Na zdraví! Čech, který učí Ekvádor pít ležák

Ve vzdálené zemi na rovníku, v Ekvádoru ležícím na západě Jižní Ameriky rozjel Martin Smetáček před dvěma a půl lety společně s dalšími investory minipivovar Golden Prague. Vaření klasického českého piva mělo úspěch – nyní se podnik chystá dobýt okolní země.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je čtvrtek krátce po jedné a nedaleko historického centra ekvádorského města Cuenca vrcholí pauza na oběd. V pivnici Golden Prague s kapacitou 214 míst je plně obsazeno. Mezi stoly kmitají číšníci s půllitry s pěknou pěnou, jaká se na tradiční český ležák sluší. Pivo přistane i před Martinem Smetáčkem, který je generálním ředitelem podniku a jedním z jeho osmi českých spolumajitelů.

 

Pivo ze země piva

„Když jsme v červnu 2017 otevřeli, prodávali jsme při obědě jen limonády. A nyní udáme v průměru 200 kousků. V blízkosti jsou právnické kanceláře a justiční palác. Advokáti si dají jedno a jdou k soudu. Vnutili jsme této čtvrti českou pivní kulturu. A když jsme s ležákem uspěli tady, bude nám koncept fungovat i v celém Ekvádoru, i ve zbytku Jižní Ameriky,“ slibuje si pětatřicetiletý muž. Spokojeně se napije z masivního půllitru s hrdým sloganem Pivo ze země piva. Sklenice se před natočením vypláchne a nechá na pultu k okapání: v Česku norma, u rovníku podivnost, která se zaměstnancům Golden Prague jen pomalu dostávala pod kůži.

Malému pivovaru v průmyslové zóně Cuenky letos zvýšili kapacitu z dosavadních 1 500 hektolitrů ročně na dvojnásobek. „V Česku bychom s takovým směšným objemem byli tak na 320. místě,“ střílí od boku Smetáček, „ale v Ekvádoru jsme čtvrtý největší producent, zároveň nám zůstává status daňově zvýhodněného minipivovaru.“ Nabízejí tři spodně kvašené druhy podle plzeňské receptury – světlá devítka, nejprodávanější světlá jedenáctka a tmavá jedenáctka. K tomu pak dodávají jedno „nečeské“ svrchně kvašené pivo, kterým je nyní globálně trendová IPA s plnou chmelovou chutí. A k různým zvláštním příležitostem připravují speciály.

Pivovar se k tamním spotřebitelům vydal především – na místní poměry neobvyklou – cestou kvalitního ležáku. Dosavadní minipivovary, jejichž móda zasáhla Latinskou Ameriku stejně jako zbytek západního světa, se totiž soustřeďují na chuťově výraznější, výrobně snazší a levnější svrchně (tedy za vyšších teplot) kvašené druhy. Ležáky, respektive lagery, přitom mají v Ekvádoru image nekvalitního industriálního piva pro masy, na něž se používá slad z rýže a které kolem chmelnice projelo tak maximálně po zalahvování. Bolehlav je zaručen i přes nevysoký stupeň alkoholu už po třech kouscích – to vše však kompenzuje masová reklama a nízká cena. V Ekvádoru je takovým nepovedeným, ale prodávaným ležákem Pilsener. To jméno vskutku odkazuje k naší Plzni, byť to tady vědí jen opravdoví experti. Autorem prvního konceptu byl v roce 1913 plzeňský sládek František Bolek; lze se však domnívat, že by dnes „své“ pivo nepoznal.

 

V každém případě nedobrá pověst a kvalita ležáků v Latinské Americe znamenala pro Golden Prague potřebu vypořádat se s předsudky. „Ale já českému ležáku věřím. Je to prostě nejpitelnější pivo planety,“ říká Smetáček a usrkne z výborné jedenáctky, která by se ani v naší kotlině neztratila.

 

Místo turbíny pípa

Nápad na vaření českého piva v Ekvádoru se zrodil v hospodě. Konkrétně v luxusní restauraci v metropoli Quitu, když pětice českých manažerů z podnikatelské delegace vypravené ministerstvem průmyslu a obchodu v dubnu 2015 znechuceně seděla nad lahvemi Pilseneru. Divili se, jak je možné, že v takovém zařízení netočí pořádné pivo. U stolu padlo, že by to mohl být skvělý byznys, naučit tu lidi pít ležák plzeňské kvality.

Pro nápad ovšem potřebovali získat někoho, kdo by chmelovému nápoji skvěle rozuměl po výrobní stránce a byl by ochoten strávit delší čas v Andách. „Našli jsme ho také v hospodě – konkrétně Tomáše Fencla, který rozjel úspěšný minipivovar v Lobči,“ směje se Smetáček. Mimochodem, úsměv z tváře mu skoro nemizí, což je pro komerční úspěch v Latinské Americe důležitý bod. Právě on byl také nejzásadnější postavou z oné původní pětice majitelů, která se nakonec rozšířila na osmičku a jež projekt z hospodského tlachání v roce 2017 přetavila v realitu.

Martin Smetáček vystudoval mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde promoval s diplomovou prací o hospodářské politice Bolívie za vlády socialisty Eva Moralese. Po dokončení školy v roce 2012 se vydal do Latinské Ameriky na stáž. Přes studentský program AIESEC se dostal na radnici třetího největšího města Ekvádoru.

Po roční zkušenosti, kdy získal v zemi řadu kontaktů, se rozhodl zůstat. Založil konzultantskou firmu SA Connections, která se na trhy andských republik snažila nalákat české podnikatele především ze strojírenského a vodohospodářského sektoru. Jeden projekt s turbínou po dlouhém oťukávání, které je v tomto regionu obvyklé, vypadal nadějně, ale zrovna padly ceny ropy. Ekvádorský stát, který z její těžby z velké části financuje svůj rozpočet, najednou neměl na takové investice peníze.

Právě v tu chvíli do života tohoto občana z Kutné Hory vpadlo plnou silou pivo, o němž dosud „věděl tolik co každý Čech“. Stal se jedním ze společníků a prosadil umístění projektu do „svého“ útulného koloniálního třistatisícového města Cuenca. „Dalo nám to prostor pro napravení vlastních chyb, které by nám ve velkoměstech Quitu a Guayaquilu tak snadno neprošly,“ pochvaluje si Smetáček uvnitř podniku, který zvenku připomíná stan na mnichovském Oktoberfestu. Interiéru, v němž vyhrává klasický rock, dominují pevné dřevěné stoly: stěny jsou popsány pivními slogany ve španělštině a angličtině. K vidění je třeba lehce pozměněné jméno známého šlágru: „Don’t Worry, Be Hoppy!“ – ve volném překladu: „Neprožívej a chmel!“

Anglické jméno, vyšší cena

Ekvádor je kvůli vysokým clům a složitým předpisům ze zahraničí těžko dobyvatelným trhem. Na druhou stranu – kdo z investorů už tyto prvotní překážky skousne, má posléze výhodu, že na rozdíl od otevřenějších ekonomik bude mít minimální konkurenci. A navíc sedmnáctimilionová republika nabízí velkou výhodu, že se v ní od ledna 2000 platí dolary. Odpadají tedy problémy se značnými kurzovými výkyvy, které jsou pro rozvojový svět typické. S dosud utracenými čtyřiceti miliony českých korun je Golden Prague největší česká přímá investice v Ekvádoru a jedna z největších v Latinské Americe vůbec.

„Náš původní plán byla restaurace přímo propojená s minipivovarem, ale to nám radnice nepovolila s vysvětlením, že v širším centru nelze mít průmyslovou výrobu,“ vypráví Smetáček sedící na svém oblíbeném místě v rohu poblíž pingpongového stolu. Dnes je za zamítnutí vděčný, protože odsunutí na okraj města umožnilo snadno zvýšit produkci.

„Nejdříve jsme si mysleli, že na place prodáme všechno, co si vyrobíme. Ale to bylo moc optimistické. Ekvádořani prostě málo chlastají,“ nerozpakuje se Smetáček: zdejší spotřeba na hlavu je čtvrtinová ve srovnání s „šampiony“ z Česka, jehož obyvatelé do sebe ročně nalámají v průměru 141 litrů piva.

Důvodem ostatně může být také cena. Půllitr točené jedenáctky v Golden Prague vyjde na pět dolarů (asi 117 Kč) – tedy zhruba dvaapůlkrát dráže, než bychom za něj byli ochotní zaplatit u pípy v našich končinách. Přitom polední menu stojí pouhé 4 dolary. Nicméně v Latinské Americe jsou zákazníci zvyklí kvůli prémiovému pivu pořádně odtučnit peněženku. I proto ostatně ono světácké jméno Golden Prague: ve španělskojazyčných zemích totiž přes všechnu nevraživost vůči gringům platí, že co má anglický název, je lepší, a tedy též dražší.

Právě vzhledem k vysoké ceně tak není nezbytné dostat se do každé domácnosti, i když se dnes lahve prodávají v síti supermarketů Supermaxi. Je též možné si dát točený Golden Prague ve třicítce barů mimo město Cuenca, ale to zatím představuje pro Smetáčka permanentní kocovinu, protože až na pět výjimek barmani neumějí s pivem zacházet. „Buď ho nevychladí vůbec, nebo moc. Neumějí ho načepovat,“ stýská si: přes opakované pokusy o výuku personálu se tento způsob distribuce neosvědčuje. Velký potenciál ovšem vidí v malých soudcích, které by si Ekvádořané mohli narážet na soukromých fiestách.

 

České jídlo? Jen s mírou

„Až budete v Puerto López, Golden Prague se tam vyhněte. Nechávají naše sudy stát na slunci,“ varuje Smetáček skupinu českých turistů, kteří do letoviska na břehu Pacifiku míří za pozorováním putujících velryb. Není to ojedinělá návštěva, protože průvodci našich cestovek sem při zastávce v atraktivní Cuence berou své svěřence na večeři.

Hosté z domoviny si po dvou týdnech v Andách pochutnávají na guláši se šťouchaným bramborem, což je jeden z posledních pohrobků dříve výhradně českého jídelního lístku. Naše národní jídla včetně knedlíku však byla pro ekvádorské zákazníky příliš exotická, takže se Golden Prague musel obrátit na evergreeny mezinárodní kuchyně.

Z našich typických pokrmů zbylo na menu, kromě onoho guláše, ještě vařené koleno, paštika s českým chlebem, kuřecí řízek a u dětí oblíbený smažený sýr. Nicméně na jídle si v Golden Prague dávají záležet. Po prvotním tápaní si sehnali místního šéfkuchaře, který prošel špičkovými restauracemi v Argentině. Zákazníkům připravuje tuňáka, kterého si nechá chytit u Galapág a čerstvého dopravit letadlem. Hovězí na steaky si zase vozí z uruguayské pampy.

Další problém představují zaměstnanci. Momentálně pro Golden Prague pracuje v pivovaru, restauraci a v obchodním oddělení 35 lidí; z toho tři pětiny jsou Venezuelané. Z krachující země utekly už čtyři miliony občanů, z nichž na 300 tisíc zamířilo do Ekvádoru. Mnozí z nich musí v emigraci přijímat povolání, která neodpovídají jejich kvalifikaci. „Dáváme jim jednoznačně přednost, protože jsou spolehlivější. S Ekvádořany kvůli zdejšímu, vůči zaměstnancům velmi vstřícnému pracovnímu zákoníku hrozí velké riziko, že nás dají k soudu, i když sami podají výpověď,“ říká Smetáček. „Ostatně jednou z nich byla i moje bývalá přítelkyně,“ dodává kysele stále svobodný čahoun.

 

Dále, do Peru i Prahy

V příštím roce Golden Prague chystá třísměrnou expanzi.

Zaprvé: polovina dosavadních společníků zřizuje první pobočku v přístavním městě Guayaquil. Spustit by ji měli v prvních měsících roku 2020. Bude sloužit jako vzor pro zájemce, kteří by si Golden Prague chtěli pořídit jako franšízu, tedy v gastronomii obvyklý obchodní model, kdy se nájemce značky musí řídit pokyny, jež dostává od autora konceptu. „Zásadní je, aby nad každou takovou hospodou měl dohled Čech, protože jenom ten má smysl pro čisté trubky. Ne Evropan, ale Čech. Konceptem Golden Prague je česká pivnice, kterou má našinec v krvi od dětství, a právě výčep s pravým ležákem je základ naší značky,“ říká Smetáček. „V Guayaquilu si ovšem ještě řízení provozu obstaráme sami. Část personálu odsud také převedeme tam, abychom nemuseli zaučovat úplně všechny zaměstnance,“ říká, zatímco ukazuje na mobilu vizualizace připravované pobočky.

Golden Prague se navíc poprvé vydá za hranice Ekvádoru – do půlmilionové Piury na severu Peru, v níž momentálně neexistuje v oboru kvalitních piv konkurence. Pro začátek z Cuenky vyšlou pojízdný výčep, pro který si pronajmou parkoviště. Pod širým nebem, z něhož téměř nikdy neprší, prostřou stoly, na něž bude jídlo servírovat místní restaurace. Pokud se v Piuře ležák, pro jehož dovoz z Ekvádoru už mají vyřízená potřebná povolení, chytne, bude dalším logickým krokem vytvoření zděné pobočky, ale i nového pivovaru, protože ten současný už nelze dál rozšiřovat.

A konečně – značka Golden Prague se objeví i v Praze. Ačkoli zaujmout se bude snažit v opačném gardu. 

Ležák bude jen doplňkem skvělého peruánského národního pokrmu cebiche (čte se seviče – jde o syrovou rybu nakrájenou na kostky a naloženou ve šťávě z limetek, pikantních papriček a koření), který dosud v pražské gastronomické nabídce chybí. Zatím se hledá místo a cizeluje přesný koncept restaurace.

 

Provokace s Bolkem

Těžiště byznysu ovšem zůstane v zemích Latinské Ameriky, kde už Smetáček sonduje možnost vybudovat síť restaurací. Zároveň nečeká, že u piva zůstane do konce života. Když se prý objeví lukrativní nabídka, tak podnik a značku bez sentimentu střelí.

„Nějaké nabídky už jsme dostali, ale všichni podílníci jsme zajedno, že prodej by byl nyní předčasný a že v budoucnu můžeme dostat mnohem více,“ nastiňuje Smetáček představy skupiny, která se o řízení společnosti domlouvá operativně pomocí whatsappového chatu. Prozatím firma majitelům – kteří na jejím úspěchu či neúspěchu nejsou existenčně závislí a kvůli svým jiným obchodním aktivitám se nechtějí ke Golden Prague veřejně hlásit – nic nevydělává. Shodují se, že veškerý zisk, který je podle Smetáčka měsíčně zhruba 25 000 dolarů (asi 585 000 Kč) při celkových tržbách okolo 100 000 dolarů (2,34 milionu Kč), zase investují do dalšího rozvoje.

Že ovšem Golden Prague míří vysoko, ukazuje i štulec, kterým chtějí při rozšíření do Guayaquilu popíchnout tam sídlícího výrobce dominantní národní značky Pilsener. Chystají pro tuto příležitost ležák s názvem Bolek. Má svou kvalitou provokativně uctít výše zmíněného českého sládka, který dal Ekvádoru před stoletím „plzeňské pivo“, z jehož původní receptury už zbyl jenom název. Tomu se říká hozená rukavice.

 

Autor je novinář, zabývá se zeměmi Latinské Ameriky.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama