Moje osobní antipouť. Vladimír 518

Post Image

Moje osobní antipouť. Vladimír 518

Play icon
23 minut

foto Vladimír 518

„Koncepce byla velmi jednoduchá,“ říká autor tohoto textu, raper a výtvarník Vladimír 518: „Dojít pěšky z Prahy do Brna podél dálnice D1. Místo hledání posledních romantických míst sáhnout po něčem, co je na dosah ruky, projít touto nekrajinou a pokusit se podívat zpoza plotu sám na sebe.“

Pondělí 16. 5. 2022

A dál nic. Na dálnici. Podél dálnice.

Kdykoli chci o něčem skutečně přemýšlet, začínám vždy s jazykem, s převalováním slov na patře a v mysli. Vyrážím na tuhle absurdní cestu ve zcela nevhodné fyzické situaci, unavený, bez nálady a s naprostou nechutí k realizaci jakkoli velkých činů.

Jdu po Nuselském mostě a jako bonbon si v puse převaluju slovo dálnice, jako by už dál skutečně nemělo být opravdu nic. Koukám se dolů do Nuslí, přímo na chodník před dveře našeho studia a nakladatelství. Obvykle bych stál tam dole, kouřil cigaretu a občas se podíval na levitující mostní betonovou konstrukci, letící v neuvěřitelně sebevědomém gestu přes údolí.

Trochu radosti i odvahy do žil mi vlejou ona dvě slavná okna vyřízlá do textilního mega boardu, který jinak překrývá celou stranu pankráckého domu u magistrály. Vždy si představuju starší paní, která s klidem a vzdorem zalévá své květiny na okenním parapetu a občas prý i zastřihává okraje reklamního rámu, který ohraničuje její výhled z bytu. Krásný obraz prapodivného světa východoevropského kapitalismu.

Jdu podél magistrály, zóny, kde se nedaří nikomu a ničemu, podél uzavřených obchodů, zaprášených domů, které pomalu přechází v protihlukové zdi a v divoké roští poblíž Kačerova.

Podpořte Reportér sdílením článku