Kurdové, tanky na hraní a zakázaná švihadla

Kurdové tvoří více než třicetimilionový národ bez vlastní země, roztroušený nejen po oblasti Blízkého východu. A v každém z obývaných států je realita kurdského národa trochu jiná. V Iráku se – ve srovnání s Tureckem či Sýrií – podařilo Kurdům vybojovat určitou míru respektu. Hemn Hamed je irácký Kurd a jako výtvarník se snaží zachytit poválečný rozvrat své domoviny.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Chlapík v šedém tričku má vážný pohled, ale srdečný stisk ruky. Žije v klidné vilové čtvrti na předměstí téměř milionového Erbílu, hlavního města kurdské autonomní oblasti v Iráku. Procházíme bohatě dekorovaným domem, kde je připravený stůl pro velký rodinný oběd. Na stěnách visí zlatě zarámované fotografie manželky a syna. Z lednice se odchlipuje ochranná fólie, kterou místní lidé nesundávají ani z pohovek, křesel či automobilových sedaček – aby se povrch neušpinil a neošoupal.

Hemn nás vítá ve svém ateliéru v zadní části domu. O zeď jsou opřeny makety zbraní – klacky omotané tenkými proužky pryže. Po stole se povalují zaprášené plechovky barev a útržky gumy, ze stěny odpadávají blednoucí kopie dopisů. „Inspirovaly mě děti z Mosulu, města, které válečné běsnění téměř vymazalo z mapy,” říká Hemn a bere do rukou jednu z pušek. Ačkoliv jde o nefunkční umělecký objekt, ve tváři jeho autora nelze zaznamenat ani náznak úsměvu.

Hemn Hamed se tři dny v týdnu živí jako manažer organizace ZHYA, zbývající dva dny učí na umělecké škole v Erbílu. Jako humanitární pracovník rozdával léky a základní potraviny přímo na frontové linii. „Vždy ve čtyři hodiny ráno jsem sedl a napsal dopis rodině. Nevěděl jsem, jestli se vrátím. Dostali jsme mapu s informací, kde budeme rozdávat léky a jídlo. Přidával jsem mapky k dopisům, abych věděl, kde jsme byli. Jinak bych si nic nepamatoval, všichni jsme to radši zapomínali.”

 

Suvenýry z války

Jeho vášní je video art, příležitostně se věnuje i malbě. Baví ho také performance, z nichž jedna byla obzvlášť bizarní: Islámský stát vedl na seznamu zakázaných věcí mimo jiné švihadla, proto Hamed se svojí ženou v ulicích skákali přes švihadla a rozdávali je dětem okolo. Zakázány byly v dobách vlády ISIS také hračky, které vypadaly jako člověk nebo zvíře, povoleny byly v podstatě jen dětské modely zbraní. A právě ty se staly základním motivem Hemnovy tvorby. Začal dělat to samé, co děti z Mosulu: vyrábět napodobeniny zbraní.

„Ty děti neviděly nic jiného než válku. Jak budou žít, co z nich vyroste?” uvažuje Hemn, který působí i jako pedagog na univerzitě v Erbílu. „Studenti ale po válce nejsou schopni řádně plnit školní povinnosti, snaží se spíše obstarat a zabezpečit rodinu,“ říká. Přesvědčily jsme se o tom samy: Hemn nám slíbil rozhovory s několika nadějnými studenty, ale čekáme už přes hodinu a nikdo nepřichází. Nakonec se objevuje studentka sochařství Trefa, jejímž nejoblíbenějším motivem je lev a jako největší umělecký vzor uvádí svou paní učitelku. Hemn krčí rameny: „Studentů je málo a zájem mizivý, podmínky jsou těžké. Lidé řeší jiné věci, nechtějí se do ničeho namáčet a riskovat.”

Již zmíněné město Mosul, nechvalně proslulé řáděním islamistů v letech 2014 – 2017, leží osmdesát kilometrů od Erbílu. Došlo zde nejen k destrukci vzácných památek, islamisté útočili i na současné umění a jeho protagonisty. Hamed o tom ale mluví opatrně a těžko říct, zda je to jazykovou bariérou, nebo určitou nedůvěrou. Ačkoliv se politická situace v posledních dvou letech zlepšila, strach z perzekucí celou uměleckou scénu velmi poznamenal: „Nikdy jste přesně nevěděli, kdo z vašeho okolí je napojen na Islámský stát. I proto zůstává galerijní komunita dodnes slabá, výstavy se konají v zapadlých prostorech, vznikají a zanikají velmi náhle.”

Narážíme na téma kurdské samostatnosti. Hemn, stejně jako drtivá většina Kurdů, očekával v tomto směru podporu USA. Během války světová média oceňovala kurdské bojovníky za jejich statečnost v boji s Islámským státem. Ti proto doufali, že odměnou za jejich velké ztráty a hrdinný boj bude získání samostatnosti. To se ale nestalo, po neúspěšném referendu přišlo obrovské zklamání. Otázka autonomie je proto v tvorbě většiny umělců nadále stěžejní. „Je to ale pořád dost nebezpečné, tak to sdělení schováváme do sofistikovanějších forem,” dodává Hemn. Sám příliš nechce dělat umění pro Kurdy, chce být srozumitelný mezinárodně: „Lépe tak poukážu na to, co se v mojí zemi děje.“

Autonomní kurdská oblast je v porovnání s arabskou většinou Iráku, kde dál probíhají vlny nepokojů a násilností, o poznání otevřenější a bezpečnější. O nějakých oficiálních galerijních prostorech či institucích, podporujících aktivity a vzdělávání v oblasti kultury, si však iráčtí Kurdové mohou nechat jen zdát. „Syndikát Kurdského umění uděluje povolení pro konání výstav, jejich produkci však nezajišťuje. Je nám pouze laskavě dovoleno vystavovat, pokud si všechno zařídíme sami,” říká Hemn a dodává: „Umění se tu stalo ničím.”

 

Vzhůru do Londýna

V poslední době se Irácký Kurdistán otevírá. Do oblasti přijíždějí zahraniční umělci například z Německa či Francie a společně zde tvoří. „Jde ale výhradně o kurdské umělce,“ říká Hemn Hamed a vysvětluje: „Kurdská síť expatů, kteří mají zájem udržet kontakt se svou otčinou, nachází útočiště právě tady, u mne v ateliéru.“

Největším přáním Hemna Hameda je dostat kurdské umění za hranice země a nyní se mu tento sen začíná plnit: v říjnu byla záhájena jeho výstava v londýnské galerii P21 na King’s Cross. Koná se u příležitosti oslav desátého výročí organizace Gulan, která podporuje kurdské umění, a nese název Road Through Kurdistan.

 

 

Fotografie Jarmily Štukové najdete v galerii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama