Psi

Kultura

Ve světě se objeví agresivní forma chřipky, kvůli níž je nutné vybít všechny psy – tak začíná povídka psaná pro únorový Reportér.

Audio
verze

Nemoc napadá plíce. Je velmi agresivní a má extrémně rychlý průběh. Nakažený začne mít nejprve potíže s dýcháním a nakonec se během několika vteřin udusí. Psí chřipka se naštěstí nedá přenést z člověka na člověka.

Profesor Hopkins z univerzity v anglickém Readingu mluví hlubokým klidným hlasem. Člověk by řekl, že když má svůj život v rukou pana profesora Hopkinse, nemůže se nic zlého stát.

„Co všechno můžeme dělat pro to, aby se psí chřipka nerozšířila z Evropy do celého světa?“ zeptala se redaktorka ve světle zeleném kostýmku. Vypadala jako veselý čtyřlístek s růžovou pusou. Jako někdo, koho se psí chřipka vůbec netýká.

Profesor si odkašlal, a než začal mluvit, na chvilku zaváhal.

„Neříká se mi to lehce, ale… v rámci preventivních opatření budeme pravděpodobně muset zabít všechny psy,“ oznámil a zelený čtyřlístek vyjekl zděšením.

 

„Micku! Micku, přines!“

Mick byl pojmenovaný podle jednoho z členů kapely Rolling Stones. Podle některých tak dokonce i vypadal – byl šlachovitý, energický a rád se předváděl. Nebýt rodiny Hynčových, jeho životní vyhlídky by nebyly úplně nejlepší. Třesoucí se štěně neurčité rasy našla před dvěma lety paní Hynčová v popelnici a její synové se mohli pominout štěstím. A když druhý den cestou od veterináře hrála v rádiu písnička Gimme Shelter, vymysleli mu i jméno.

„Pojďte už domů,“ zavolala paní Hynčová z okna do zahrady. „Bude večeře!“

Zavřela okno, vypnula troubu, kde se syčivě dopékaly brambory se zeleninou a lososem, a pustila si zprávy. Po pár minutách vykřikla a tvář si přikryla dlaněmi.

Ve verandě bouchly dveře.

Rychle vypnula televizi.

 

„Co budeme dělat, Petře?“

„Musíme ho co nejrychleji odvézt na injekci. Klukům řekneme, že byl nemocnej.“

„Dozví se to. Už zítra toho bude plná škola. Bude to všude.“

„Já vím. Nečekal bych… nečekal bych, že se dožijeme něčeho takovýho.“

Vzdychla.

„Nemůžeme s tím počkat? Třeba se najde lék, nebo…“

„Je to nařízení, Kláro. Jde o zájem občanů. O dobro a zdraví všech.“

Rozplakala se.

„Co je to za svět,“ vzlykala. „Vezmou lidem, co mají nejradši.“

„Až to všechno přejde, koupím jim novýho.“

„Novýho? Když se vyhubí všichni psi, jak potom… Se světem se děje něco divnýho, Petře.“

Vzdychl. „Neboj se. My tenhle svět přežijeme.“

Vysmrkala se a ještě dlouho hleděla do tmy, zatímco její manžel už začal pravidelně oddychovat.

Jonáš zůstal stát u přivřených dveří ložnice v němé hrůze a musel chvíli vyčkat, aby se mu podařilo popadnout dech. Srdce mu tlouklo tak nahlas, že se bál, že to rodiče uslyší.

Potom co nejtišeji odkráčel za bratrem.

 

 

Bylo půl čtvrté ráno a v domě vládl klid.

Dětský pokoj byl v druhém patře přímo nad ložnicí, takže museli být obzvláště obezřetní, aby tátu s mámou nevzbudili.

Zabalili oblečení, baterku, z kredence balíček chipsů, sušenky a několik jablek (kvůli vitaminům). Jonáš trval na tom, že si vezme svou plyšovou žirafu, a Vojta neměl čas se s ním dohadovat.

Mick byl vzrušením bez sebe; zběsile vrtěl ocasem, poskakoval a cítil ve vzduchu dobrodružství, a kluci na něj syčeli, ať je zticha. Nakonec Jonáš vybrakoval obě jejich kasičky; dohromady to dělalo kolem tří tisíc korun.

