Na vodítku

To chceš, abych byla úplně trapná? Úplně nejvíc ze všech?“

Ne, tohle Ilonin otec nechtěl. Bylo mu dcery i trochu líto, ale hlavně se nechtěl ke všem starostem, co už nese životem, starat ještě o psa. A byl si jist, že by se o něj starat musel, že by to na něj padlo, jako na něj padá úplně všechno. Se štěnětem by si děti chvíli hrály, ale pak by je chytlo něco jiného a venčit by psa musel zase jen on.

„Kdybychom měli domek, tak možná, ale takhle v paneláku? To přece není pro psa dobré, nebyl by tu spokojený,“ snažil se zchladit jejich nadšení, ale Ilona a o dva roky mladší Patrik slibovali hory doly: žrádlo (dcera říkala jídlo) budou chodit psovi nakupovat, pravidelně ho venčit, i k veterináři zajdou, když bude potřeba, jen nám pejska s mámou pořiďte.

S mámou… Děcka ještě nevědí, že před měsícem podala žádost o rozvod a ten strejda, kam s ní jednou za čtrnáct dní o víkendech jezdí, čeká jen na to, až bude volná, jak tomu říká. I ona na to čeká. Asi se k němu přestěhuje, zřejmě i s dětma, na rozvod samozřejmě čekat nemusí. A teď do toho pes? Má se snad Petr toho chlapa, co mu odvádí ženu, optat, jestli bude stát i o hafana? Jakou by si přál rasu?

A manželka? S tou není řeč o ničem, jen mlčí, bulí nebo se vzteká, i děti pochopily, že pokud mají s někým o pejskovi vyjednávat, tak s tátou.