Nahá Praha

I když dopad na místní podniky byl drtivý, mělo to určité kouzlo. Kdy jindy se člověku podaří sedět v pravé poledne na Staroměstském náměstí úplně sám na lavičce – byť v obležení hladových holubů, kteří s davy turistů přišli o své drobky potravy. Nebo se procházet ztichlými malostranskými uličkami, kde jsou najednou slyšet nejen vlastní kroky, ale třeba i tichá cvaknutí při rozžehnutí plynových lamp.

Zatímco do přilehlých čtvrtí, jako je Smíchov, Karlín, Letná či Vinohrady, se s uvolňováním restrikcí začal poměrně rychle vracet pouliční ruch, střed města se probouzel ztěžka. Jako kdyby se Královská cesta a její okolí posunuly na mapě světa až úplně k pólu, kde v létě svítí slunce, i když je půlnoc. A ačkoliv je venku světlo, tak se spí.

Vlčí ohony

„Nedám na život v centru dopustit, mám to tady moc ráda a neměnila bych,“ říká Bronislava Sitár Baboráková. Žije s rodinou v bytě po prarodičích v Soukenické ulici, která spojuje Petrskou čtvrť a Staré Město.

Matka dvou předškoláků si pochvaluje velké nákupní možnosti, kvalitní a dostupné školy, bohatou nabídku kroužků či pestrý sousedský život. „Místní spolek pořádá různé společné akce pro děti i dospělé, pak si rodiče dají pivko, bývají to hezká setkání,“ říká vystudovaná grafička, které se na životě uprostřed Prahy nelíbí jediná věc: exploze krátkodobých pronájmů. „V našem dvorním traktu jsou dva domy ze tří téměř plné bytů nabízených ke krátkodobým pronájmům. Takže nám po schodech běhají opilí chlapi v tangách nebo s vlčím ohonem u zadku, bydlela u nás už i Sněhurka a sedm trpaslíků, nedávno z okna vyletěl na dvůr umělohmotný penis.“

Dlouholetá frustrace z toho, co se odehrává za zdmi jejího bytu, dohnala Bronislavu Sitár Baborákovou ke vstupu do komunální politiky. „Pro mě je zásadní, abychom se mohli v klidu vyspat a nemuseli se bát, co nás další dny a noci čeká. Jednou za čas by to šlo snést, ale tohle je permanentní ztráta soukromí,“ říká žena, která nejdříve jen křičela z okna a propadala beznaději. „Když jsem kojila, byla jsem věčně nevyspalá a podrážděná. Pak jsem si pořídila laser a svítila těm lidem na parapety. Když vystrčili hlavu, opakovala jsem stejnou větu: We have children here, please be quiet. Vykoledovala jsem si jen spoustu opileckých nadávek.“