„S tím vyžijeme nejmíň rok,“ konstatoval Jonáš.

Vyrazili směrem k nádraží, Micka nacpali do sportovní tašky, na kterou byl naštěstí zvyklý. Zrovna ve chvíli, kdy jeli tramvají na nádraží a pozorovali těžce se probouzející město, se jejich tátovi Petru Hynčovi zdál sen, že je kapitánem zaoceánské lodi a dostal za úkol vylovit z moře všechny delfíny.

„Ty to vážně uděláš, tati?“ ptal se ho malý Jonáš, ale starší Vojta mu razantně vrazil harpunu do ruky. „Běž a zabij je všechny,“ nařídil svému otci. „Zabij je do posledního. Nešetři je.“

„Jak můžeš být tak krutý,“ vynadal vlastnímu synovi. „Dostaneš na prdel.“

O dvě hodiny později se celý zpocený probudil, aby za pár minut našel na kuchyňském stole vzkaz:

 

Milá maminko, milý tatínku,

museli jsme odjet. Micka nedáme. Budeme ho chránit až do doby, než se najde lék na psí chřipku. Nebojte se o nás.

Telefony jsme si nebrali, abyste nás nemohli najít.

Jonáš a Vojta

 

Vlak odjížděl v pět třicet dva.

„Kampak máte namířeno, chlapci,“ zeptala se nedůvěřivě paní za pokladnou a snažila se, aby to znělo srdečně.

„Jedeme na výlet k dědovi,“ řekli kluci téměř současně.

„Tak to bude mít děda velkou radost,“ usmála se falešně žena a vrátila jim drobné. Když odcházeli, tajně si je vyfotila na mobil.

A přitom jí v podstatě nelhali.

Cílem jejich cesty byl Srlín, vesnička v jižních Čechách, kde bydlel jejich děda, než umřel. Chalupu po něm prodali před rokem, protože máma se nechtěla starat o dva domy. Kousek od Srlína však stál u trati jeden prázdný domek, kolem kterého často chodili, a Vojta dobře věděl, že je opuštěný. Vojtu mnohokrát napadlo, jak to asi vypadá uvnitř, a teď měl konečně příležitost.

Po pár minutách ve vlaku usnul Jonáš vyčerpáním. Když se po půl hodině probudil, civěl z okna a Vojta si všiml, že si do rukávu utírá slzy. Dělal, že si toho nevšiml.

Samotnému mu bylo pěkně úzko, ale pohled na podřimujícího Micka ho utvrzoval v tom, že to, co dělají, je správné. Kuráž mu došla, když v Táboře nemohl najít autobus, který by je dovezl do Srlína. Nakonec obešel snad všechny cedule na nádraží a přece jenom nakonec našel tu správnou, zorientoval se dokonce i ve změti čísel a symbolů označujících časy odjezdů. Měli ještě dvacet minut, a tak v kiosku koupil dvě čtvrtky kuřete, jednu sobě a jednu Jonášovi, kterému se oči zaleskly blahem – grilované kuře ještě nikdy nesnídal. Vojtovi došlo, že Mickovi zapomněli vzít granule, a tak mu do tašky nenápadně podal dva kousky svého kuřete, než vymyslí další plán. Z tašky se ozvalo zuřivé mlaskání.

Když vystoupili v Srlíně na náměstí, začalo jemně poprchávat.

„To nic není,“ ujišťoval Vojta bratra přiškrceným hlasem. Chtěl působit statečně, ale ve skutečnosti se držel silou vůle, aby se nerozbrečel. Do toho musel utěšovat Jonáše, který stále tesknil po zubním kartáčku, na který zapomněli. A určitě taky po mámě.

