Je suprový, že o tom napíšete!

Report

Parta sousedů z Kasejovického brífinku dokončuje obnovu již třetí studánky v okolních lesích a na začátek prosince mají naplánovanou poslední brigádu v odcházejícím roce. Jenomže už druhý den chumelí a fučí. „Doufám, že se tam chlapi vypraví a že projedou autem. Oni pěšky nepůjdou a cesty jsou zaváté. U nás doma se určitě zastavte, právě maluji Panence Marii oči,“ píše paní Pohanková večer předtím.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zatímco na okolních pláních je slota jako na horském hřebeni, v závětří lesa panuje klid. Na litinové plotně vsazené do cihlových kamínek stojí konvice, Jindřich Pohanka roznáší hrníčky a ptá se, kdo chce kafe a kdo čaj. Jeden z mužů poznamená: „Jindra, to je náš Babiš. Taky se postará o všechno.“ Na lavici u ohně stojí lahve s pivem a kelímky s hořčicí, jsou tu i čerstvé rohlíky, pro které dojel stavbyvedoucí, řidič a provianťák v jedné osobě před rozedněním. „Jindro, chtělo by to ještě židle,“ dočká se dalšího úkolu. Parta dobrovolníků v lesích mezi Nepomukem a Blatnou právě obnovuje další studánku.

 

Jako váleční piloti

Náměstí v Kasejovicích, roztažené podél silnice a plné kamionů, není ideálním místem na výměnu informací. I proto vznikla před několika lety stolní společnost „brífinkářů“. „Potkávali jsme se v krámě a bylo nám líto se hned zase rozcházet,“ vysvětluje Jindřich Pohanka zrod dopoledních posezení v místním hostinci. „Postupně se chlapi začali nabalovat, až jsme museli srážet stoly, protože nás bylo třeba dvanáct.“

Občerstvovně Pod Radnicí ve dvoře městského úřadu málokdo řekne jinak než „U Bohouše“ – podle šéfa podniku. „Scházíme se každý všední den, ale ne všichni – já třeba většinou nevynechám středu, protože to má Bohouš dršťkovku,“ vysvětluje pan Pohanka. Co se dodržuje s absolutní přesností, je časový rozvrh. „Začínáme v deset a v jedenáct padla, protože to už choděj lidi na obědy. A taky musíme doma něco udělat, než se zase setmí, že jo.“

Pro šedesátiminutová zasedání se vžil název „Kasejovický brífink“. „Vymyslel to Pepa Hulač, prý to anglické slovo používali váleční letci na základnách v Británii. No, a dneska už o nás takhle píšou v místních novinách!“ raduje se pan Pohanka. „Probereme, co bylo v televizi, kdo s kým táhne, kde býval jakej obchod, kdo nás opustil,“ přibližuje tento sedmdesátník obvyklá konverzační témata. Pije se kafe nebo čaj.

 

Řekneme tvojí Miluš

První záměr obnovit studánku v okolních lesích – svatovojtěšskou – vznikl před čtyřmi lety: „Kdysi to tam naši předkové pěkně udělali, ale co umřeli, už se na to prdělo. Sokolové a Svaz žen tam pořádají velikonoční procházky a jednou si posteskli, že je to zanedbaný. Ostudu dělal hlavně svatej obrázek – vybledl a kroutil se, holt papír z kopírky. Tak jsme se domluvili, že to zkulturníme, a ostatní prej: Vojtěcha by mohla namalovat tvoje Miluš!“ vzpomíná pan Pohanka, jehož žena dřív pracovala jako aranžérka a nyní se vrátila ke své oblíbené činnosti, což jsou olejomalby.

Spoustu práce odvedli dobrovolní hasiči. Studánku bylo potřeba nejen vyčistit, ale v podstatě celou přestavět – prokopat kanálky, rozebrat kameny a navézt další, všechno znovu sestavit. Od léta 2018 zdobí pramínek vyvěrající ze země v lese zvaném Houština zasklená vitrínka na žulovém podstavci s podobiznou svatého Vojtěcha od Milušky Pohankové.

Nápad na obnovu dalšího vodního díla přišel vzápětí. „Koukal jsem na pořad o studánkách, a protože se zrovna blížilo desáté výročí tátovy smrti, vzpomněl jsem si, že přece kdysi taky jednu udělal. Jenomže to samý: jak umřel, nikdo se o ni nestaral,“ vzpomíná pan Pohanka, který si prý řekl: „Krucifix u toho Jakuba by to chtělo taky opravit, nebo aspoň najít, kde ten pramen vlastně je.“ Když nápad nadhodil při brífinku, chlapi jej jednomyslně odkývali. „Vyhradili jsme si na to úterní dopoledne. Takže musím chodit na brífinky i v pondělí, abych nás aspoň trochu zorganizoval a řekli jsme si, co a jak.“

Mokřadiště u bývalých zlatých dolů je poblíž od místa, které si oblíbily generace Kasejovičáků – bylo tu hřiště, kde se hrál volejbal a nohejbal, konaly se tu májové oslavy, u ohně se scházeli brdští trampové. „Lidi měli rádi i tu studánku. Jenomže trubku, kterou tam táta nainstaloval, ucpaly a roztrhaly kořeny stromu, který vyrostl vedle,“ vypráví pan Pohanka.

 

 

Poteče to tutady

Na studánku sv. Jakuba existuje zajímavá vzpomínka: „Táta ji dělal se Zdeňkem Boušem, což byl bohém, který se tady narodil, ale pak žil dlouhá léta v Praze. Když se chtěl na stáří vrátit, neměl kde bydlet. Tak mu táta nabídl chatu, kterou si postavil kousek odtud – že prej to bude aspoň někdo hlídat a větrat.“ Pro vodu chodil výtvarník Bouše právě k Jakubovi. „Nejdřív tam ale byly jenom močály, ve kterých se rochnili divočáci. Tak to ti dva okolo očistili, vykopali dva metry do hloubky, dali tam hadice. Jenomže se to začalo sesejpat. V jejich věku se jim nechtělo tahat kameny, aby to vydláždili, tak to vybetonovali. I tak se nadřeli dost. Když o tom Zdeněk, kterej kamarádil se spisovatelem Hrabalem, vyprávěl v Praze u Tygra, Hrabal prej vzal klobouk, obešel štamgasty, ti dávali po stovce, on sám přihodil tisícovku – na písek a cement pro studánku v nějaký prdeli v Kasejovicích,“ usmívá se syn muže, který se o svatojakubskou studánku nejvíc zasloužil.

Na úsilí Jindřicha Pohanky staršího a jeho kumpána Boušeho navázali o víc než třicet let později pánové z Kasejovického brífinku. „Měli bychom zmínit, že radnice přispěla na materiál a Zdeněk Pešlů přitáhl kvádry ze hřbitovního pomníku, který se mu roky válely ve stodole,“ upřesňuje Jindřich Pohanka.

Studánka ještě nebyla úplně dokončená, a už ji objevili „keškaři“, kteří v rámci hry zvané geocaching schovávají a hledají různé předměty. „Nechali jsme radši udělat rozbory vody,“ říká pan Pohanka. „Nějaká hodnota byla zvýšená, asi dusičnany, ale nic závadného. Nevím o nikom, kdo by třeba dostal průjem.“

„Tak Kubu máme hotovýho, co uděláme dalšího?“ prohlásil někdo u Bohouše letos na jaře. „Tak jsem se zajel podívat ke starý cihelně, kde taky bývala studánka,“ pokračuje pan Pohanka. „Dělali to tam kdysi myslivci, ale zase jsem našel jenom kaliště pro prasata a navrch shnilou stříšku pobitou umělou hmotou.“

Poslední listopadovou neděli k cihelně zamíříme. Pan Pohanka zkušeně vede oktávii s náhonem na čtyři kola hrbolatou cestou po okraji lesa, pak strhne volant a ocitneme se na svažující se louce. „Pole naštěstí nezorali, tak snad se tam dostaneme,“ říká a dodává: „Proto se nám to letos protáhlo – čekali jsme, než skliděj obilí.“ Zastavujeme. Na dno jámy vydlážděné kameny vedou žulové schody. „Když jsme začínali, tady z té trubky tekla ještě voda proudem. Pak se to furt zmenšovalo a koukejte: teď kape jenom čůrek, protože na podzim skoro nepršelo.“ K pramenu bylo nutné se prohrabat a potom betonovat a zasypávat štěrkem šachtu, která má bránit prosakování vody jinudy. Všechno se dělalo ručně, musely stačit krumpáče, motyky a lopaty. Došlo také na budování přepadové strouhy, ale to už se ve výkladu trochu ztrácím. „Zkrátka až na jaře voda zase povalí proudem, ucpeme tuhle rouru a poteče to tutady,“ zazní v nářečí typickém pro jižní Plzeňsko.

 

 

Ženská nade vším

O týden později se má konat u cihelny poslední brigáda v odcházejícím roce, ale den předtím začíná hustě chumelit a fučí ledový vichr. Chceme vyfotit partu v akci, máme proto obavy, aby se v téhle slotě vůbec sešla. „Doufám, že to vyjde a chlapi se tam vypraví a že projedou autem. Oni pěšky nepůjdou, tady napadl sníh, už je zkrátka prosinec,“ píše mi předcházející večer paní Pohanková, se kterou máme domluvenou návštěvu u ní doma. Chceme vidět obrázek, který k této studánce chystá.

„U nás se určitě zastavte, právě dělám Marii oči,“ píše ještě před půlnocí. Místní historik Vladimír Červenka by prý u cihelny raději viděl svatého Floriána, což je patron hrnčířů, ale paní Pohanková je duší rebelka: „Líbí se mi, že konečně maluju ženskou. A zdůvodním si to raz dva: Marie nemá sice žádnou specializaci, ale je nade vším.“

Následující ráno se v závějích sněhu marně pokoušíme vypátrat louku, po které jsem před pár dny jel s panem Pohankou – všude je oranice. Zkoušíme to lesem, kde si chlapi na podzim prokáceli nouzovou cestu právě pro případ, že to po louce nepůjde. Po patnácti minutách chůze ucítíme kouř a za chvíli spatříme bílou oktávku a pět postav.

O stromy je opřené nářadí, zbývá usadit několik kamenů do zdi u obnoveného pramene. „Jindro, ty buřty ti puknou! Nesmíš je vařit, to se má ohřejvat na devadesát stupňů. Slyšel jsem to vykládat v televizi ředitele masnýho průmyslu,“ komanduje pětaosmdesátiletý Jan Mašek, stojící v hloučku u ohně. „Šmankote, vždyť ti praskly!“ nedá si pokoj.

František Červený je tady za svého strýce, který si doma poranil nohu. Do Kasejovic se vrátil letos v červnu po čtrnácti letech strávených v Austrálii. „Z toho, jak se dali chlapi dohromady, mám ohromnou radost. Je úžasný, že jenom neseděj doma a nefňukaj, že jsou starý. Život přitahuje život. Když se něco děje, ostatní se rádi přidaj. A je suprový, že o tom vyjde článek v Reportéru. Napište tam, že synovec pana Prokopia tuhle partu obdivuje a je rád, že může pomoct.“

 

 

Těším se na Nepomuka

„Jindro, nalej mi ještě. Dyť jsme tady letos naposled, sakra!“ vykřikne pan Mašek. Pak přijde řeč na manželky. „Ta moje si ráno pochvalovala, že aspoň v klidu napeče rohlíčky.“ – „Mně kladla na srdce, ať pozdravuju Jindru za to, že tyhle naše brigády vymyslel.“ Snažím se zjistit, jestli některá z žen občas přijde i sem. „Nikdy. Ale za letních nocí by tady mohly tancovat jako víly,“ zazní úvaha. „Hlavně aby se vůbec vešly na schody, až půjdou dolů našenkovat vodu,“ ozve se zpoza stromu, kam se chodí čůrat.

U studánky bude po zimě vztyčen sloup se skříňkou od uměleckého truhláře a restaurátora Josefa Hulače, v němž bude umístěna podobizna Panny Marie. „Už to má Miluš hotový?“ zní dotaz na pana Pohanku. „Včera domalovala oči. Dělala je znova, protože jsem jí musel vysvětlit, že je nemůže mít zavřený, jakože se modlí a prosebně klopí oči. To by na nás nemohla koukat, jaký jsme pašáci a fešáci.“ Svatá pravda, shodují se chlapi. Začíná kolovat placka něčeho ostřejšího, načež někdo prohlásí: „Až to na jaře doděláme, do čeho se pustíme dál?“ – „Byl jsem okouknout bývalou studánku nad opuštěným mlejnem u Šimáňů. Taky by nás potřebovala,“ má jasno pan Pohanka.

Jeho rodina provozuje v Polánce u Kasejovic „pěstitelskou pálenici“ – menší palírnu, kam si ovoce vozí majitelé sadů z okolí. Tentokrát však nejdeme koštovat, protože potřebujeme zastihnout paní Pohankovou mezi jejími obrazy. „Chlapi chtěli, aby byla nahoře bez, nebo aby měla aspoň větší výstřih,“ říká nad čerstvě dokončeným portrétem Panny Marie. „Tak jsem si říkala, že jim něco takovýho namaluju aspoň na ty jejich brífinky. V deset si to tam můžou pověsit a v jedenáct to zase sundaj.“

O další studánce už Miloslava Pohanková slyšela. „Bude tam Jan Nepomucký, to byl patron mlynářů. Už se na něj těším.“

 

Autor se přiženil do nedalekých Řesanic a jezdí sem s rodinou přes třicet let na chalupu.

 


 

Zde usedl svatý Vojtěch

O místech a světcích spojených se studánkami na Kasejovicku píše pro magazín Reportér historik Vladimír Červenka ze Lnář, archivář Státního oblastního archivu v Plzni.

 

Studánka sv. Vojtěcha

Pražský biskup z rodu Slavníkovců podle legend dokázal najít vodu i tam, kde by ji nikdo neočekával. Mnoha místům, která sužovalo dlouhodobé sucho, tak zajistil vodní zdroj nebo vyprosil déšť. Činil tak modlitbou, zabodnutím hole do země, někdy i svou samotnou přítomností. V našem kraji byla svatovojtěšská úcta hluboce zakořeněna. Pojila se zejména k Nepomucku, neboť Zelená hora prý se zazelenala poté, co odtud sv. Vojtěch české zemi požehnal, a vzápětí se spustil postrádaný déšť.

Podobný příběh se váže i ke Kasejovicku, konkrétně k samotě Bouček, kde byla v 18. století postavena kaplička sv. Vojtěcha. Ve třicátých letech 19. století zde byly zásluhou místních měšťanů otevřeny lázně, fungující do první světové války. U mnohých „vojtěšských“ studánek a pramenů tvoří nedílnou součást kámen s prohlubněmi, které jsou vykládány jako otisky světcova těla, často chodidel či kolen.

Místem možného zázraku byla i studánka v „Houštině“. Unaven putováním tu Vojtěch usedl na kámen a usnul, načež zpod kamene začala vytékat voda a svlažovat vyprahlou půdu. Na kameni stávala soška, dnes již nezvěstná, posléze byl na stromě zavěšen obraz světce. Nový obraz od Miloslavy Pohankové jej představuje s atributem pádla, což je jeden z nástrojů jeho mučednické smrti v roce 997.

 

 

Studánka sv. Jakuba

Studánka sv. Jakuba se nachází poblíž někdejší stejnojmenné šachty, jež spolu s šachtami Sv. Alois a Sv. Jan tvořila kasejovické zlaté doly. Těžba zde probíhala s přestávkami od druhé poloviny 18. století do roku 1944, kdy byla zastavena. Výnosy z důlního podnikání bývaly povětšinou nízké. Pojmenování šachty podle jednoho z nejbližších Ježíšových učedníků, který jako první z nich položil za Krista život, má své opodstatnění. Jednak je mu zasvěcen kasejovický kostel a dále jde o jednoho z hornických patronů, ba dokonce staršího než sv. Barbora, která je v této souvislosti obecně známější.

 

 

Zvát důlní díla podle světců bylo obvyklé: mělo to zajistit ochranu všem, kdo v nich pracovali v každodenním ohrožení života, které s sebou havířina přinášela. Pro úplnost dodejme, že sv. Jakub Starší byl uctíván i jako patron dalších profesí, za svého ochránce jej pokládají rovněž poutníci. Zvláštní úctě se těší ve Španělsku, kde leží jeho nejslavnější poutní místo – Santiago de Compostela. Tam jsou uchovávány apoštolovy údajné ostatky, k nimž sem již od středověku proudili poutníci z celé Evropy a dnes i ze zbytku světa. Také naším krajem, ba i přímo Kasejovicemi prochází „Svatojakubská cesta“, jež spojuje místa úcty ke sv. Jakubu s poutní cestou do Compostely.

 

Studánka Panny Marie

U panského lesa Berandubu byla roku 1912 postavena městská cihelna, později i obytný domek s chlívkem. Vyráběly se zde cihly pro výstavbu obecních jatek či měšťanské školy. Režijní provoz se ale městu příliš nevyplácel, cihelna se navíc nacházela na odlehlém místě s obtížnou dopravní obslužností. K tomu ještě 11. srpna 1925 zatopila pec s 40 500 cihlami připravenými k vypálení velká voda. Od roku 1924 měl cihelnu v nájmu Karel Štěpánek, zrušena byla roku 1955. Stavba byla rozebrána členy JZD, kteří materiál využili na budování kravínů. Obytné stavení zchátralo samo a dnes jsou z něj pouze rozvaliny, v terénu lze rozeznat stopy bývalého hliniště.

 

 

Pro studánku byl zvolen námět Panny Marie, který s tematikou cihlářství nikterak nesouvisí, ale to nevadí. Maria stojí v podstatě nade všemi svatými, vždyť je matkou Kristovou. Ikonografie zahrnuje řadu zpodobnění, autorka použila to, které ji představuje jako Neposkvrněnou. K tomuto typu náleží dvanáct hvězd, jež symbolizují počet izraelských kmenů. Netradičně, ale pochopitelně se objevuje holubice Ducha svatého, připomínající panenské početí. V sepjatých rukách drží Matka Boží růženec, který k danému typu tak úplně nepatří, ale občas se přece objevuje – například na mariánském sloupu v nedaleké Blatné.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement