Šedesátiletý David Koller: Ještě pár dobrejch písní, prosím

Lidé

Cože? No nekecej... Ty vole, to to letí, my jsme staří! Těmito povzdechy mě přátelé vyprovázeli na rozhovor s Davidem Kollerem, když jsem jim prozradil, že David slaví šedesátiny. Ano, David! Spolu s celou kapelou Lucie symbol revolučního mládí, symbol roku 1990! A lusk: teď je z něj děda. Doslova – má malé vnouče. Ale potom taky vlastní batole, už čtvrtého syna. A vypadá pořád stejně dobře jako těch posledních dvacet let, kdy se spolu občas setkáváme.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Věřil jsi jako kluk, že se dožiješ šedesátky?

Mnohem pravděpodobnější byla možnost, že se nedožiju ani třicítky.

 

Trpěl jsi nějakou nemocí? 

Měl jsem vrozenou srdeční vadu, ale nechtěl si doktorům lehnout pod kudlu, v čemž mě máma naštěstí podporovala. Vzpomínám, jak je mi asi patnáct, jsem v motolské nemocnici a doktorka – ze které to teda dost táhlo – mi sděluje ortel: Když se budeš šetřit, máš naději dožít se pětadvaceti let.

 

To muselo být extrémně stresující!

Zase až tak vážně jsem to nebral, protože k mému zdraví měli doktoři výhrady odjakživa, a já se přitom cítil zdravě. 

 

Co sis tenkrát v tom Motole řekl?

O. K. Jestli má pravdu a čeká mě posledních deset let, tak si to chci užít: pojďme, rozjedeme to! Prostě puberťák.

 

Když ti bylo třeba patnáct, jak jsi vnímal tehdejší šedesátníky?

Tím myslíš koho?

 

Nevím. Franka Sinatru.

Tak to byl pěkný, ale opravdu starý svět; vždyť mně jako dědci připadali i tehdejší čtyřicátníci. Gott anebo Matuška – v podstatě jediná muzika, kterou za mého dětství hrálo rádio – byli takoví nějací pánové.

 

Nijak zvlášť tě nezasáhli?

Mě zasáhla daleko živější muzika, ke které jsem se jako nejmladší z pěti dětí dostal přes svoje sourozence. Když mi bylo dvanáct, slyšel jsem záznam Satchmova koncertu v Lucerně z pětašedesátého roku…

 

… počkej, ty myslíš Louise Armstronga?

Jo, Satchma. Tehdy jsem se zamiloval do trumpety, máma mi jednu koupila a já hrál dva roky na trubku.

 

Zajímavé. Hned jsem si vzpomněl na jednu z prvních písní, kterou jsem od Lucie už před revolucí slyšel: „Troubit na trumpety by se nám líbilo…“ Ten text jsi složil ty?

Ještě s Michalem Dvořákem – a bylo to v půlce osmdesátek, když žádná Lucie neexistovala. Poprvé jsme tu skladbu hráli s kapelou ZOO.

 

A promítl se do toho textu fakt, že se ti kdysi líbilo hrát na trumpetu?

To snad ani ne. Seděli jsme u nás doma v Karlíně a celé nám to trvalo jen chvíli; než jsme vypili flašku Pražského výběru, což bylo tehdejší hnusný víno, text byl na světě.

  

Ale proč jsi chtěl zpívat o trumpetách?

Jak to mám vědět? Při skládání jsme měli záchvaty smíchu a vůbec nás nenapadlo, že jednou budeme takovou blbost zpívat před víc lidmi, než je parta kamarádů. Vždyť si vzpomeň, jakej to je dadaismus: Máme se rádi, nemáme se rádi / budem se mít rádi, nebudem se mít rádi... Jenom jsme si tak blbli.

 

A jedli jste u toho melouny?

Ne, melouny byly sezonní zboží, člověk se k nim dostal málokdy. Prostě jsme nemohli najít lepší verš na Stouny: Hrát Stouny – a žrát melouny. 

 

 

Svou dětskou trumpetu jsi pak opustil pro bubny?

To jsem se zase dostal ke koncertnímu záznamu Buddyho Riche, který hrával například s tím tebou zmíněným Sinatrou. Mimochodem, když se ho Buddy rozhodl opustit, mafián Sinatra mu nechal zlámat obě ruce.

 

Ale měl jsi dobrý vkus, protože Buddy Rich byl génius.

Byl. Buddyho fóry se dají pořádně poznat, až když si skladbu zpomalíš, protože on dělal naprosto záhadný pohyby. Po zpomalení nakonec zjistíš, že třeba na hajtku hraje i zespodu, což ale v tom fofru naživo nebylo vidět… Čili když jsem dokončoval základku, brácha odcházel na vojnu a nechal svoje bubny na skříni. Vzpomínám, že bylo září, já je z té skříně okamžitě sundal a od toho dne bubnuju.

 

 

Šestero zaměstnání v řadě

Kde si dnes připadáš ze všeho nejvíc doma? V Praze, anebo v Mikulově?

To víš, že cítím nostalgii, když jedu tím pražským Karlínem. Sám sobě znovu ukazuju místa, kde jsem bydlel první půlku života.

 

Chápu – taky bydlím přímo na břehu říčky Rokytky.

Na břehu Rokytky jsem jednou dostal strašně naloženo, konkrétně u mostu, který je kousek od dnes už rozpadajícího se Hrabalova paláce Svět. Bylo mi čtrnáct a tři starší kluci mi z nejasných důvodů tolik nakopali prdel, že mi tam praskla kost, a vůbec, celou kostrč jsem tenkrát měl hodně pochroumanou. Zachránilo mě až to, že jsem se do Rokytky vrhl, nějak ji přebrodil, a do vody se za mnou těm vypatlancům nechtělo… Nicméně k tvojí otázce: Zvlášť teď, když mám mimino a do toho přišla korona, je život mnohem příjemnější v Mikulově, kde může být i malý dítě pořád venku; na dvoře nebo na zahradě.

 

Jak jsi vyprávěl o rvačce u Rokytky, tam mi došlo, že ačkoli působíš klidným dojmem, tvůj život nepostrádal velmi dramatické momenty. Vzpomněl jsem si na tebe například teď v létě, když nějaký blázen zapálil byt v Bohumíně a poslal jedenáct lidí na smrt. Ty jsi zažil něco podobného, viď?

Vidíš, takhle jsem si to ani nespojil. Ale jo – zažil. Do smrti nezapomenu, jak kolem mě v karlínském bytě proletěl kamarád, bubeník Jirka Chlumecký, vzduchem... Mám to v písni, kterou jsem složil k filmu Krvavý román: ... svatební hostina už končí, když tu náhle Chlumečák kolem mě letí…

 

To byla oslava tvé první svatby?

Jo. Kdysi velký byt rozdělili komunisti na dva a přímo vedle nás žil tím pádem soused, který se rozhodl zemřít, polil podlahu dvaceti litry benzinu a sežral prášky. Nad ránem to pak bouchlo. Byl to takovej tlak, že třeba sousedku o patro výš vymrštil i s těžkou postelí přes půl ložnice ke dveřím, které postel zablokovala, takže sousedka jen hystericky sledovala plameny za oknem… Jak říkám, Jirku Chlumeckýho tlaková vlna propasírovala skleněnou výplní ve dveřích mezi chodbou a obývákem, sklo z dalších oken se vysypalo před barák, holky se zděšeně sprchovaly ve vaně, ale nakonec jsme požár uhasili a nikomu z nás se překvapivě nic strašného nestalo.

 

Žádné trauma sis z té noci neodnesl?

Ani ne. 

 

Sousedovu mrtvolu jsi neviděl?

To viděl, samozřejmě. Při tom hašení jsem o ni nejdřív několikrát zakopl a potom se nám ukázala – ohořelá, nafouklá, z pusy šly bubliny. Ale trauma bych z toho měl tehdy, kdybych souseda oddělal já, což byla možnost, kterou policajti chvíli vyšetřovali. Ale ne. Já mu smrt nepřipravil, svědomí jsem měl čistý, dopadlo to výrazně líp než v Bohumíně, a tak jsem mohl spát docela klidně.

 

Ještě chvíli bych vzpomínkami zůstal v mládí: vzpomínáš, jak jsi v září roku 1980 oslavil dvacáté narozeniny?

Vůbec. Přesně si vybavuju jenom osmnáctiny, které jsem slavil v Rohozci u Kutné Hory, kde jsme měli chalupu. Pozval jsem osmnáct kámošů, ale dochovala se fotka, ze které vím, že nás bylo třicet. Někdo se přidal ve vlaku, přišlo i pár lidí z vesnice, ale pak se tam vyskytli tři chlápci, u kterých se ukázalo, že je nikdo nezná. Měli
foťák, nicméně jejich fotky jsme pak nikdy neviděli. Není mi jasné proč, ale asi se mezi nás infiltrovali policajti.

 

Následovalo nějaké předvolání?

Právě že ne. Šlo o mejdan, nemohli jsme pro ně být zajímaví; je to jen takovej střípek do mozaiky, jaká tehdy byla doba… Ale pokud se ptáš na dvacátiny, tak můžu s jistotou říct jen to, že jsem dělal jedno ze šesti svých zaměstnání, která následovala po učňáku. 

 

Vyučil ses elektrikářem?

Jo. A potom asi tři roky střídal povolání, která jsem si vybíral hlavně podle toho, jestli tam můžu pořádně cvičit na bicí. 

 

Ve dvaceti jsi dělal konkrétně kde?

U Topiče na Národní třídě mě zaměstnali jako pomocnou sílu, prodávali jsme tam sklo, keramiku a obrazy, ale já nejvíc ze všeho dospával všechny ty propařený noci, protože tehdy už pomalu vznikala Jasná páka. Skamarádil jsem se s jejím budoucím kapelníkem Michalem Ambrožem a u něj v baráčku na Starých zámeckých schodech bývaly nekonečný mejdany.

 

To nebyl jen tak obyčejný baráček, že ne?

Naopak; překrásný středověký dům, jehož úzká zahrada končila přímo u zdi Pražského hradu. Ještě o pár let dřív tam žil malíř Jan Zrzavý, Michalův prastrýc, po kterém uvnitř zbyly obrazy i nábytek. Na dvorku byla vydlabaná alchymistická dílna do toho kopce, na kterém stojí Hrad, čili mělo to svoje čaro.

 

Takže nejspíš jsi dvacítku oslavil tam?

Promiň, ale všechno už to mám rozmazaný. 

 

Co potom oslava třicátin?

Tak to mám ještě rozmazanější, ale pochybuju, že k nějaké došlo, protože nebyl čas. Robert Kodym spočítal, že jsme v celém devadesátém roce měli čtyři dny volna, takže na moje narozeniny jsme nejspíš přejížděli z místa na místo a hráli. Lucii vyšla první deska, dali jsme tak dvě stě koncertů, do toho se po revoluci objevily desítky nových televizních nebo rádiových pořadů, a my byli všude. Měli jsme radost, že můžeme – a že jsou komouši v řiti.

 

Když jsi slavil roku 2000 čtyřicátiny, byla Lucie stadionovou kapelou na vrcholu popularity. Nebo už kousek za ním, řekl bych... 

Je to možný. Ani tady si na žádnou oslavu nepamatuju, ale samozřejmě vzpomínám, že jsme si s klukama už lezli na nervy. Někdy přesně tou dobou jsme natáčeli desku Slunečnice, která je podle mě tou sníženou ochotou ke spolupráci poznamenaná.

 

Bylo těžké přijmout možnost, že už se ty nejlepší časy, kdy Lucie na české hudební scéně neměla konkurenci, možná nevrátí? 

Vůbec ne, já věděl, že muzika není sport. Vždycky jsem kolem sebe například míval lepší bubeníky nebo kytaristy, než jsem byl já – možná proto jsem nakonec skončil u zpěvu. A celá ta léta mi je jedno, jestli hraju na stadionu, nebo v klubu; jde jen o to, jestli mám z té výsledné muziky dobrý pocit. 

 

Upřímně: Není přece jen větším zážitkem plný stadion než klub?

Pro mě ne. Když si vzpomenu na ty sezony, kdy jsme s Lucií odehráli třeba jen patnáct koncertů, tak vím, že mi úplně nesedly. Jen si to vezmi – dohraješ patnáctý koncert, a na další si musíš počkat rok. Sice jsme vydělali dost peněz na to, abychom pohodlně přežili, ale mě nebaví cvičit jen proto, abych cvičil. Baví mě cvičit, protože se blíží koncert, na kterém chci mít v pořádku ruce, nohy i hlas. Když bývalo koncertů pár do roka, vždycky bylo hrozně těžké nahodit se zpátky do formy – bolelo to... Takže potom jsem si založil Kollerband, se kterým hráváme zhruba stovku koncertů ročně, v kondici se musím udržovat pořád, a tenhle styl je pro můj organismus přívětivější.

 

Ty už skoro čtyřicet let velmi často kombinuješ rockové bubny se zpěvem, což je fuška. Myslíš, že to můžeš zvládat třeba do sedmdesáti?

Uvidíme. Třeba s tím nástrojem jednoho dne fláknu.

 

Nebo to na pódiu flákne s tebou.

Nebo. Spoustu bubeníků nakonec klepla pepka. Vezmi si, že dejme tomu píseň Lovec, střelec, doktor & vědec je v tempu 190 úderů za minutu – bubnuješ, zpíváš, výrazně se ti zvýší pulz, a podobnou situaci zažiješ několikrát za večer… Nechci nijak zlehčovat kytaru, ale hra na bicí je fyzicky náročnější, protože nepoužíváš jen ruce, ale mlátíš sebou celej. Fakt. Vzpomínám na dobu, kdy jsme s Lucií začínali a otec Michala Dvořáka dělal na FTVS...

 

… co tam dělal?

Učil. Michal je jednoznačně největším sportovcem z nás všech, zvládl Ironmana, a kdyby se na to kvůli klávesám a Lucii nevykašlal, mohl dnes být tělocvikářem. No – a jednoho dne si půjčil od táty na fakultě přenosný měřič EKG pro sportovce. Dal jsem si to na sebe, odehrál a odzpíval koncert v klubu Na Chmelnici – a výsledky jsem měl stejné, jako bych právě doběhl maraton. 

 

Neblázni.

Jo, bubenický tělo dostává zabrat. Pořád ti hrozí syndrom karpálního tunelu, záněty šlach, hluchota…

 

Ale ty máš uši v pohodě, ne?

Co říkáš?

 

Tohle: Nedoufal jsi někdy kolem té čtyřicítky, že s Lucií aspoň trochu prorazíte do zahraničí?

Natočili jsme tehdy pár písniček v angličtině, a ty máme pořád v šuplíku, takže z nich třeba jednou uděláme raritní album. Dokonce jsem zkoušel zpívat anglicky při klubovém turné v Americe, ale to jenom do chvíle, než mi došlo, že jsou pod náma skoro výhradně Češi, Slováci a Poláci. Plus teda pár jejich černošských kamarádů, ale i tak jsme se na angličtinu vykašlali... Čili my jsme si tenkrát říkali, že by bylo fajn aspoň to zkusit, ale hned vzápětí nám došlo, že kdo chce na zahraničním trhu prorazit, ten musí v zahraničí nějaký čas i žít. Nestačí jen někam poslat desku, takhle to nefunguje, a na tom plány vždycky ztroskotaly – ačkoli nějakým zvláštním způsobem ta naše muzika venku žije.

 

Jak to myslíš?

Když přijdou z OSA výpisy o tom, co se hrálo v rádiích, občas to projedu očima a vidím tam pár desítek přehrání v Itálii, ve Španělsku, nebo dokonce ve Skandinávii... Fakt nevím proč. Jestli to tam pouštěj nějaký Češi?

 

Těžko říct. A netušíš náhodou, která vaše píseň je celkově nejhranější?

Člověče, ty výpisy mají tolik řádků, že to je nad moje síly nastudovat. Vím jenom tolik, že na YouTube je nejhranější Chci zas v tobě spát, kterou nám kdysi dal Oskar Petr...

 

 

Padesát oslav do roka

Na tvoje padesátiny si vzpomínám, ty byly roku 2010 v pražském klubu MeetFactory veliké...

No jo – mejdan snad pro tři sta lidí, na který přijeli i kámoši z Mikulova. Skvělej. Ale stejně jsem si tehdy řekl, že příště takhle ve velkém oslavím až kilo.

 

Jen jestli tě do té doby neklepne ta pepka.

Je to možný. Odtáhnou mě dozadu a zbytek dohrajou sami; proč ne... Jak bys nejradši umřel ty?

 

Ideálně na důležitém fotbale vteřinu poté, kdy dá můj tým rozhodující gól. Ale kdyby to umírání mělo být na delší lokte, rozhodně u sebe chci mít dostatek psychedelik. 

Třeba?

 

Třeba lysohlávek.

Chápu, ty by tě s tou hrůzou kolem nějak srovnat mohly. 

 

Co ty?

Já si doopravdy celkem optimisticky maluju, že mě jednou odnesou nohama napřed z koncertu, ale jinak uvažuju podobně jako ty. Kdyby přišla nějaká neléčitelná rakovina, kdy zbývá pár posledních měsíců, během nichž by mě chtěli spalovat chemií a laserem, tak bych se prvně v životě pokusil sehnat pořádnej herák. Dal bych si zlatou dávku, prožil si ještě chvíli euforie, potom usnul a přestal dejchat.

 

Hlavně ať to není moc brzo!

Přesně tak; pořád ještě jsme si neužili dost.

 

Z tvého vyprávění mi vychází, že nejsi typem člověka, který by si dvakrát liboval v oslavách. Správně?

Ono to je trochu jinak. Představ si, že třeba loni jsme měli s Kollerbandem sto deset koncertů. S Lucií patnáct, s Jasnou pákou pět. K tomu ještě nějaký hostovačky v kapelách cizích, a najednou máš sto čtyřicet celovečerních akcí. Akcí, na které se lidi přijdou uvolnit, zazpívat si, a to tě občas strhne. Neříkám, že úplně vždycky, ale dejme tomu ve třetině případů. A teďka si to spočítej: já vlastně zažiju padesát oslav ročně, což je každý týden jedna.

 

K tomu, aby tě koncert strhl, stačí výborná atmosféra? Nebo to zároveň musí kapele dokonale šlapat?

Samozřejmě hrozně záleží na tom, jak nám to hraje. Víš ty vůbec, kolikrát jsme se rozpadli jenom za letošní rok?

 

Ne.

No tak se zeptej Marty Minárika... 

 

Kvůli čemu například?

Dejme tomu, že občas někdo z nás začne slavit už před koncertem; a to se nevyplácí... Když ale koncert vyjde, tak má muzika bezesporu potenciál jako droga, může nám extrémně ovlivnit náladu, a na samotné muzikanty to působí možná ještě víc než na posluchače.

 

Letos na jaře jsi to kvůli koronaviru ani jednou nezažil. Jak ses vlastně měl?

Dobře. Od doktorů jsem si nechal spravit koleno, barák jsem uklidil jako nikdy, mohl jsem být pořád s miminkem, jenom… je mi to blbý, ale…

 

Co potřebuješ?

Neměl bys pro mě nějakou práci?

 

Srandisto. Vždyť vy od července zase naplno hrajete!

Hrajeme dost, ale jak se ze dne na den mění situace, nikdo neví, co a jak bude. Jsem zvědavej.

 

Klesáš občas na mysli?

O mě ani nejde, já už toho mám přece jen dost za sebou. Tvrdý to je pro muzikanty mladé, ale když se na to nevykašlou a nějak tuhle divnou dobu překonají, budou pak silnější… No a já? Zatím se nestresuju, protože mě v životě bavilo všechno.

 

Všechno? 

Třeba práce hlídače na parkovišti byla bezvadná, dobře se tam dalo cvičit na virbl.

 

Ale to ti bylo dvacet!

Pravda. Teď už by to asi vypadalo divně, kdybych tam – v sedmdesáti – bubnoval v nějaké boudě.

 

Sedmdesát ti ještě není, Davide.

A jo, vlastně. Tak šedesát.

 

Co znamená koronavirus pro Lucii?

Naučil nás scházet se přes videokonference, které pořádáme dvakrát týdně; až je toho někdy moc. Když kecáme jeden přes druhého, po třech hodinách už to bývá peklo. Jinak jsme ale tenhle rok v podstatě zrušili a upínáme se jen ke třem koncertům teď na konci v září, z nichž největší bude na pražském Výstavišti. Aspoň něco, trochu si zahrajeme. No a jinak během těch videokonferencí připravujeme na příští rok šňůru se symfoňákem, Lucii v Opeře; tak snad už tou dobou nebude řádit korona.

 

Rozumíte si teď v rámci Lucie dobře?

Jako málokdy dřív.

 

Díky tomu, že stárnete?

To nevím – lidi se věkem moc nemění, jejich základní charakteristické rysy se spíš prohlubují. Například Michal Dvořák je dnes stejně výbušnej jako ve dvaceti.

 

Co Robert Kodym?

Ten stejně jako zamlada chce, aby bylo všechno na nejvyšší možný úrovni a aby nás bral svět vážně.

 

A basák P. B. CH.?

Ten chce odjakživa to samé jako Robert.

 

Teď jsi mě rozesmál.

Vždyť jo, mě P. B. CH. taky baví. 

 

Ještě jedna technická věc by mě zajímala: máš vůbec chuť vydávat v dnešní době další desky?

To je složitější téma – s Kollerbandem spíš vypouštíme do světa jednotlivé singly, a co s nimi bude dál, to uvidíme. 

 

Album už pro vás není důležité?

Podívej, v našem případě se dá očekávat prodej tří až pěti tisíc cédéček, což není vyloženě špatné, ale zarážející je fakt, že nikdo z kapely už nemá cédéčko na čem přehrávat. Opravdu nikdo. Až na mě.

 

Ty přehráváš na čem?

V autě. Koupil jsme si forda mustanga, což je auto pro pány nad padesát, ve kterém tím pádem CD přehrávač ještě je, ale jinak? Doba cédéček končí, což tě k nahrávání desky dvakrát nemotivuje. Vinyl je frajeřina, ale prodáme jich třeba tisíc, a to sotva pokryje náklady. Co třeba ty – máš doma gramofon?

 

Já jo.

Posloucháš desky?

 

Když mám dost času a sváteční náladu. Jinak si pouštím většinu muziky přes Spotify.

A koupil by sis náš vinyl?

 

Koupil. Zvlášť, když bude s pěkným obalem. A vůbec, z gramofonu hraje hudba nejlíp.

Jestli říkáš, že si naši desku koupíš, tak my nejdřív vydáme pár singlů, a když budeme spokojení, nakonec je na tu černou placku hodíme. Jo?

 

Nech to stát

Zaznamenal jsi první příznaky stáří?

Napadá mě jeden, nejezdím už na motorce. Já býval vždycky velikej motorkář, jezdil jsem už od devíti let a motorky mě strašně bavily; měl jsem jich postupně sedm. Jenže mnohokrát jsem spadl a často se bál. Dneska mám jedno závodní enduro, krosku, kterou jsem si koupil od legendárních bratrů Gottwaldů, ale spíš se na ni jen tak koukám. Chuť by byla, ale pak mi dojde, kolik magorů dneska píše esemesky za volantem, jak snadno se jim stane, že nedají přednost v jízdě, a taky si vzpomenu, že takhle pár mých kámošů už zemřelo… V tom jsem starej, ale vlastně už zhruba od osmatřiceti let, kdy jsem z těch výše řečených důvodů začal motorky opouštět.

 

Bude oslava šedesátin?

Já nic neplánuju.

 

Mohla by se spojit třeba s tím pražským koncertem Lucie...

Hele, nikomu v ničem nemůžu bránit, ale teď jsem si na něco vzpomněl.
Právě s Lucií máme na první desce takovou hodně elektronickou píseň jménem Nech to stát a tam v refrénu zpívám „... až ti bude šedesát“ – což pro
mě byla představa věku, ve kterém už o nic nejde. Takže co se týče mého názoru na oslavu, nejradši bych řekl: Nech to stát.

 

A dáš si aspoň nějaké předsevzetí? Vymyslíš plán, který by sis chtěl splnit?

Já jsem nikdy neměl velký plány, snad jen tenhle: přispět k světu bez komunistů. To by mi stačilo.

 

Jinak opravdu nic?

Možná. Udělat s těma kapelama, ve kterých hraju, ještě pár dobrejch písniček. Prosím… To bych si přál. Prosím… Opravdu jich nemusí být moc… Prosím... 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama