Exodus

„Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování...“ Zbytek věty se rozplynul ve výbuchu nadšení. Lidé slzeli a objímali se jak šílení, mnozí z nich budou později vyprávět, že se tu podruhé narodili. Hans-Dietrich Genscher, západoněmecký ministr zahraničí a autor té nedokončené věty, zas bude vzpomínat, že se musel chytit zábradlí, přemohla ho srdeční arytmie. Praha, Malá Strana, září 1989.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Celá věta zněla: Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování do Spolkové republiky Německo stalo možným.

„Krajany“ měl Genscher na mysli asi čtyři tisíce (přesný počet dodnes nikdo nezná) východních Němců, kteří tou dobou už několik týdnů bivakovali na západoněmecké ambasádě v Praze v naději, že se odtud dostanou právě do Spolkové republiky. Ještě týž večer, 30. září 1989, začaly autobusy odvážet první „obyvatele“ velvyslanectví na libeňské nádraží, odkud se měli vlaky dostat do bavorského Hofu. Ani ne za měsíc a půl, 9. listopadu, padne Berlínská zeď, jenže to si v tu chvíli samozřejmě ještě nikdo nedokáže představit. Jediné, co mají prchající východní Němci v myslích a srdcích, je naprostá nechuť dál snášet každodenní život v NDR a nezměrná touha po svobodě.

 

Podejte děti

Krátce před sedmou večerní, kdy Genscher vystupuje na improvizovaně osvícený balkon velvyslanectví (sídlícího v Lobkovickém paláci na Malé Straně), aby promluvil, je Herbert Slavík namáčknutý – zvenčí – na vysoký plot obepínající zahradu ambasády. Zahradu, která je už dávno taky zoufale přeplněná lidmi, uvnitř budovy jsou hlavně ženy a děti, muži, kteří už se nevešli, bydlí venku. K dispozici mají několik velkých stanů od Červeného kříže, spí se na směny.

Herbert Slavík je tou dobou fotografem deníku Mladá fronta. Fotí hlavně sport a kulturu, politice, té oficiální, se zásadně vyhýbá. Na plotě Lobkovického paláce samozřejmě nevisí jako fotograf svazáckých novin, ale jako soukromá osoba. „Východní Němci začali velvyslanectví plnit už v srpnu 1989, ale já se to dozvěděl až někdy v polovině září z Hlasu Ameriky. Od té chvíle jsem tam chodil pravidelně každý den,“ vzpomíná.

K ambasádě přicházeli jednotlivci i celé rodiny. Jen tak, s jednou dvěma taškami, nebo dokonce úplně s prázdnou. Mnozí, když ještě bylo velvyslanectví zavřené, přelézali plot nebo zeď, z druhé strany pomáhali ti, kteří už v zahradě přebývali. „Lidi podávali přes plot malé děti, pak lezli sami. To byly pro mě ty nejsilnější momenty,“ vzpomíná Slavík. „Uvědomoval jsem si, jak musí být jejich touha po svobodě silná, když se kvůli ní vzdali úplně všeho. Včetně aut. To už jsou dnes taky slavné záběry – všude kolem velvyslanectví parkovaly východoněmecké trabanty a wartburgy, kterými ti lidé přijeli. Měli jsme ve východním Německu známé, takže jsem věděl, že se tam na auto čeká i dvacet let. A oni se ho vzdají, jen aby se dostali pryč.“

 

Nepřátelé státu

Exodus Němců z východu na západ začal hned po druhé světové válce, kdy byla země rozdělena do okupačních zón: ze sovětské odcházeli lidé do částí ovládaných Američany, Brity nebo Francouzi. „Republikflucht“ pokračoval i po vzniku NDR v roce 1949: podle západoněmeckých statistik ročně do Spolkové republiky přicházelo z NDR kolem dvou set tisíc lidí, i když například v dramatickém roce 1953 to bylo přes 330 tisíc.

Přítrž každoročnímu exodu učinilo východoněmecké vedení v srpnu 1961 stavbou Berlínské zdi, z níž se rychle stal symbol rozdělení nejen Německa, ale vlastně celého světa.

Zeď, která velmi krutě přetínala Berlín vedví, splnila účel. Zatímco ještě v roce 1961 odešlo z NDR do SRN něco přes dvě stě tisíc lidí (opět podle západoněmeckých statistik), následujícího roku už to bylo jen jednadvacet tisíc.

Touha utéct se nicméně nezmenšila. Východní Němci věděli lépe než obyvatelé ostatních socialistických zemí, jak se žije na Západě: jednak měli v SRN příbuzné a přátele, kteří dokonce (v pozdějších letech) mohli přijet na návštěvu, jednak sledovali západoněmecké televizní stanice.

Možnost odejít z NDR legálně sice existovala, ale v praxi šlo o strastiplnou a krajně nejistou pouť. Občan podal „Ausreiseantrag“, žádost o trvalé opuštění NDR. V tom momentě se stal nepřítelem státu a jeho život se proměnil v peklo: v lepším případě přišel o zaměstnání jen on a manželka, v horším i členové širší rodiny. Děti byly vyhozeny ze školy, začala rozsáhlá šikana ze strany Stasi, východoněmecké StB. Tento stav se mohl táhnout i roky. Ti šťastnější pak povolení skutečně dostali (a zemi museli opustit během čtyřiadvaceti hodin), ti, jemně řečeno, méně šťastní mohli skončit i ve vězení. Nelegální emigrace pak nebyla o nic méně psychicky náročná, navíc při ní často šlo o život.

A přesto to východní Němci zkoušeli.

A umírali.

 

My netapetujeme

Herbert Slavík vzpomíná, že rok 1989 mu připadal „hrozně rychlý“. V Československu začal hned v lednu Palachovým týdnem a peticí za propuštění Václava Havla z vězení. V Polsku se v únoru sešli představitelé vlády a hnutí Solidarita. V květnu se začala otevírat hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. V červnu se v Polsku konaly první volby za účasti opozice a v Československu zveřejnili lidé z Charty 77 petici Několik vět. Bylo jasné, že se něco děje.

Východoněmecký režim Ericha Honeckera nicméně zůstával rezistentní, trval na tvrdé linii. Když v létě občané NDR utíkali na Západ právě přes nově otevřenou maďarsko-rakouskou hranici, přestal je do Maďarska pouštět. Na postupující uvolňování poměrů v Sovětském svazu (Gorbačovovu politiku glasnosti) reagoval dnes už proslulým příměrem s tapetováním bytu: že tak činí soused, ještě neznamená, že my musíme taky.

Netrpělivost východních Němců narůstala. Počátkem září už jich v Lobkovickém paláci na Malé Straně bylo několik stovek. Obdobná situace, i když v menším měřítku, panovala na velvyslanectví SRN ve Varšavě.

 

Mráz po zádech

Statistika uvádí, že v roce 1952 imigrovalo do Spolkové republiky Německo 182 393 východních Němců.

Jedním z nich byl i pětadvacetiletý Hans-Dietrich Genscher, budoucí západoněmecký ministr zahraničí.

Genscher, ročník 1927, pocházel ze Saska-Anhaltska. V šestnácti povinně narukoval do wehrmachtu, po německé kapitulaci byl krátce válečným zajatcem, později studoval právo a ekonomii v Lipsku a Halle. Záhy po příchodu do západního Německa se stal členem liberální FDP, za niž byl v roce 1965 poprvé zvolen poslancem. O čtyři roky později už se stal ministrem vnitra v koaličním kabinetu kancléře Willyho Brandta a v roce 1974 pak usedl do křesla ministra zahraničí, v němž setrval osmnáct let.

V září 1989, před pražským „balkonovým“ projevem, byl Genscher v New Yorku na Valném shromáždění OSN. Situace na malostranském velvyslanectví byla už tou dobou kritická, denně přibývaly stovky uprchlíků, kteří zaplnili nejen budovu ambasády a její zahradu, ale i okolí: Herbert Slavík vzpomíná, že nacpaná byla i celá Vlašská a ulice Tržiště až dolů ke Karmelitské, lidé seděli na taškách vedle trabantů a pracovníci německého Červeného kříže jim rozdávali polévku, deky či teplé oblečení.

Všemu přihlíželi čeští policisté. „Někdy byli pasivní, jindy zakročili, ale co si pamatuju, spíš opatrně. Já rozhodně nebyl svědkem nějakého násilí. Připadalo mi, že jde o obyčejné pochůzkáře, ne žádný pohotovostní pluk,“ vzpomíná Herbert Slavík.

Uvnitř Lobkovického paláce byla situace lepší snad jen o skutečnost, že lidé v něm přebývající měli střechu nad hlavou. Místa bylo zoufale málo, spalo se i na schodech. Neustále se shánělo jídlo, hygienické podmínky se zhoršovaly s každou hodinou, hrozily infekce, zvlášť mezi dětmi.

O tom všem Hans-Dietrich Genscher věděl.

V New Yorku o situaci na pražské ambasádě jednal s kolegy z Československa, Maďarska a samozřejmě NDR. Oklikou na ně naléhal i přes tehdejšího ministra zahraničí Sovětského svazu Eduarda Ševarnadzeho. Což nakonec zřejmě přispělo k dohodě a Genscher se mohl krátce po příletu z New Yorku odebrat do Prahy, kde v sobotu 30. září před sedmou hodinou večer vystoupil na špatně osvětlený balkon: „Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování...“

Herbert Slavík, namáčknutý – zvenčí – na vysoký plot obepínající zahradu ambasády, fotil a cítil, jak mu běží mráz po zádech: třeba se teď něco stane i v Československu.

 

Epilog

Východoněmecké vedení si vymínilo, že vlaky mířící z Prahy do Hofu pojedou přes území NDR. Uprchlíků se zmocnil strach. Co když je to léčka? Co když soupravy zastaví Stasi a pasažéry pozatýká? Genscher se osobně zaručil, že se tak nestane. A nestalo. První vlna východních Němců byla z velvyslanectví pryč už 1. října. Následovaly další, cesta za svobodou přes Lobkovický palác definitivně skončila vlastně až s pádem Berlínské zdi 9. listopadu.

Německé velvyslanectví, které dodnes sídlí ve stejné budově na Malé Straně, si události z léta a podzimu 1989 každoročně připomíná, několikrát na oslavy přijel i sám Genscher (zemřel na jaře 2016 ve věku 89 let).

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama