Václav Klaus: Po pandemii se blížíme k socialismu

Je to, co nyní v Česku prožíváme, ten kapitalismus, který jste před třiceti lety začal budovat?

Určitě ne, to říkám naprosto rezolutně. To, co jsme začali budovat, zmutovalo kvůli vývoji ve světě a zejména v Evropské unii do stavu, který kapitalismem tak úplně není.

V čem naše dnešní situace naplnila vaše očekávání a v čem se liší?

Naším cílem bylo ekonomiku liberalizovat a odstátnit, to se doopravdy stalo. Chtěli jsme dramaticky omezit státní sektor a ten je dramaticky omezen. V tomto smyslu je uskutečněný posun jasný a nezpochybnitelný. Bohužel se úplně nezdařilo vybudování silných ekonomických entit s českými vlastníky. Důvodem byla tehdejší (ale i dnešní) nenávist ke každému, kdo trochu vystrčí hlavu a uspěje v podnikání. V devadesátých letech tuto nenávist prezentoval nejsilněji Miloš Zeman a sociální demokracie, ale dnes i řada dalších politických subjektů.

Osobně bych řekl, že nejméně v posledních deseti letech čeští kapitalisté dost vyrostli. Občas se dokonce mluví o oligarchickém kapitalismu s deseti patnácti silnými hráči…

Kapitalismus u nás více a více zapouští kořeny a v posledních letech skupiny českých vlastníků posílily, to ano. Ale definovat naši ekonomiku jako oligarchickou? To je jen politická nálepka určitých lidí. Naše ekonomika je mnohem lépe strukturovaná než v řadě okolních zemí. Máme velké, střední i malé podniky. Jsme na tom v tomto směru lépe než sousední Slovensko, o Ukrajině a dalších ani nemluvě.

Největší obavy mého života

Před třiceti lety se rozhodovalo o podobě reformy někdejšího socialistického hospodářství. Jeden z podstatných sporů se vedl o rychlost přechodu k tržní ekonomice. Proč jste se rozhodli pro „šokovou terapii“?

Odmítám, že by šlo o šokovou terapii, protože slovo šok už v sobě obsahuje něco negativního. Šoková terapie je politická nálepka. Šlo o to, zda postupovat rychle, nebo takzvaným gradualistickým, pomalým postupem. Byl jsem tehdy a jsem i dnes přesvědčen, že naše rychlost byla optimální. Některé kroky můžete udělat velmi rychle, to je například liberalizace cen. Jiné, například privatizace, potřebují určitou dobu na přípravu. Postupovali jsme tak rychle, jak to jen šlo, ale v rámci možného.

V čem byla rychlost tak důležitá?

Očekávali jsme, že přijde jistá transformační únava a že by celý proces mohl ztratit podporu obyvatelstva, pokud by nebyly vidět jasné výsledky.

Prvním krokem, který se viditelně dotkl široké veřejnosti, byla liberalizace cen k 1. lednu 1991. Měli jste tehdy obavu z politických dopadů, pokud by ceny vyrostly příliš?