Srdcařova cesta, jak čelit krizi

Byznys

Vlastní slavnou značku spojenou se zubní hygienou – tu koronavirová krize zasáhla jen částečně, navíc se Pavel Smažík rozhodl věnovat výrobě voňavého a příjemného dezinfekčního spreje na ruce i na předměty. Obchody s módou a hračkami, do nichž investoval, ovšem pandemie postihla více. Pavel Smažík se tedy nehroutí, ale současně vidí dopady krize i slabiny vládních opatření.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Coby podnikatel a investor je Pavel Smažík rozkročen napříč obory. Základ jeho podnikání představuje péče o zdraví a zuby, což je obor, který vystudoval a kterému se věnuje celý profesní život: loni se stal jediným majitelem značky Herbadent, fungující už od roku 1897. K tomu je ovšem pasivním investorem v několika módních značkách a hračkářství Hamleys. Příchod koronaviru, strach a povinné uzavření obchodů rozhoupaly celou ekonomiku a Pavel Smažík se stejně jako ostatní podnikatelé snaží s bezprecedentní situací vyrovnat.

Jaký bude dopad na jeho byznys, si v dubnu netroufal moc odhadovat. „V Herbadentu vyrábíme prostředky pro zdraví a z bylin, což je ve správném trendu, který lidi chtějí. Zároveň je mi jasné, že budou mít úplně jiné starosti než přemýšlet o tom, čím si čistí zuby,“ odhaduje. „Na druhou stranu si říkám, že právě teď se lidi učí víc přemýšlet o zdraví a uvědomí si, jaká je to hodnota,“ říká o svých výrobcích směřujících do drogerií, lékáren a k zubařům.

U obchodů s módou v obchodních centrech, kde nebylo koncem dubna ještě zcela zřejmé, jak se budou smět otevřít, byl výhled složitější. „Je to samozřejmě průšvih. Vláda rozhodla, že musejí mít zavřeno. Tečka. Tam nebylo co řešit,“ říká Pavel Smažík.

 

Dědův inzerát

Start svého podnikání z počátku devadesátých let shrnuje do jedné věty. Být ve správnou chvíli na správném místě se správným produktem a vzděláním.

Právě v době, kdy končil medicínu a mířil k zubařskému křeslu, totiž padl komunistický režim a otevřely se hranice. Svého dědu, pražského Němce, jenž po odsunu skončil ve Frankfurtu nad Mohanem, požádal o zprostředkování brigády. „Dědu nenapadlo nic lepšího než podat inzerát do Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nastávající český zubař hledá brigádu v Německu,“ vzpomíná Pavel Smažík. První měsíc se staral jako ošetřovatel o ochrnutého pána a vydělal 1 500 tehdejších „západoněmeckých“ marek. To byly velké peníze, zvlášť pro studenta, který měl předtím stipendium tři sta korun měsíčně.

Klíčové pro něj bylo seznámení se Stefanem Ihdem. Zubařem ze Švýcarska, který po tátovi zdědil firmu na výrobu dentálních potřeb, hlavně zubních výplní: kompozitů a amalgámů. „Během studií nám na klinice vždy ukázali světlem tuhnoucí kompozita a zase je schovali do skříně jako vzácnost. Zkraje devadesátých let byl v Česku po podobných materiálech velký hlad. Tak jsem s tím začal obchodovat,“ líčí Pavel Smažík počátky společnosti Dentamed. První měsíční obrat byl čtyřicet marek za prodanou krabičku kompozit. Dnes Dentamed posílá asi tři sta balíků denně po celém Česku, má pětinu trhu a přes 350 milionů obratu. Smažík nejdříve od kolegů podíly v Dentamedu koupil a v roce 2006 společnost prodal německé skupině, kterou nyní vlastní švédský miliardář a průmyslník Carl Bennet.

 

Největší obchodník

Pavel Smažík ve firmě zůstal dál jako ředitel a donedávna ji manažersky vedl. Dentamed začal v devadesátých letech se šesti výrobky – a teď jich má v katalogu přes třicet tisíc. Prodává prakticky všechno, co zubaři potřebují. Díky tomu má detailní přehled o trhu, včetně toho, co se dělo v ordinacích s nástupem pandemie.

„Já to viděl z druhé strany, jako obchodník se zdravotnickým materiálem. Zavřít v březnu ekonomiku byla nutnost, ale zdravotníci měli mít jako první ochranné pomůcky, jenže od státu je nedostali,“ líčí. Vláda zakázala s některými pomůckami obchodovat a zároveň přislíbila, že je bude do ordinací dodávat. „Nás jako podnikatele tím vyřadili z trhu. Všichni ve zdravotnictví čekali, že pomůcky dostanou od státu zdarma a nebudou je muset draze nakupovat. Stát slíbil, že se o to postará, ale nepostaral se. Pomůcky chyběly,“ říká Pavel Smažík. Zpočátku nebyla dezinfekce ani respirátory nebo ochranné štíty. V komunitě dlouholetých obchodníků se zdravotnickým materiálem se ceníky neměnily, ale ochranné pomůcky prostě zmizely. Následně je začali nabízet překupníci za vysoké ceny vyhnané neuspokojenou poptávkou – teprve v průběhu dubna prý ceny začaly klesat.

Část zubařů ordinace zavřela o vlastní vůli, část z nich má otevřeno a jedou na půl plynu. „Největší problém je, že se lidé teď bojí chodit, i když mají potíže. Měli by si uvědomit, že ani za pandemie se svět nepřestal točit. Snad nakonec nebude víc obětí kvůli zanedbané péči než kvůli onemocnění covid-19,“ líčí Smažík, který je zároveň v čele Aso-ciace výrobců a prodejců potřeb pro stomatologii Czechdent.

 

Teď můžu vyrábět

Firem obchodujících v Česku s potřebami pro zubaře je v Česku okolo stovky, trh už v posledních letech tolik neroste a je prý dobrý čas na akvizice. Loni Dentamed převzal většinu v konkurenční společnosti Dent Unit a dohromady už mají obrat přes 400 milionů. Od dubna je Pavel Smažík ve své bývalé společnosti jen jako konzultant, každodenní řízení plánovaně převzal jeho dlouholetý kolega. „Mně se díky tomu otevřela cesta víc se angažovat ve své společnosti Herbadent, a to už nejen jako majitel, ale také jako manažer,“ říká.

Přes sto dvacet let starou značku zaměřenou na zdraví, byliny a péči o zuby označuje za svou srdeční záležitost. Za celou tu dlouhou dobu zažila hodně výkyvů nahoru dolů. Po revoluci byla zprivatizována a následně si ji různí majitelé předávali mezi sebou. „Až se moji dva kamarádi – Pavel Zavadil s Petrem Konířem – rozhodli Herbadent koupit. Já jsem jim s firmou nejdříve radil a pomáhal. A až později jsem se stal společníkem,“ vypráví Pavel Smažík.

Když se společníci v Herbadentu rozhodli své podíly prodat, řekl si, že je vykoupí. Dal dokonce vyšší nabídku než jeden velký holding, který měl o firmu také zájem. „Jsem vzděláním zubař, a odjakživa jsem byl obchodník. Měl jsem vždy ujímání z toho, že ,jen nakupuji a prodávám‘, i když si myslím, že jsem tím přispěl k modernizaci české stomatologie. Že můžu teď vyrábět a vyvíjet něco, co voní a pomáhá, to mi přijde super,“ říká Smažík.

Sídlo a část výroby jsou stále v historickém domě na pražském Smíchově, který patřil jednomu z původních zakladatelů firmy, lékárníkovi Vladimíru Svatkovi. V jeho bytě jsou kanceláře, pod domem jsou sklepy, chodby a spousta tisícilitrových sudů, v kterých zraje jeden z původních produktů firmy: medicinální vína. Doteď se vyrábějí dva původní druhy. Maltoferrochin, železité sladové víno z kůry chinovníku, a Condurango z kůry liány Marsdenia condurango na lepší trávení.

„Logisticky je to v původních prostorách peklo. Letos na podzim se proto budeme stěhovat do bývalého pivovaru v Braníku,“ říká Pavel Smažík. Vzniká tam nové návštěvnické centrum, kam budou chodit studenti, mladí zubaři a studenti hygieny. V areálu bývalého pivovaru bude mít Herbadent i kanceláře a novou výrobní halu. Nové prostory by měly firmě do budoucna umožnit růst.

Jádrem byznysu Herbadentu je ovšem péče o zuby, jež stojí na bylinném roztoku doktora Karmazína, který ho v šedesátých letech 20. století v tehdejším podniku vymyslel a namíchal. Základem je extrakt ze sedmi rostlin macerovaných v lihovém roztoku: řepíku, heřmánku, šalvěje, nátržníku, máty, hřebíčku a fenyklu. „Když jsem chodil do školy a na kliniku na Karláku, tak nám říkali: Pacient má zánět dásní, pošlete ho do lékárny, ať si koupí herbadent. Skoro všichni měli doma takovou malou osahanou lahvičku s nápisem Herbadent,“ vzpomíná Pavel Smažík. Celá výroba základního masážního roztoku na dásně trvá tři až čtyři měsíce. Doteď se prodá několik set tisíc lahviček ročně. V nižší koncentraci je stejný roztok základem pro další výrobky, zubní gely, ústní vody a pasty. Tato část byznysu včetně kartáčků tvoří zhruba osmdesát procent obratu firmy.

Příchod pandemie Herbadent zasáhl, byť ve srovnání s jinými obory byl dopad menší. „Tím, že jsme jen v lékárnách, drogeriích a online, náš březen dopadl skvěle. Pokračovali jsme v meziročním růstu. Duben už růžově nevypadal, tam bychom mohli být někde nad polovinou loňského obratu,“ odhadoval Pavel Smažík. Lidi ve firmě chtěl rozdělit na více týmů, aby výroba mohla dál fungovat a měli co prodávat pro případ, že by museli na čtrnáct dní do karantény. Ve firmě s necelou dvacítkou zaměstnanců to však téměř nejde udělat.