Když opouštěli vesnici, ozvala se z místního rozhlasu ryčná dechovka. Psi začali výt jeden přes druhého. Následovalo hlášení, že všichni psi musí být dnešního dne neprodleně shromážděni na náměstí, zapsáni a odvezeni k veterináři na smrtící injekci. Kdo neuposlechne toto nařízení…

Místo, které hledali, bylo od nádraží něco přes půl hodiny chůze. Během cesty se vyjasnilo a vysvitlo bledé slunce. Když překročili hranici lesa, ucítili syrovou vůni hlíny a jehličí. Domek měl béžovou omítku, prosklenou verandu, malou kuchyňku a místnost na spaní. Byl obklopen vysokými smrky, v plotě chyběly plaňky a jedno okno ve sklepě bylo úplně vytlučené. Což jim aspoň pomohlo lépe se dostat dovnitř.

Přivítala je vlezlá, vlhká zima. Jonáš začal pokňourávat. Naopak Mick se těšil z nově nabyté svobody; v ruksaku už se mu nelíbilo. Běhal po zahradě, čichal a zvedal nožičku. Několikrát vyštěkl radostí. „Pst,“ okřikl ho Vojta. „Nesmíš.“

Pes stáhl uši a šel vyhrabat díru v zanedbaném záhonu.

„Co tady vlastně budeme dělat?“ zeptal se Jonáš.

„Budeme tu chvíli bydlet. Dokud se nenajde lék. Už teď ho miliony vědců v laboratořích na celym světě vymejšlej. Je to jen otázka dnů,“ uklidňoval bratra Vojta a snažil se věřit tomu, co říká.

Podal Jonášovi krabici kakaových sušenek a snažil se zatopit v kamnech. Naštěstí tu byly třísky, polínka, noviny i několik krabiček sirek.

„Kdo tu dřív bydlel?“ zeptal se Jonáš a drobky mu létaly od pusy. Když měl v dosahu nějaké jídlo, byl mnohem spokojenější.

„Dvě sestry. Siamský dvojčata,“ vymýšlel si Vojta. Dobře věděl, že potřebuje Jonáše zaměstnat.

„Takže byly spojený?“

„Jo. Přestěhovaly se do Ameriky. Vystupujou tam v cirkusu a jsou v pohodě. Akorát že nemůžou mít děti, protože by to taky mohly bejt siamský dvojčata.“

„Proč by nemohly mít siamský dvojčata děti? Vždyť ty by pak taky mohly vystupovat v cirkusu.“

„Tak to nevím. Myslím, že siamský dvojčata se hůř pojišťujou, nebo tak něco.“

„Myslíš si, že by těm sestrám nevadilo, že tu jsme?“

„Vůbec.“

„Určitě musej bejt šťastný, když ani jedna z nich není nikdy sama.“

„Jsou hodně šťastný.“

Náhle sebou Jonáš trhl. „Slyšel jsi to?“

„Vůbec nic,“ zalhal Vojta.

„Znělo to jako výstřel…“

„To se ti určitě zdálo.“

Jonáš se zachvěl.

„Já se bojím,“ zašeptal.

„Neboj,“ uklidňoval ho bratr, ale samotného ho v té chvíli úzkost svírala tak, že ani nemohl pořádně dýchat.

Dobré však bylo, že se v místnosti začínalo dělat teplo a v kamnech příjemně hučelo. Vojta byl na sebe hrdý, že dokázal podpálit v kamnech, ale zároveň se obával, aby kouř stoupající z komína nevzbudil nežádoucí zvědavost.

„Já chci svůj kartáček,“ zakňoural Jonáš. Oči měl červené a unavené. „Co když mi zlí skřítkové sežerou zuby.“

Vojta přemýšlel o tom, jestli někdy v životě zažil tak těžký den.

„Zajdu do vesnice, ještě budou mít otevřeno,“ podíval se na hodinky. Čas tady utíkal jinak než ve městě, mnohem pomaleji.

„Já chci jít s tebou.“

„To nejde. Musíš tu zůstat s Mickem. Já budu utíkat, abych byl co nejdřív zpátky. Koupím kartáček, pastu a něco strašně dobrýho,“ slíbil, aby bratr přišel na jiné myšlenky.

„Nanuka?“

„Třeba dva. Máme spoustu peněz.“

Vylezl sklepním okénkem ven a rozhlédl se.

Po obloze se honily mraky a vítr ohýbal větve stromů. Dal se do běhu.

 

V samoobsluze se snažil chovat přirozeně. Zároveň pozoroval, o čem se baví lidé; možná právě přišli s tím, že kdosi objevil zázračnou vakcínu. Místo toho však v samoobsluze panovala ponurá, až nevraživá atmosféra. V regálu se krčily dvě bledé housky a jedna nevábně vyhlížející kobliha. Opatrně ji nabral do sáčku a sáhl do mrazáku pro tři tvarohové nanuky. Pak vybral co nejlevnější psí granule a zubní kartáček – krásný zelený s potiskem krokodýlů. Jiný ostatně ani neměli.

Naštěstí si ho nikdo nevšímal. Lidé měli nejspíš plnou hlavu starostí se svými jezevčíky, ohaři a ovčáky. Už je odvezli, nebo je to teprve čeká? Jak můžou jen tak klidně nakupovat zmrzlé rybí prsty a pivo, když kolem nich probíhají psí jatka? Vojta mezi regály přemítal o všem možném, třeba i o tom, co bude se všemi těmi granulemi, které v krámu zbudou. Chutnají psí granule kočkám?

Pak cosi upoutalo jeho pozornost.

Mladý kluk v červené mikině s kapucí nataženou přes hlavu, který stál ve frontě u pokladny. Mohl být jen o rok nebo dva starší než Vojta.

Kluk se nejprve rozkašlal, a potom začal sípat. Rozepnul si zip mikiny, jako by mu látka zabraňovala se nadechnout.

Lidé v samoobsluze se otočili: Vojta, tlustá paní v šusťákové bundě, žena s vykuleným batoletem, které ji drželo za ruku.

Kluk v červené mikině se skácel na zem, obě ruce přitisknuté na hrudi.

„Pane bože, to bude ta psí chřipka,“ vykřikla paní v šusťákové bundě. „Dusí se! Zavolejte sanitku!“

Prodavačka vytáhla z kapsy mobil a nervózními prsty vytáčela číslo. Lidé překotně vybíhali ven, ale Vojta stál jako zařezaný.

„Zavolejte i policii,“ volala tlustá žena, a přitom si k nosu tiskla kapesník. Kluk v červené mikině se skácel na podlahu a už se nepohnul.

„Můžu zaplatit?“ vzpamatoval se Vojta. Dostal strach, že přijde do domečku pozdě, a Jonáš ho začne hledat.

„Jasně,“ řekla prodavačka, ale po očku se stále dívala na ležícího mladíka, jako by doufala, že se náhle probere. „Tašku?“

„Ano, prosím.“

Ze samoobsluhy Vojta vyběhl, jako by ho někdo střelil do nohy.

Na návsi však přibrzdil, aby nevzbudil pozornost.

Míjel čtyřčlennou rodinu s dvěma usedavě brečícími dívkami zhruba ve věku Jonáše, ale rozhodl se, že se za nimi neohlédne.

Vítr mu foukal přímo do zad, jako kdyby mu chtěl ulehčit cestu.

 

Jonáše našel spícího v klubíčku na pohovce u kamen.

„Jonáši,“ naklonil se nad něj. Bratr se ani nepohnul. Přece jen chvíli pozoroval, jak hluboce oddechuje, a pozoroval jeho víčka promodralá jemnými žilkami. Pro jistotu ho zatahal za ruku, aby se přesvědčil, že spí opravdu tvrdě.

Začal Micka hladit po lesklé tmavé srsti, pes mu olízl ruku a vydal spokojený mručivý zvuk.

Vojta přemýšlel a v hlavě mu hučelo.

Nemohl dostat z hlavy pohled na kluka v červené mikině.

Odkudsi z hloubi lesa se ozval výstřel.

Na Mickovu srst dopadla první slza, a pak druhá.

Vojta popotáhl a utřel si oči do rukávu.

„Promiň, Micku,“ zašeptal.

Z ruksaku vytáhl vodítko, ještě jednou zkontroloval spícího bratra a vydal se se psem do vesnice.

 

Autorka (1978) vystudovala psychologii, pracuje jako reklamní textařka. Je autorkou scénářů večerníčku Nejmenší slon na světě. Její první román, který se jmenuje Šalina do stanice touha, vychází letos. Je vdaná za Čecha s alžírskou krví a má syna.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement