila, že neposkytnutí takové podpory pro solární energii je v rozporu s cíli Evropské unie i Česka rozvoj obnovitelných zdrojů urychlit.

Ministerstvo průmyslu a obchodu vysvětluje svůj postoj tím, že by taková aukce, a tedy vyšší podpora pro investory mohla znamenat, že se bude stavět více velkých elektráren a instalační firmy by už neměly kapacity na to, stavět malé solární panely na střechy rodinných domků. Právě větší instalace ale mají výrazně lepší návratnost než ty malé, jak vyplývá z dat investiční banky Lazard. A vedou i rychleji k nižším cenám elektřiny.

Obdobně se zatím v Česku na rozdíl od dalších států zadrhává využití takzvané agrivoltaiky neboli instalace fotovoltaických panelů na zemědělské půdě, ať už na poli, v sadu, či na vinohradu, což umožňuje dvojí využití pozemku.

„Český zákon dnes nezná dvojí využití půdy, slouží buď pro louku, les, či pro budovy, ne pro obojí. Když chce inovativní zemědělec svůj hektar využít dvakrát a měl by dva druhy výnosu, tak ho na stavebním úřadu zarazí,“ popisuje Martin Abel, právník a analytik Aliance pro energetickou soběstačnost, který se změny v této oblasti snaží v rámci Klubu agrivoltaiky protlačit.

Nicméně, jak dodává, řešení se rýsuje a na ministerstvu životního prostředí už vznikla novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, která by měla dvojí využití půdy umožnit. Sice jsou ještě další bariéry, ale podle Martina Abela půjde o první krok. Pokud k tomu nedojde, budou podle něj „obyčejné solární parky“ vznikat na zemědělské půdě tak či tak, protože zájem investovat do solárních energií je na vzestupu.

Zatím zabírají solární parky čtyři tisíce hektarů půdy, což se sice může zdát hodně, ale na území Česka jde o tečku jen o trochu větší, než je rozloha Havířova, přirovnává Abel. Jen pro srovnání – dodává – pole řepky v roce 2020 zabírala skoro 370 tisíc hektarů české půdy. „Pojďme postavit desetkrát více fotovoltaik, a stále to bude desetkrát méně než řepky. Je třeba znát souvislosti,“ uvádí k častým výtkám, že solární panely zaberou veškerou půdu.

Kromě agrivoltaiky navíc chybí i legislativa pro rozvoj komunitní energetiky, kdy by samy obce či města měly možnost stávat se více nezávislé na centralizované energetické soustavě a využívaly by pro své účely energii z obnovitelných zdrojů.

Dnes má vlastní obecní obnovitelný zdroj podle analýzy Hnutí Duha zhruba 160 obcí a vznikají první energetická společenství, jako například v Praze či na Opavsku. Společenství, která mají umožnit lidem lokálně energii vyrábět, sdílet a tím šetřit náklady, zatím ale nemají oporu v energetickém zákoně. Česko kvůli tomu v květnu dostalo výstrahu od Evropské unie s tím, že musí situaci do dvou měsíců napravit, respektive říci, jak to napraví, jinak mu hrozí pokuta.

 

Jádro a plyn

Kromě solární či větrné energie, jejíž rozvoj je v Evropě nastartovaný, se vede rozjitřenější debata nad dalšími zdroji energie, jako jsou jádro a zemní plyn.

V lednu, tedy v době, kdy se většinově nevěřilo, že Putin vtrhne na Ukrajinu, předložila Evropská komise návrh, v němž v rámci takzvané taxonomie zařadila plyn po bok jádra mezi zelené energetické zdroje. I když jen na přechodnou dobu a po splnění určitých podmínek.

Evropská taxonomie je přitom klasifikací ekonomických aktivit, technologií a zdrojů podle toho, jak prospívají životnímu prostředí. Na jeho základě měl být plyn zdrojem, který nahradí na přechodnou dobu uhlí, než se nastartují zelené zdroje. V Česku se k přechodu na něj chystala například většina teplárenství. Dnes se ovšem, jak již bylo řečeno, ruského plynu snaží celá Evropa zbavit.

Ministerstvo průmyslu a obchodu i nadále ponechání plynu mezi udržitelnými zdroji podporuje. Miluše Trefancová z tiskového oddělení ministerstva vysvětluje, že vzhledem k technickým kritériím uvedeným v evropské taxonomii ani není možné nepodporovat udržitelnost zemního plynu jako zdroje a současně podporovat udržitelnost jaderné energetiky.

Už zmíněný čerstvý evropský balík opatření REPowerEU však podle Miroslava Lopoura z Deloitte naznačuje, že plyn má své lepší časy za sebou. Unie chce investovat maximálně do terminálů – přístavů, v nichž lze zkapalněný LNG přijmout a přeměnit ho zpět do plynného skupenství. „Jedinou položkou evropského plánu v oblasti zemního plynu jsou regasifikační terminály na LNG, zhruba čtyři procenta investic. Naproti tomu je jasně preferován biometan, vodík a energetické úspory,“ uvádí s tím, že jaderná energie má v tomto ohledu jinou pozici a naopak důraz na ni posiluje. „Komise vyvíjí jednoznačné snahy, jak dále podpořit rozvoj tohoto zdroje a celý jaderný průmysl,“ dodává.

Oldřich Sklenář, analytik Asociace pro mezinárodní otázky, navíc připomíná, že nahradit ruský plyn stejnou surovinou z Norska či Alžírska anebo zkapalněným plynem nedává z hlediska snahy o řešení klimatické krize smysl. „Při započtení úniků spojených s těžbou, dopravou a zpracováním zemního plynu totiž jeho emise vychází velmi podobně jako při spalování uhlí,“ uvádí Sklenář.

Emise skleníkových plynů produkované evropskou energetikou přitom podle poslední analýzy think tanku Ember neklesají dost rychle na to, aby byly v souladu s Pařížskou dohodou, zajišťující oteplení menší než 1,5 stupně Celsia. Což je podmínka toho, aby nenastaly nevratné klimatické změny.