Koronavirus jako příležitost

Začátkem března se také pustili do vymýšlení nové dezinfekce. V té době již začalo být zřejmé, že nebývalá starost o hygienu a důkladné mytí rukou s námi zůstane po delší dobu. V minulosti se ve firmě vyrábělo dezinfekční mýdlo, ale bylo prý moc drahé. Pustili se tedy do přípravy dezinfekce na základě druhého zabijáka virů, vysokoprocentního alkoholu, který ve výrobě dříve používali.

„Zažádali jsme na celním ředitelství o povolení nákupu nedaněného denaturovaného lihu pro výrobu dezinfekce. Vyřízení mělo trvat jen pár dnů, nakonec to zabralo čtrnáct dní,“ líčí začátek anabáze s dezinfekcí Pavel Smažík. Během čekání na povolení si prý v novinách četl, jak přibývá firem, jež už dezinfekci vyrábějí, a to včetně několika velkých firem z premiérova holdingu.

Když povolení získali, v lihovarech došel líh. Vykoupili ho ti, kteří dostali potřebná razítka dříve. Když po dalších čtrnácti dnech čekání várka alkoholu konečně dorazila, o dezinfekci už takový zájem nebyl. „Dezinfekci z lihu dokáže vyrobit každý, proto byly už všude plné kanystry,“ vysvětluje Smažík. Přesto nápad do koše nehodil a sází na to, že si lidé nebudou chtít ruce dlouhodobě vysušovat holým alkoholem. „Takže jsme zkusili vymyslet přípravek, který bude obsahovat i výtažky z bylin, bude vonět a bude příjemnější na kůži,“ dodává. K tomu je potřebná další certifikace, studie stability a účinnosti, což zabere minimálně další měsíc. Pokud to půjde dobře, někdy v květnu by měl mít připraven dezinfekční sprej na ruce, mobily, volanty a kliky.

 

Retail je problém

Zatímco zdravotnický byznys má solidní šanci se opět rychle rozběhnout, vyhlídky investic do módy jsou temnější.

Jako pasivní investor figuruje v síti obchodů s anglickými košilemi T.M.Lewin, obuví Barker Shoes a dámským prádlem Boux Avenue. Dohromady mají desítku prodejen převážně v nejnavštěvovanějších, a tedy i nejdražších obchodních centrech. Jako většina obchodů museli kvůli pandemii v půlce března z rozhodnutí vlády povinně zavřít. Koncem dubna vláda naznačovala, že by se v půlce května mohla velká centra opět otevřít. „Jen na nájmech to pro nás znamená náklady v řádu milionů korun měsíčně. Čekáme, jak se to vyřeší. Jak se k nájmům postaví naši věřitelé z obchodních center, jak se stát postaví k výplatě náhrad mezd,“ krčí rameny Pavel Smažík.

Dočasně zavřít muselo i velké hračkářství Hamleys, do něhož také investoval, které sídlí v nájmu v ulici Na Příkopě, jedné z nejdražších adres v Praze. „Já doufám, že se s majitelem domu dohodneme a ve společném objetí i oběti tu situaci nějak překlepeme,“ říká k dalšímu osudu hračkářství.

 

Je to mučení

První rozhodnutí vlády ekonomiku rychle a radikálně zavřít oceňuje. To, co následovalo, už podle něj vláda nezvládá. „Je vidět, že nemají dlouhodobější vizi, kam jít dál. Když dělají věci podle toho, co si přečtou na Facebooku, je to špatně,“ říká Pavel Smažík.

Nic z toho, co vláda nabízela jako úlevu, zatím nevyužil. A vysvětluje proč. S právníky prý například řešili, zda má smysl žádat o podporu na zaměstnance, kteří nemohou kvůli pandemii pracovat. „Při racionálním pohledu, jaké jsou s tím komplikace, jaká je pravděpodobnost, že podporu získáte, a jak malá je její skutečná výše, je zatnutí zubů efektivnější cestou,“ říká. Přístup vlády měl být podle něj od začátku jiný. „Nejdříve měla přijít první pomoc a potom měli klást otázky. Asi mají ve vládě pocit, že všichni podnikatelé jsou podvodníci a kulišáci, kteří chtějí ze všeho vytřískat nějaké výhody,“ míní Smažík. Navíc by to podle něj nebyla od státu žádná charita, ale chladná ekonomická kalkulace. Buď stát do systému vloží peníze a podnikatelé a jejich zaměstnanci je budou svou prací a daněmi postupně splácet, anebo je vláda nedá, a následně bude muset rozdávat peníze na podporách.

Žádná velká očekávání na příchod nějaké státní pomoci však už nemá. Nejhorší je nekončící nejistota. „Ať řeknou, že chtějí, aby nikdo neumřel, investují do toho peníze, ale zároveň ať pomůžou firmám, jež kvůli tomu musejí zavřít,“ říká. „Anebo ať sdělí, že se všichni musíme starat jen sami o sebe. Ale tohle je mučení. Oni říkají, že pomáhají, ale pak v realitě zjistíte, že na žádnou pomoc nemáte nárok,“ míní Pavel Smažík.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement