Koho byste vyznamenali na svátek 28. října?

Paní Janu – dává a nepočítá

Vyznamenání se nemají dávat těm, kdo pracují na sto procent, ale těm, kdo jdou ve své službě daleko nad rámec povinností. Paní Jana Kratochvílová vybudovala v Blansku před 25 lety doslova na zelené louce denní stacionář pro mentálně postižené. Svůj Domov Olga dodnes vede, mnohdy fungování stacionáře dotuje, zapojila manžela i syny. Díky její vynalézavosti se postiženým vrací důstojnost: prodávají své výrobky, obsluhují hosty své kavárny, zažívají pocit uznání a lásky. Vážím si jí jako člověka, který “dává a nepočítá“. a “pracuje a nehledá odpočinek“.

Kardiochirurga Neužila

Vyznamenání by měl dostat člověk, který je něčím výjimečný. A nemyslím, že by to měl být populární herec nebo zpěvák – pro ty by se podle mě hodil jiný druh ocenění než od prezidenta na Hradě. Jako první adept na skutečné státní vyznamenání mě napadl kardiochirurg Petr Neužil. Ten by si to zasloužil, protože je vynikající a dělá skvělou a užitečnou práci. Známe se i osobně, chodí k nám do Divadla Kalich, je to velmi příjemný chlapík, ze kterého čiší spousta energie. Profesně jsem s ním ale zatím, zaplaťpánbůh, neměl co do činění!

Švankmajera, ačkoli nechce

Budu se držet kultury. Vyznamenání si zaslouží člověk, který dlouhodobě tvoří něco výjimečného, originálního a neopakovatelného. Abych se vyhnul nařčení z kamarádšoftů, neuvedu ani spisovatele Petra Stančíka, ani divadelníka Miroslava Krobota, jakkoli by si oba metál z výše uvedených důvodů zasloužili, ale režiséra a výtvarníka Jana Švankmajera. A to i přesto, že Švankmajer státní vyznamenání trvale odmítá, protože považuje stát za organizované násilí: požádal bych ho, ať jako surrealistický výtvarník navrhne podobu medaile Za zásluhy, a pak bych mu ji organizovaně a násilně připnul na frak z havraního peří.

Obdivuhodnou Cestu domů

Abych mohla někoho vyznamenat, musela bych se stát prezidentkou. Pak bych se ze všech sil snažila vrátit prezidentskému úřadu, co mu teď zoufale chybí: slušnost, důstojnost, kulturu vystupování, názorovou kontinuitu, otevřenost. Mezi jinými bych ocenila výtvarnici Martinu Špinkovou, spoluzakladatelku domácí hospicové péče – neziskové organizace Cesta domů, která byla svého času i její ředitelkou. Tým profesionálů z různých oborů se čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu stará o nevyléčitelně nemocné. Pomáhá jim umřít doma, mezi svými. Je to krásné, obdivuhodné a statečné.