Spočítat to Babišovi

Je zřejmé, že šok z antivirových opatření bude minimálně srovnatelný s tím, k čemu došlo po finanční krizi před deseti lety. Státní rozpočet se ocitl v historicky největším schodku – krátkodobě se s takovým propadem nedá nic moc dělat, dlouhodobě to však mohlo a mělo být jinak.

Poučením z doby před deseti lety měla být věc, které se lidově říká pamatovat na zadní kolečka. Tedy například že se ne-
opakovatelné příjmy nebudou utrácet za běžné výdaje: buď se ušetří na horší časy, nebo dlouhodobě investují. Nestalo se.

Přitom dříve, coby podnikatel, se Andrej Babiš choval jinak. Honil se za každou korunou včetně dotací; současně v Agrofertu osobně hlídal i výdaje na kalendáře a cesťáky. Že se jako politik a premiér bude chovat k veřejným financím úplně jiným způsobem, bylo ovšem zřejmé už nějakou dobu. Loni – navzdory rekordní zaměstnanosti a růstu příjmů z daní – skládal rozpočet jen těžko. Vzpomeňme třeba na jeho vylepšování prodejem kovů ze státních zásob, počítání s neexistujícími příjmy z digitální daně nebo z prodejů licencí na sítě 5G.

Tím, co mělo krátkodobé politické prospěcháře aspoň přibrzdit, byl zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti; i ten měl představovat poučení z finanční krize před deseti lety. V Česku byl přijat až jako v jedné z posledních zemí Evropy, a to ještě v měkčí podobě, než se plánovalo. Původně to měl být zákon ústavní, tedy obtížněji měnitelný.

Babišova vláda onen zákon jako jeden z vůbec prvních v nouzovém režimu okolo koronaviru změnila, a to na sedm let dopředu. Umožní jí tak mnohem rychlejší zadlužování ve výši stovek miliard ročně, celkem až o bilion korun. To jsou fauly, které tvrdě pocítí mladší generace, nejvíc ti narození v osmdesátých a devadesátých letech. Ale to už bude Babišovi jedno. Buď bude tou dobou na odpočinku v jižní Francii, nebo mu to už ani spočítat nepůjde.