První den školy na Tchaj-wanu za časů koronaviru

Report

Měření teploty a dezinfekce na každém rohu, jednosměrky ve dveřích, obava z výtahů, zákaz mluvení, karanténa sledovaná přes mobil i závratné pokuty. Český sinolog přibližuje, co ho čekalo při zahájení semestru na univerzitě v ostrovním státě Tchaj-wan. A zdůrazňuje, že zdejší lidé nejsou jiní než Evropané, takže jejich postup proti viru lze přenést i sem.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Studenti, kteří se po svátcích vrátili z Hongkongu a Macaa, potřebovali dokončit čtrnáctidenní izolaci v karanténní koleji. Proto byl semestr o dva týdny odložen. Další dva týdny jsem strávil předem naplánovaným cestováním po jihovýchodním Tchaj-wanu, toho času viruprostém. Do školy jsem se tedy měl poprvé vydat až v pondělí 16. března.

Ten den jsem se probudil s myšlenkou, že si zaznamenám opatření spojená s bojem proti nákaze, jak se s nimi v následujících hodinách setkám. Slezl jsem z palandy, umyl se, nasadil si roušku a vyrazil na snídani.

Cestou ke kantýně jsem se zastavil u jednoho z devatenácti stanovišť měření teploty, která jsou po kampusu rozeseta. Pán s paní, samozřejmě v rouškách, mě změřili, za odměnu jsem dostal samolepku s jedničkou (značící pondělí). Tu si musí každý viditelně nalepit na oblečení, pokud se chce po kampusu pohybovat. Zeptal jsem se, zda si mohu stanoviště vyfotit pro české publikum. Měřiči ochotně zapózovali a popřáli u toho České republice mnoho zdaru.

Před kantýnou mě zarazila nová cedule: ze dveří, které dosud fungovaly jako vchod i východ zároveň, činila pouze východ, zatímco příchozí směrovala ke vchodu zadnímu. Jak jsem se záhy dozvěděl, bylo to jedno z nových opatření kvůli případům zavlečeným v posledních dnech z Evropy. Vychází z předpokladu, že se nákaza snáze přenáší, když lidé chodí (či sedí) proti sobě.

Někteří studenti ale dovnitř stejně vcházeli (ano, ani Tchajwanci nejsou stroje), a tak jsem se chvíli motal na místě, než jsem se rozhodl, že budu poslušný. Znamenalo to, že jsem se musel prodírat přes stanoviště sdílených kol, abych budovu obešel.

Uvnitř kantýny se vůbec nic nezměnilo: všichni seděli u stolů s cedulkami „zákaz mluvení“, jedli a bezstarostně si povídali. Koupil jsem si vaječnou placku a kafe, odešel správným exitem a dokončil kruh.

Posadil jsem se k jednomu z dřevěných stolů před budovou. Obloha byla modrá a slunce mě hřálo. Cítil jsem, jak jeho příjemné ranní paprsky hubí koronavirus. Vím, že takové schopnosti slunci připisují hlavně pověry kolující po internetu, ale v nouzi se člověk rád utěší téměř čímkoliv.

Potom se zvedl prach a kolem mého stolu prolétla plechová cedule oznamující zjednosměrnění provozu v kantýně, za ní vlála varovná červenobílá páska. Uslyšel jsem řev. Otočil jsem se. Tři metry ode mne se jakýsi muž sápal na dva další muže, zřejmě zřízence dohlížející na cirkulaci lidí v kantýně.

Útočník něco křičel a zdálo se, že postrkování každou chvíli přeroste v pěstní souboj. Popadl jsem kafe a přes stanoviště sdílených kol pelášil pryč. Násilník odběhl směrem k jezeru, za minutu se objevili policisté na skútrech a vydali se za ním.

Vrátil jsem se ke svému stolu s plackou a spatřil u vchodu do kantýny uklízečku, jak něco zametá. Podíval jsem se pořádně a všiml si hasicího přístroje odloženého u dveří. Došlo mi, že ten člověk nejen rozmetal nově rozmístěné cedule, on celou kantýnu plnou studentů ještě vystříkal práškovým hasičákem.

 

Důležitý náskok

V posledních dnech se na zahraničních i českých serverech objevila řada článků, které vyzdvihují, jak Tchaj-wan dobře zvládá boj s koronavirem mimo jiné díky tomu, že jsou Tchajwanci poslušní a neremcají. Původně jsem k těm článkům chtěl jen přidat konkrétní zkušenost z univerzity, vylíčit perfektně fungující měření teploty a podobně.

Jenomže právě tuto představu naštvaný chlap s minimaxem dokonale rozprášil. Pravděpodobně ho zřízenci upozornili, že by měl budovu obejít. Možná to v hlavě neměl úplně v pořádku. Každopádně mě jeho protest přiměl, abych se nad tchajwanskou situací zamyslel trochu hlouběji.

Po snídani jsem se vydal do knihovny. Ve dveřích do budovy mě cedule upozornila, že bych si měl dezinfikovat ruce (dezinfekce jsou rozmístěné všude, i u této cedule), a že bych měl v budově nosit roušku. Další cedule se mě zeptala: „Už sis měřil teplotu?“ A pro jistotu mi samolepku zkontrolovala zřízenkyně. Podobná várka cedulí mě čekala znovu u vchodu do knihovny o deset metrů dále.

Odpoledne jsem zašel za profesorkou Liou Šu-čchin z Ústavu tchajwanské literatury, která mě na výzkumný pobyt na Národní univerzitu Tsing Hua pozvala. Spolu se dvěma studenty právě přestavovala svůj kabinet tak, aby byla zajištěna dostatečná vzdálenost mezi pracovními místy.

Nejprve mě informovala, že dnes probíhá testování on-line výuky, která bude spuštěna, pokud se situace zhorší. Objeví-li se na univerzitě první případ nakaženého studenta, zruší se okamžitě všechny kurzy, do nichž byl zapsán, načež jejich účastníci včetně učitelů zamíří do karantény, jejíž dodržování je zde sledováno pomocí sdílení polohy mobilním telefonem. Výuce přes internet prý ale nic bránit nebude.

Dále byla paní profesorka tak hodná, že mi k univerzitním opatřením poskytla komentář: „Nejdůležitější je, že univerzita s přípravou na mimořádnou situaci začala s předstihem, již na začátku února.“ Připomeňme, že tchajwanská vláda zavedla první opatření (měření teploty pasažérů z Wu-chanu) 31. prosince 2019, tedy v den, kdy Peking nahlásil WHO sedmadvacet případů neznámé nákazy ve Wu-chanu.

A jak vypadal souhrn opatření, která univerzita přijala? Zaprvé izolace studentů z rizikových oblastí a zrušení veškerých větších akcí. Dezinfekce rukou byly rozmístěny u vstupů do kampusu, na dopravních uzlech uvnitř kampusu byly zřízeny stanice měření teploty. Vybavení (dezinfekce, teploměry atd.) univerzitě poskytlo ministerstvo školství.

Dále byly ustaveny výbory jednotlivých fakult a kateder, které tato opatření řídí a najímají brigádníky na měření teploty či dozor nad bezpečností v kantýnách, knihovnách, bazénu a fitness centru. Učebny jsou ráno a večer kompletně dezinfikovány.

Učitelé při každé hodině fotí studenty a fotky nahrávají do systému, aby byl přehled o jejich pohybu.

Důležité bylo přesvědčit všechny studenty, zejména zahraniční, aby nosili roušky. A byla vydána i další nepovinná doporučení: chodit po schodech místo ježdění výtahem, nosit si vlastní jídlo místo chození do kantýny, v učebnách sedět s minimálně metrovými, lépe dvoumetrovými rozestupy, nesedět proti sobě.

Učitelům bylo doporučeno nosit si do větších poslucháren vlastní mikrofony.

Když jsem se s paní profesorkou loučil, dostal jsem od ní dva pomeranče.

Některá z opatření jsem pak zažil na vlastní kůži hned na prvním semináři, který mi začínal po třetí hodině odpoledne. Vyučující přednášel v roušce, většina studentů měla roušku nasazenou po celou dobu výuky. Proběhlo také společné foto.

Po tříhodinovém semináři jsem se šel vyučujícího na něco zeptat, bylo však znát, že se chce z učebny (možná kvůli Evropanovi, jenž dorazil po dvou týdnech absence) co nejdříve vypařit. Nechal jsem ho utéct, v této situaci není možné starším lidem udržování odstupu vyčítat.

 

Východoasijská mentalita?

Pozorovatelé se shodují, že se Tchaj-wanu prozatím dařilo virus krotit díky zkušenosti se SARSem z roku 2003 či pandemickou chřipkou z roku 2009. Sérii opatření měla tchajwanská vláda již předem připravenou, ani pro obyvatele nešlo o nic úplně nového.

Bylo by ale naivní představovat si Tchaj-wan jako společnost vysoce odpovědných jedinců jednajících v zájmu kolektivu, kteří jsou poslušnější než my, a proto jim vše funguje. Tchajwanci jsou v základu stejní jako my. Někteří se úzkostně bojí a všechno dodržují, často až přehnaně. Jiní na opatření kašlou. Dalším celá situace začíná lézt na mozek.

Když si tohle uvědomíme, jeví se úspěšnost tchajwanských opatření v novém světle. Nesouvisí totiž s nějakou východoasijskou mentalitou, o které se občas v médiích hovoří. Jsou efektivní právě jen díky tomu, že jsou precizně promyšlená, aplikovaná a vynucovaná (8. března dostal muž z Tchaj-peje za porušení karantény pokutu ve výši přibližně 800 tisíc Kč). A jsou tedy stoprocentně přenositelná i k nám.

Vlastně mám dojem, že i to trochu pitomě působící zjednosměrnění průchodu kantýnou můžeme teoreticky uplatnit i v Česku. Anebo spíš: zjednosměrnění průchodu kantýnou musíme uplatnit, ať to zní jakkoli banálně a budovatelsky. Že někomu ujedou nervy, je přece normální všude na světě. Ve východní Asii stejně jako ve střední Evropě. Řídit se tím ale snad nebudeme.

 

Autor je sinolog a Taiwan fellow ministerstva zahraničí Čínské republiky (neplést s ČLR) na Tchaj-wanu v roce 2020

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement