Velké přerozdělování Česka

Názory

Ačkoli je termín „rozumné přerozdělování“ v české debatě téměř zakázán, za poslední tři roky se u nás bez větší reflexe silně přerozděluje – píše novinář David Klimeš ve své eseji a odpovídá tak na tradiční otázku magazínu Reportér, co je zásadním problémem dneška. „Oficiálně se za covidu i energetické krize pomáhalo všem a nejvíce těm potřebným, ve skutečnosti proběhlo poměrně čilé přerozdělení státu ve prospěch bohatších. Soudržnost české společnosti je nepochybně ohrožena, což by mělo vadit jak racionálnímu pravičákovi, tak racionálnímu levičákovi,“ vysvětluje.

Audio
verze

Máme pocit, že od počátku roku 2020 nás dělí staletí. Prošli jsme si covidovou krizí a plynule z ní přešli do krize energetické, inflační a válečné. Přesto to nejsou ani tři roky nazpět. O zásadních věcech není sporu: za covidu to byla otázka, zda jsme my a naši blízcí zdraví. Nyní je zásadní zatlačit Vladimira Putina zpět do hranic Ruské federace a pokud možno u toho také poplatit účty za plyn a elektřinu.

V posledních třech letech jsme tak neměli ani chvilku času trochu poodstoupit a podívat se, co se v české společnosti změnilo. A když nám krize náhodou daly na chvíli oddych, pro změnu jsme se zas nořili do vypjatých kampaní nejrůznějších voleb. Uniklo nám tak něco velmi podstatného, co mění celé Česko, jedno kdo zrovna vládne. Po tři roky v Česku doslova běsní nejrůznější daňové a dávkové experimenty, které už nejsou jako dekády předtím za stamiliony či jednotky miliard. Nyní politici přehazují s pozoruhodnou lehkostí stamiliardy vidlemi z jedné kupky na druhou a nikdo se příliš ani neptá po účelu. Už to vytváří velké přerozdělení finančních preferencí státní politiky v republice. A to zdaleka nejsme u konce, protože co zatím nepřerozdělili politici, to dokoná inflace a nakonec splácení čím dál většího státního dluhu.

Nemusíme být marxisté, abychom mluvili o změně společensko-ekonomické formace. Nemusíme být ani radikální pravičáci a lomit rukama, že ideál malého flexibilního státu s udržitelnými rozpočty je dál než kdykoli předtím.

Bohatě zatím stačí zdánlivě jednoduché otázky: Jak radikální ekonomické změny v posledních třech letech dopadly na českou společnost? A přispěly spíše k soudržnosti, nebo nás staví zbytečně proti sobě?

 

Rovnostáři, s. r. o.

O Češích se traduje, že jsou rovnostáři. Vyrostli jsme z plebejského a později středostavovského prostředí 19. století bez silné národní aristokracie a elit. V ekonomické oblasti si s sebou navíc táhneme dědictví autoritativní rovnosti komunismu, která přešla do nivelizace nejen ekonomické, ale i mravní. A v posledních letech si opakovaně připomínáme, jak jsme soudržní, protože máme podobné příjmy, nejméně lidí ohrožených chudobou a často i nejnižší hodnotu nezaměstnanosti v EU.

Až na to, že vůbec. Sociologové Jiří Večerník a Martina Mysíková v roce 2017 vydali knížku „Jací jsme rovnostáři“ a mýtus českého rovnostářství rozcupovali. Rozdíly ve výdělcích se po roce 1989 rychle zvětšily, jsou srovnatelné se západní Evropou. Různé privatizace a investice brzo rozevřely nůžky v majetkové nerovnosti. A nijak zvlášť extrémně nás v unijním porovnání nedotuje ani sociální stát. Nakonec je zajímá i naše vlastní reflexe: v různých srovnáních vychází, že z postkomunistických zemí jsme k příjmovým rozdílům nejméně kritičtí.

A přesto se považujeme stále za rovnostáře. To je pozoruhodný doklad, jak silné někdy mýty mohou být.

 

Celý tento sociologický miniúvod měl jediný úkol: ukázat, že vlastně vůbec netušíme, jak Češi reagují na rozevírající se nůžky nerovností. Něco tvrdí, ale něco jiného konají. Politici pak opakují, speciálně v krizích, jak je společenská soudržnost nezbytná a že ekonomická i sociální politika se tomu musí podřídit. Ale stačí pohled do minulosti: skutečná reforma polistopadového sociálního státu žádnou stranu nikdy nebrala, k propadajícím se regionům na severozápadě republiky či nejrůznějším vnitřním periferiím jsme pozoruhodně neteční a například otázka zdravotní a so---ciální péče o rostoucí armádu seniorů se ještě v Česku nestala ani politickým tématem.

Možná právě kvůli tomuto ambivalentnímu přístupu české společnosti k sociální soudržnosti tu není prakticky žádná reflexe tří minulých roků, kdy se pod českým rovnostářským mýtem výrazně přerozdělil stát. Oficiálně se za covidu i energetické krize pomáhalo všem a nejvíce těm potřebným, ve skutečnosti proběhlo poměrně čilé přerozdělení státu ve prospěch bohatších. Něco bylo záměrné, něco ne, ale ekonomika a sociální stát roku 2022 jsou určitě jiné, než byly na počátku roku 2020.

 

Superhrubé rozdělení společnosti

Hibernace ekonomiky během covidu měla jistě nedozírné následky: Ekonomické, kdy mnohé firmy od hospod počínaje a různými službami konče, krachovaly, protože stát nedokázal efektivně pomoci (první kompenzace, které odrážely skutečnou situaci firem prostřednictvím poklesu tržeb, vláda spustila až v březnu 2021, tedy až rok po invazi viru). Dosud neznáme náklady so---ciální, kdy zpřetrhání kontaktů a stres ničily nejednu domácnost. A ze zdravotních důsledků známe zatím jen bezprostřední úmrtí, ale nikoli dlouhodobé dopady, například psychické následky, ať už u dospělých, či dětí.

Stát utratil stovky miliard za skutečnou i fiktivní protikrizovou pomoc, ale nebyl schopen přijít se sociální pomocí, která by cílila na zhruba čtvrtinu těch, kteří jsou výpadkem příjmu nejvíce ohrožení. Ani dávka mimořádné okamžité pomoci (nomen omen), ani jiné se nerozjely tak, jak by v krizích měly.

Zároveň u movitějších domácností bobtnal fenomén, kterému se v ekonomické hantýrce říká zadržené úspory. Republika se ponořila do nuceného spánku, nebylo kde utrácet, a tak vedle běžných úspor se části populace hromadila nečekaná rezerva. Jak velká, to lze těžko odhadnout, ale můžeme mluvit zhruba o nečekaných 300 miliardách na účtech bank.

Už to dělilo společnost na ty, kdo do pocovidové obnovy mohli vlétnout s utrácecím apetitem, a na ty, kdo ne. Politici ovšem přišli ještě se zásadnějším dělením společnosti. Zrušili superhrubou mzdu a radikálně snížili daň z příjmů fyzických osob. Jinak političtí nepřátelé Andrej Babiš a Petr Fiala si zde padli do náruče a od té doby nerozborně tvrdí, že se všem zaměstnancům zvýšil čistý příjem. To je ovšem lež. Český daňový systém má mnoho pozoruhodných schodů, navíc přímé daně byly pro chudší už předtím mizivé, či dokonce nulové. Ekonomický think-tank IDEA dovodil, že až patnáct procent zaměstnanců, samozřejmě těch chudších nedostalo ze snižování sazby nic. Výrazně to naopak pomohlo bohatším: je rozdíl, když z nízké mzdy ušetříte nulu, z průměrné mzdy ročně 30 tisíc, anebo když jste v desetině nejvýdělečnějších a ušetříte více než 50 tisíc.

Daňová změna měla navíc platit původně na dva roky, ale zatím to vypadá, že bude platit na jeden „furt“. Zatímco do předcovidové doby politici hráli tyto daňové a dávkové hry maximálně za jednotky miliard, nyní to je za stovky, pořádné zdůvodnění chybí a nikdo ani nehlesne.

 

Déjà vu krize

Energetická krize bohužel kráčí zcela ve šlépějích té covidové. Alespoň z pohledu státní reakce. I tentokrát měli politici plnou pusu, jak budou opatření cílená na potřebné a šetrná ke státnímu rozpočtu. A jako vždy to skončilo neefektivními plošnými regulacemi, které jsou v mnoha případech jen těžko odůvodněné. Hitem energetické podpory měl být původně úsporný tarif, který ale není zrovna moc úsporný, když pro chudší domácnosti nedostačuje, ale na tři investiční byty ještě letos dostanete pěknou výslužku přes deset tisíc. Přišly proto nakonec z donucení cenové stropy pro spotřebitele, které sice pár unijních států má, ale rozhodně ne tak, aby neměly prakticky žádné limity. Pro chudší jsou příliš vysoko, bohatší se zase diví, že i jim stát dotuje elektřinu a plyn.

Jako v covidové krizi, i v té energetické stát mimořádně pomalu reformuje své sociální dávky. Přitom obecná poučka zní, že krušných časech je třeba sociální síť posílit, v lepších časech zase oka této sítě roztáhnout. Moc se to ale nedaří. Od minulého podzimu vláda tvrdila, že příspěvek na bydlení je priorita, výše i normativní náklady ale zaostávají za překotným vývojem. Dávka je stále velmi byrokratická a málo se čerpá. O dalších, jako byla již zmiňovaná dávka mimořádné pomoci, ani nemluvě.

Je to neuvěřitelné, ale za tři roky je tu už druhá krize, v níž stát stále není schopen najít nástroj, jak efektivně pomoci asi čtvrtině ohrožených domácností. Takže zase za draho kropí všechny; pro chudé je to málo a bohatí se diví, co vše se jich týká.

Tři těžké roky nepříliš povedeného přerozdělování mají samozřejmě své dopady. Po covidu zde bylo asi dvacet procent domácností, které jely na nulu a nic neušetřily. O rok později je to už 36 procent domácností, to je velký skok. Zvyšuje se i počet těch, kteří na tu nulu už ani nedosáhnou a zadlužují se.

Jak to bude vypadat dále, těžko říct. Efektivní sociální stát nemáme a ke slovu se dostává ve velkém inflace. Tu už poznal každý a zdaleka nejen na složenkách za plyn a elektřinu. Domácnosti při týdenním nákupu v supermarketu nevytahují navíc stokoruny, ale tisíce.

Inflace přitom nyní výrazněji postihuje nízkopříjmové: už jen tím, že mají ve svém spotřebním koši větší zastoupení drahých potravin a energií. Do této krize navíc nešťastně vstupuje odkaz krize minulé. Mnohé domácnosti rozpouští ony odložené stamiliardy na bankovních účtech, pomáhá jim to zaplatit složenky, a když něco zbyde, dá se to již uložit na spořicí účet třeba i s šestiprocentním úrokem, což je už jistě lepší než nic. Pomáhá jim i snížení daní.

Jenže potom je zde ona nemalá část domácností, které rušení superhrubé mzdy vůbec nepomohlo, nic během covidu neušetřily, žádný finanční polštář, s nímž by čelily inflaci, nemají a cílené sociální dávky pro ně stále nefungují.

 

Spokojeně míříme do zdi

V Česku se tak odehrává poměrně velké přerozdělení financí, majetku a nastavuje se i do budoucna dosti jiná podpora sociálního státu než dosud. Logické by bylo, kdyby se politici přeli, zda je takové přerozdělení spravedlivé, či není. Pravicový politik by asi tvrdil něco jiného než levicový, ale že se toho v příjmech domácností za poslední tři roky změnilo opravdu hodně, na tomto závěru by se vzhledem k faktům shodnout měli.

Nic takového se ale neděje. Politici během minulých let realitu českých domácností úplně vytěsnili a utopili ve svých často dosti perverzních ideologických poučkách. K rušení superhrubé mzdy nebyla jediná slušná státní dopadová studie. K úspornému tarifu či cenovým stropům jakbysmet. Možná jde částečně o to, že státní správa u nás nefunguje zrovna skvěle a takové materiály nedodává, částečně ale politici prostě vědí, co ideologicky chtějí, a je na realitě, aby se jim podřídila.

Poslední kapitolou velkého přerozdělení v Česku nakonec bude splácení státního dluhu. Ten je na neudržitelné trajektorii. Náprava bude obtížná, protože obě dvě hlavní postavy současné politiky přešly na zcela nemožný ekonomický program. Andrej Babiš tvrdí, že je možné utrácet neomezeně, protože je třeba pomoci lidem. Petr Fiala se zasekl na svém heslu z billboardů, že nebude zvyšovat daně (mimořádná daň z mimořádných zisků je výjimkou, která dlouhodobě problém neřeší). Snižovat výdaje bohužel ani současná vláda neumí a jen kopíruje po Babišovi plošná a drahá opatření, která vrší další a další dluhy.

Možná se nakonec v tomto velkém přerozdělování státu přece jen najde místo pro chudší. Až bude dluh příliš drahý na obsluhu, padnou ideologické poučky a rychle bude třeba zvyšovat daně. Pokud však budou daně z příjmu pro politiky nedotknutelné a mluvit například o zvýšení nemovitostní daně bude dál chápáno jako politická sebevražda, dostaneme se nevyhnutelně ke spotřebním daním a DPH. Chudší, které v nyní drahých potravinách a energiích již výrazně drtí inflace, tak dostanou nádavkem možnost ještě si to celé jednou zaplatit při splácení dluhu.

 

Když vládne alibismus

Sociologové Večerník a Mysíková hezky ukázali, že se sice považujeme za rovnostáře, ale nechováme se tak ani omylem. Pokud si toto uvědomíme, vývoj posledních let už není tak nepochopitelný. Politiky necháme mluvit o tom, jak v krizích zachováme sociální soudržnosti a nenecháme nikoho padnout, to nám zní příjemně, ale ve skutečnosti jsme spokojeni, že stát pobízí k úplnému opaku.

Jak již bylo řečeno, za poslední tři roky se zde odehrálo velké přerozdělování, ale když někdo v české debatě ten termín vysloví, například promluví o potřebě „rozumného přerozdělování“, dostane nálepku radikálního levičáka.

To ale špatně skončí. Odmítání lepšího, efektivnějšího a smysluplného přerozdělování je jen souhlas s dosavadní finanční a dávkovou distribucí státu. Petr Fiala si asi ani neuvědomuje, že pouze betonuje to, co mu zůstalo po Babišově vládě a éře Miloše Zemana. Jeho představa konzervativismu zní, že nic radikálnějšího se sociálním státem nemusí dělat, což ovšem není konzervativismus, ale alibismus.

Přerozdělování posledních tří let české společnosti rozhodně neprospělo. Rozevřelo nůžky mezi jednotlivými skupinami obyvatel, a ještě to nadělalo obří dluhy. Soudržnost české společnosti je nepochybně ohrožena, což by mělo vadit jak racionálnímu pravičákovi, tak racionálnímu levičákovi. Ti se možná neshodnou na nápravě, ale nepopírají samotný problém, protože vědí, že je vždy jen otázkou času, kdy se ekonomická a sociální nestabilita přelijí i do té politické. A to je to poslední, co bychom potřebovali.

 

Autor je novinář, komentátor ekonomického a politického dění. Získal Novinářskou cenu v žánru psaný komentář a také Cenu Karla Havlíčka Borovského. Jeho články vycházejí na Aktuálně.cz či v Českém rozhlasu Plus. Každé pondělí vydává newsletter o souvislostech v byznysu a politice. Vyučuje komunikaci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement