Biden ze staré doby

(Článek byl napsán a publikován v říjnovém Reportéru ještě před americkými prezidentskými volbami, jeho hlavní myšlenka však zůstává platná i po volbách.)

Střídání prezidentů Spojených států má svůj neměnný cyklus. Alespoň ve výkladu amerického politologa Stephena Skowroneka, podle kterého se tam střídají čtyři typy prezidentů.

„Otec zakladatel“ přichází do turbulentního období amerických dějin a silou své vize změní fungování politiky Spojených států na mnoho desetiletí dopředu. Takovými prezidenty byli například Abraham Lincoln, jehož morální vize Spojených států zbavených prvotního hříchu otrokářství udala ráz politiky Spojených států od občanské války až hluboko do 20. století. Podobně přelomovým prezidentem byl i Franklin Roosevelt, jehož Nový úděl – tedy série sociálních a ekonomických reforem, jimiž reagoval na velkou hospodářskou krizi a změnil americké hospodářství – určoval podobu politiky až do příchodu Ronalda Reagana s jeho ekonomikou volného trhu: ten je také prozatím posledním „otcem zakladatelem“ jedné éry.

Po těchto přelomových státnících následují různě dlouhá období, v nichž se střídají dva různé typy prezidentů. V rámci amerického systému dvou dominantních politických stran přichází obvykle po „otci zakladateli“ prezident z opoziční strany. Během aktuálního reaganovského modelu americké politiky byli takovými prezidenty demokraté Bill Clinton nebo Barack Obama, v rámci toho předchozího roosveltovského šlo o republikány Dwighta Eisenhowera nebo Richarda Nixona.

Tito prezidenti se snaží odštípnout část ze skupiny voličů, na nichž založili svou sílu otcové zakladatelé. Rooseveltova koalice se zakládala především na odborech, farmářích a rasových menšinách, u Reagana šlo například o sociálně konzervativní pracující, Jižany a evangelikály. Jejich nástupci v Bílém domě z druhé politické strany tyto voličské koalice zmenšili, ale nerozrušili natolik, aby se změnila celá éra: Skowronek je proto nazývá „předjímajícími lídry“.

Co to v praxi znamená? Barack Obama sice například zavedl reformu zdravotnictví, nenarušil ale nijak výrazně republikánská privatizační a deregulační dogmata, která lze najít u Reaganovy administrativy. Nixon se sice snažil překonat část prvků Nového údělu, nikdy ale nevybočil z jejich hlavních mantinelů. Eisenhower dokonce tvrdil, že kdo by se pokusil stěžejní programy Nového údělu zrušit, odsoudil by svou stranu k zániku.

Trump jako Carter?

Zmínění Obamové a Nixonové se pak střídají s typem, kterému Skowronek říká „ortodoxní inovátor“. Ten přichází ze stejné strany jako „otec zakladatel“ a základní mantinely, mezi nimiž se musí pohybovat, mu rámcově vyhovují. Patřili mezi ně oba Bushové z republikánské strany nebo demokrati Lyndon Johnson či Harry Truman. Tento typ se nejvíce musí potýkat s napětím, jež podle Skowroneka vyvěrá z dvojí role, kterou ve skutečnosti prezident Spojených států plní.

Podle zakladatelů Spojených států totiž měla hlava výkonné moci především hlídat zachovávání ústavních pořádků, tedy plnit roli veskrze konzervativního manažera státu. Ano, je sice hlavou výkonné moci, avšak skutečné změny reagující na vůli lidu měl podle tvůrců ústavy provádět Kongres. V praxi se ovšem brzo ukázalo, že Kongres se rád svých zodpovědností zbavuje, a naopak prezidentský úřad postupem času nasává větší a větší část moci. Vzniká tu tak napětí mezi rolí prezidenta, který svými rozhodnutími pořádky mění, a úlohou hlavy státu jakožto udržovatele pořádků.

Typ „ortodoxního inovátora“ by teoreticky mohl být spokojen jen s udržováním pořádků, které nastolil jeho spolustranický předchůdce: George H. W. Bush by jen spravoval Reaganův odkaz, Harry Truman pouze převzal Rooseveltův Nový úděl. Jenže taková pasivní role nemůže fungovat v systému, v němž voliči vkládají stále větší očekávání právě do osoby prezidenta. „Ortodoxní inovátor“ je tudíž pod tlakem, aby něco dělal, avšak aby jeho vláda současně stála na základech položených jeho předchůdcem-zakladatelem; tedy neměl by se pouštět do něčeho příliš riskantního, kvůli čemu by se celá struktura zhroutila.

Pak je zde ovšem poslední, čtvrtý typ prezidenta: můžeme mu říkat „bořitel“, či ještě lépe „rozvraceč“. Příklady dvou takových prezidentů lze snadno najít: Herbert Hoover, jehož v roce 1932 porazil Franklin Roosevelt, a Jimmy Carter, který v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem.

I přes dvojí fiaska války ve Vietnamu a skandálu Watergate na přelomu šedesátých a začátkem sedmdesátých let to byla právě doba Carterovy vlády, kdy se důvěra Američanů ve schopnosti vlastní vlády propadla až na dno a země se potýkala se stagnující ekonomikou a rostoucí inflací. Hooverova vláda, v zásadě neschopná čelit velké hospodářské krizi, je snad ještě učebnicovějším příkladem. Oběma zmíněným prezidentům se jejich voličské koalice rozpadly pod rukama a nevyhnutelné vnitřní rozpory, které se o dekády dříve zdály jako drobné, vyplavaly na povrch. Aktuální systém se hroutil a připravil cestu pro příštího „otce zakladatele“. Bez Hoovera by nebyl Roosevelt, bez Cartera Reagan.

Když tak v roce 2016 Donald Trump překvapivě vyhrál prezidentské volby, stály Spojené státy před otázkou, jakým prezidentem z hlediska výše popsaného rozdělení vlastně bude. Jasná odpověď ovšem nebyla ani po několika letech. Na jednu stranu by dávalo smysl zařadit Trumpa do poslední kategorie „rozvracečů“, symbolizujících konec jedné éry. V reaganovské koalici křesťanských sociálně konzervativních voličů, ekonomických liberta­riánů, velkého byznysu a pracujících, kteří opustili demokraty, se objevují stále větší pukliny.

Trump okolo posledně zmíněné skupiny pracujících v rámci své kampaně v roce 2016 tancoval a bořil jedno zdánlivě nedotknutelné dogma reaganismu za druhým. Na druhou stranu od té doby, co se dostal do Bílého domu, vypadala jeho reálná vláda o poznání ortodoxněji. Konzervativním voličům vyplnil slib v podobě dosazení velkého množství jim vyhovujících soudců, ekonomickým libertariánům a velkému byznysu přinesl daňové škrty, alespoň části pracujících dodal pocit vítězství v kulturních válkách s progresivní levicí.

Do jaké kategorie se tak Trump definitivně zařadí, ukážou – pomineme-li to, že se v době uzávěrky tohoto vydání léčil z nákazy koronavirem – pravděpodobně nadcházející volby. Ostatně žádný prezident „carterovského“ typu nikdy nevyhrál druhé volební období.

Ale i pokud by Trump na začátku listopadu prohrál – což průzkumy v září naznačovaly, avšak nešlo o nic jistého –, byl by tu jeden problém…

Kdo bude poslední

Jestliže totiž každý „zakladatel“, každý Reagan potřebuje svého „rozvraceče“, svého Cartera, platí to i obráceně – změna fungování amerického politického systému nemůže přijít bez toho, aby přišel hybatel, který ji změní. Letos je ale prezidentským kandidátem demokratů Joe Biden – a toho lze stěží vykreslovat jako představitele zásadních změn. Naopak, málokdo ztělesňuje postupné, pozvolné, ale neutichající posouvání demokratické strany ideologicky (především v ekonomických otázkách) směrem doprava tolik jako Joe Biden. Paradoxně je daleko typičtějším politickým představitelem posledních reaganovských dekád než právě Trump, který se dostal do čela republikánů.

Scénáře jsou čtyři; třeba první z nich by vyřešil onu otázku za nás. Pokud by se Trump zotavil z nemoci a vyhrál volby, mohl by se přes veškerou divokou rétoriku ukázat daleko „ortodoxnějším“ prezidentem, než se původně zdálo. Pokud by se do úřadu znovu nedostal, leželo by vše na Bidenovi. Trumpovi republikáni během letošní kampaně varovali před tím, že Biden je slabý, a pokud zvítězí, bude ve vleku levého křídla demokratické strany, které změní USA k nepoznání. Biden by se pak mohl stát novým „otcem zakladatelem“ tak trochu proti své vůli. Jenže to nekoresponduje s Bidenovým celoživotním politickým směřováním, s výběrem navýsost centristické Kamaly Harrisové jakožto viceprezidentské kandidátky ani s faktem, že je Biden podle zvěstí novinářů stále velmi pod vlivem Baracka Obamy.

Proto jsou tu ještě dvě varianty. Jednou z nich je, že se různými procesy – jako je přeskupení politických stran do ideologicky čistých táborů, nebo enormním nárůstem moci prezidenta a vlády v posledních dekádách – kyvadlo amerických prezidentských dějin utrhlo a Skowronekovy modely přestávají platit. Nebo se navzdory očekávání tím skutečným „rozvracečem“, jenž bude představovat posledního prezidenta reaganovské éry Spojených států, stane právě – Joe Biden.

Autor je publicista, spolupracuje s různými médii – např. Finmag, Český rozhlas či A2larm. Autor podcastu o americké politice a společnosti Redneck.