Příkladně zlikvidovaná kulacká rodina

A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho ne–uvidíš. A já opravdu dostala deset let.“

Když posloucháte nahrávku, kterou pro sbírku Paměť národa pořídili žáci příbramské základky, zarazí vás – vzhledem k okolnostem, kterým byla za totality vystavena – pevný hlas Ludmily Šeflové.

Narodila se v červnu 1934 v Lipinách – na samotě kousek od břehu Vltavy mezi Dobříší a Sedlčany. Rodina hospodařila na zdejší usedlosti, statek s dvaceti kravami rozšířil její tatínek o menší zahradnictví. Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše.

Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.

Hlavně nás chtěli okrást

V únoru 1948 na statku rodiny Šimkových dvakrát hořelo. Paní Šeflová je přesvědčena, že v tom měli prsty místní komunisté. „Shořel nový prasečák a stodola s kůlnami, kde jsme měli stroje. Tatínek mi zakázal chodit do školy a musela jsem pomáhat řemeslníkům. Bratr Václav plakal, že nemůže jet na sokolský slet do Prahy,“ vypráví žena, které bylo tehdy čtrnáct let.