ANKETA: Na koho pomyslíte, když se řekne Ukrajina?

Monika Nedvědová, ředitelka cestovky Vede agenturu, která pořádá zájezdy do Černobylu. Nemohu myslet jen na jednu osobu. Pomyslím na kamaráda Sergeje a „samosely“, což jsou staří lidé, převážně babičky, kteří žijí přímo ve střežené zóně v okolí černobylské jaderné elektrárny. Oni jsou pro mě Ukrajina. Odvaha, odhodlání, pokora, vděčnost, pracovitost a neuvěřitelná pozitivní energie. To vše oni vystihují. Dají vám vše, co mají, i poslední kousek chleba. Nikdy si nestěžují na to, jak těžké jsou jejich životy. Vždy za sebou stojí. Uctívají hodnoty, na které jsme dávno zapomněli. Domov, jejich rodná půda jsou pro ně vším, co mají.

Adéla Dražanová, reportérka Pracuje v magazínu Reportér, věnuje se zahraničnímu dění. Má Ukrajina, to je především rodina Čorných z krymského Simferopolu. Potkala jsem je v roce 2014, když jsem přijela psát o připojení Krymu k Rusku. Když mi hrozilo nebezpečí, ujali se mě, nastěhovali si mě do bytu – a už jsme si zůstali. Putin rodinu rozdělil: obě dospělé dcery Čorných musely po anexi z poloostrova pro svůj proukrajinský postoj uprchnout. Starší Káťa dnes žije v USA, mladší Nasťa se schovává v krytu ve Lvově. Do simferopolského bytu tehdy naopak přibyli příbuzní maminky Nataši, kteří utekli z válečného Donbasu. Celá rodina přesto zůstává srdečná, otevřená a milující.

Daniel Urban, cestovatel S manželkou Janou pomáhá na západní Ukrajině. Například Vasyl Leno, primář Koločavské polikliniky, který za velké pomoci českých dobrovolníků vybudoval z trosek polikliniku, která pečuje o lidi z oblasti. Vyjíždí i vozem do okolních vesnic do hor, kde zachraňuje životy. Když byl malý, přišel o rodiče a ujali se ho dřevorubci z Koločavy. Vychovali ho a složili se na jeho lékařské vzdělání v Kyjevě. On se pak vrátil a neúnavně, za málo peněz léčí svoje druhy. Podobně vychoval svého syna, který pokračuje v jeho šlépějích. Ukrajina je plná lidí, kteří stejně jako on nejsou lhostejní k bližním.

Jan Fischer, ředitel nadace Od roku 2018 vede Nadační fond Kapka naděje. Dáma, která se stala nedílnou součástí mé domácnosti. Každé druhé úterý v půl deváté dorazí, poklidí, vyžehlí košile, a navíc si spolu dobře popovídáme. Asi netuší, že vždy vstávám o hodinu dřív než obvykle, abych „předuklidil“. Samozřejmě před ní důsledně předstírám, že naklizeno mám pořád. Nevím, do jaké míry je to důvěryhodné, spíš ne. V chaosu mého rána vždy probereme, co je nového. Halina mě pak s úsměvem a slovy „Honza, už běžte, běžte, nebo přijdete pozdě“ decentně vyžene. Její rodina je na Ukrajině, dcera se snaží zemi opustit. Jsme v kontaktu, snad vše dobře dopadne.