Běžím Bangladéšem: Když nemůžeš, tak se opij
3. dubna 2019
Zvětšit
V Bangladéši jsem se naučil vstávat v pět hodin ráno, abych mohl vždy kolem šesté vyběhnout směrem k severu. První tři hodiny běhu bývají pěkné – slunce nízko, na kraji cest stín, a já mám trochu síly, takže zvládnu dvacet kilometrů pod tři hodiny. Druhá půle pak, přiznávám, bývá o dost pomalejší.
Když mám psát článek, dávám si budík na třetí, ale v úterý jsem trestuhodně zaspal, venku už svítalo – z postele mě nepustila kocovina. V Bangladéši se přitom nepije, dva týdny jsem neměl ani kapku, o pivu jen často fantazíruju mezi kilometry číslo 30 a 42.
Aby člověk zvládl denně maraton, je třeba najít si dost témat k přemýšlení, to pak na běh zapomínám. Virtuální návštěva hospodské zahrádky obvykle funguje. Dále vymýšlím, jak v práci příště prosadit reportáž s pracovním titulkem Umění lelkovat o čtrnáctidenním pobytu v pětihvězdičkovém hotelovém rezortu na Zanzibaru. A jak jsem čím dál unavenější, zabírají i úvahy o tom, že bych mohl kandidovat na příštího českého prezidenta; až do Bangladéše mě nic podobného nenapadlo, ale teď se tím zabavím na dlouhé hodiny.
No nic, zpátky k alkoholu. Často tu přespávám na školách u adventistů, kteří ho nepijí, ale jinak jsou to normální, fajn lidi. Zjevně mívají smysl pro humor, a tak často plácnu: „Jasně, trochu vody bych si dal. Ale co takhle pivo, nebylo by? Hahaha…“
Třikrát uff!
V pondělí pozdě odpoledne doběhnu do malé internátní školy ve vsi Jalcharta, opět se dopustím tohoto laciného vtipu, a mladý pan ředitel jménem Jewel Raksham dostane záchvat smíchu. „Potřebuješ to fakt hodně?“ Přikývnu: „To si ani nedovedeš představit.“
Jewel mě chytne za paži a dovede pět metrů za školní zeď – do chaloupky paní hospodářky, která pro neohlášenou návštěvu okamžitě začne pražit popcorn. „Sedej. Přímo pivo to nebude, ale spousta zdejších rodin má doma vypálený drink, říkáme tomu rýžový džus, tady máš sklenici… A druhou.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
