Introvert, který vyskočil z rakve a zařval

Jak je možné, že se Zdeněk Veselý alias Redzed vyšvihl za pár let z malé vinařské vesnice vedle Hustopečí až na pódium zaplněného klubu v Los Angeles?

Dvě hodiny jsem na to hledal odpověď při společném posezení v hospodě, ale protože je Zdeněk poměrně introvert, musel jsem ji skládat ze střípků.

Například tenhle střep se mi líbí, vystihuje jeho povahu: „Když se snažím dělat hudbu a třeba tři týdny mě nic smysluplného nenapadá, strašně se tím ubíjím, mám depky. Dokud se z krize nevymotám, nedokážu být v klidu a zajít si ani v klidu na pivko. Abych si mohl užívat, musím odvést práci – takhle mám nastavenou hlavu…“

V českých klubech se fenomén Redzed zjevil někdy před pěti lety, tehdy začal výborně kombinovat moderní rap s tvrdými kytarovými riffy.

Na svoje vůbec první pořádné turné vyrazil roku 2019 s legendárním Řezníkem a právě Řezník nabízí další střípky: „Když jsem si poprvé poslechl Zdeňkovu hudbu, působila naprosto nečesky – překvapilo mě, že tady něco tak svěžího může vzniknout. Zajímavé je, že ten kluk snad ani necílil na domácí trh. Přeskočil českou scénu a rovnou byl na trhu světovém, čímž by mohl spoustu mladých inspirovat.“

A jak Řezník vzpomíná na samotné turné?

„Ukázalo se, že to je hodnej, pokornej, strašně v pohodě kluk. Občas jsem ho pozoroval a říkal si, že má skoro všechno potřebné – talent, dobře vypadá i zpívá, sám si skládá muziku, umí dělat hitovky –, a tak by na tom světovém trhu mohl celkem obstát.“

 

Na práva nechci

Zdeněk dnes bydlí v Brně, ale pochází ze Starovic, které nemají ani tisíc obyvatel.

Na jaře roku 1998 se narodil do tamní solidní, vzdělané a kulturní rodiny – táta pracoval jako advokát, máma mu v kanceláři pomáhala.

Zdeněk byl uzavřený kluk, který od dětství miloval filmy, hlavně horory: „Byl to pro mě ohromně silný zážitek,“ zasní se, „když jsem poprvé viděl třeba Kruh…“

Což by možná nestálo za zmínku, kdyby dnes coby Redzed nevyužíval hororovou estetiku ve svých hudebních textech a v klipech, ovšem následující charakteristika stojí za zmínku i s vykřičníkem – je posedlý muzikou, odjakživa!

„Mám pocit,“ přikyvuje, „že jsem měl hudbu v hlavě vždycky. Od základky jsem snil o tom, že bych se jí mohl živit, ale okolí mě brzdilo, ať prý se vrátím do reality.“

Rodiče chápali, že je nadaný, a tak ho nejdřív přihlásili na klavír.

Zdeněk neodporoval a chodil, jenom často opakoval, že by chtěl hrát na kytaru.

Nejspíš i proto, že ho táta začal brát na velké koncerty, slyšeli spolu Ozzyho Osbourna, Deep Purple, Korn, taky Erika Claptona…

Jednoho dne profesorka klavíru zavolala rodičům, že Zdeněk sice všechno zahraje, ale bez radosti, jen proto, že musí, a ti ho konečně dali na kytaru.

„Tam exceloval, protože ho to bavilo,“ vzpomíná maminka Marta Veselá. „Učitel nám brzy řekl, že už ho vlastně nemá co učit, a to bylo Zdeňkovi teprve jedenáct, kytara byla větší než on.“

Pak studoval gymnázium, rodiče se ho snažili směrovat na práva. „Jenomže on za mnou přišel a řekl: Mamko, i když se na ta práva dostanu, stejně tam nepůjdu, pro mě je nejdůležitější muzika. Tehdy už jsem chápala, že si jde svou dávno vytyčenou cestou a nemá ho cenu nutit.“

Zdeněk začal studovat hudební vědu, ale ta byla v Brně úzce zaměřena na klasickou hudbu, takže dlouho nevydržel.

Stejně už se z něj stal Redzed – ten pseudonym je mimochodem odkazem na hrdiny z jeho oblíbených filmů, totiž Reda z Vykoupení z věznice Shawshank a Zeda z Pulp Fiction.

Coby Redzed dostával pozvánky na první koncerty, jenže táta se toho nedožil – od mládí bojoval s rakovinou, roku 2018 podlehl.

„Bolí to,“ říká Zdeněk. „Jsem si skoro jistý, že by mou muziku ocenil; i když spíš rockové prvky než rap.“

„Bolí to,“ říká i maminka Marta. „Určitě by byl jeho největším fanouškem.“

 

Vykřičet bolest

Zdeněk už je z generace, pro niž je angličtina přirozená, takže od začátku zpívá i rapuje v ní: „Koukal jsem na filmy bez dabingu a jazyky mi jdou,“ vysvětluje svoji výbornou výslovnost.

V češtině zatím nenahrál jedinou skladbu a v nejbližší době to neplánuje: „Přijde mi,“ říká, „že můj hlas zní mnohem líp, když rapuju anglicky – v češtině nevynikne.“

Je to jeden z důvodů, proč ho v rodné zemi znají víceméně jenom návštěvníci rapových nebo metalových koncertů: „Já chápu, že si tady lidé chtějí zazpívat s interpretem česky, a třeba to jednou zkusím, ale zatím nevidím silnější důvod.“

Takovým důvodem by mohla být například společná píseň s Pepou Vojtkem ze skupiny Kabát, což zní zdánlivě jako legrace, Vojtek pravděpodobně Zdeňka alias Redzeda nezná, dělí je třiatřicet let, ale úplná legrace to není.

„Já prostě přiznávám, že mám Kabáty docela rád, a do takové písně bych šel,“ směje se Zdeněk. „Už jenom z nostalgie. Jako malej jsem sbíral jejich desky, hlavně ty starší mám rád dodnes, často si je s jedním kámošem pouštíme kolem třetí ráno, když už jsme hodně napití…“

Zatímco Kabát se v textech věnuje tradičnějším rokenrolovým tématům, Redzed má svou temnou až strašidelnou hřbitovní poetiku.

A právě k tomu se vztahují snad vůbec nejdůležitější postřehy Zdeňkovy maminky:

„To víte, že jsem si původně přála, aby se věnoval klasičtější hudbě,“ říká Marta Veselá, „ale jeho současný temný styl vnímám i tak, že se Zdeněk vyrovnává se ztrátou otce. Bylo mu teprve devatenáct, hodně ho ještě potřeboval… Neboli já z některých jeho písní cítím chuť vykřičet bolest,“ pokračuje po chvilce ticha: „Nikdy by mě nenapadlo, že bude jako muzikant takhle úspěšný, ale možná to je právě proto, že z jeho projevu lidé cítí upřímnost a opravdovost.“

Zdeněk (který pro zajímavost nikdy nic nenahrával ve velkém profesionálním studiu a veškerou hudbu tvoří doma v pokoji) uspěl jistě i díky tomu, že se trefil do hudebně správné doby. Zvláštní odnože rapu byly velmi populární, ze Spojených států se ta móda šířila po světě.

„Vychytal jsem dobu,“ uznává. „Z Ameriky k nám s velkou slávou přicházeli třeba Suicideboys Ghostemane, Scarlxrd a podobně, a já měl podobný a přitom vlastní sound. Kdybych s hudbou začínal až dneska, čísla poslechů ani zhlédnutí určitě tolik nevystřelí.“

 

Mí Finové mi rozumějí

Vzrůstající úspěch si Zdeněk uvědomoval postupně – jedním z milníků bylo třeba loňské vystoupení pro třítisícový kotel na rapovém festivalu ve finském Seinäjoki, kde dostal roli hlavní hvězdy večera. „Nevím, proč mě mají Finové tak rádi,“ vzpomíná na stovky společných fotek s tamními fanoušky, „možná to je jen nějaká haluz. Ale spíš jde o národ, který má hodně blízko k temné a nasrané hudbě, takže se tam hodím; ostatně letos jsme tam s kapelou hráli už podruhé.“

A k tomu jedna zajímavost – podle statistik Spotify je Redzed v přepočtu na hlavu oblíbenější mezi posluchači ve Finsku než v Česku.

Silnou základnu má ve Spojených státech a pořád pravděpodobně i v Rusku, ale pro to tvrzení teď chybí důkaz. „Jakmile u nich kvůli válce zakázali Spotify, dost mi klesla čísla,“ říká Zdeněk.

V Rusku na letošek plánoval čtyři koncerty, které hned v únoru zrušil, ale do Spojených států se podíval, vůbec poprvé ve svém životě.

Zaletět si do Los Angeles mohl díky tomu, že občas natáčí společné písně s americkými rapery: „Před rokem a půl jsem udělal jednu s týpkem, co se jmenuje Eliozie,“ vysvětluje. „V Americe skladba začala celkem růst, má nějakých sedm milionů přehrání, a tak mi Eliozie napsal, že jede turné po Státech ještě s kolegou Terror Reidem, tak jestli se na nějaké zastávce nechci přidat. Vybral jsem si LA, prožil si kulturní šok, došlo mi, že jakkoli jsem vždycky snil o tom, že tam jednou budu žít, teď už možná nechci… ale stejně to byl asi nejemotivnější moment dosavadní kariéry.“

Dojala ho chvíle, když se ocitl na pódiu vedle zmíněného Terror Reida, to si připadal jak ve snu:

„On je dnes totiž slavný v tom stylu muziky, kterému se věnuju já, ale dřív byl známý spíš pod jménem Getter, věnoval se dubstepu a já ho někdy v šestnácti nadšeně poslouchal. Že jsem s ním po osmi letech na jednom pódiu, to bylo největší zadostiučinění,“ svítí Zdeňkovi oči: „Po koncertě jsem za ním šel, bavili jsme se o hudbě a on docela věrohodně říkal, že tu moji zná – a že ho to dokonce i baví.“

 

Analýza dobrého beatu

Když se vrátíme k otázce, proč Zdeněk uspěl, jsou tu další střípky.

Za prvé opravdu maká: „V prvních letech kariéry jsem měl zásadu, že musím vydat každý měsíc bezpodmínečně aspoň jeden track.“

Za druhé je perfekcionista: „Často se stane,“ vysvětluje, „že si pustím novou písničku třeba od oblíbeného amerického rapera, a když slyším, že jeho beat kope, že to zajímavě šlape, začnu analyzovat důvody. Snažím se ten zvuk replikovat, udělat něco podobného – a díky tomu zjistit, kde se vzalo kouzlo, díky kterému ten beat nezní jako většina ostatních.“

Za třetí Zdeněk všechno kolem muziky nesmírně prožívá, což se ukázalo třeba na letošním festivalu Rock for People.

S kapelou měli hrát o půlnoci, ale těsně před začátkem přišla stížnost na hluk, a další koncert už v tu chvíli proběhnout nesměl: „Organizátor lidem řekl, že se naše vystoupení z technických důvodů překládá, a já z toho byl úplně vyřízenej, protože to mohlo vyznít i tak, že jsem se jednoduše ožral a nejsem schopný vystoupit. Zoufalství z té představy mě přešlo až následující večer, kdy na nás přišlo ještě víc lidí, a odložená show se povedla, takže nakonec happy end…“

Pokud jde o alkohol, tak ano, Zdeněk pije hlavně od pátku do neděle rád, ale nemůže to nějak extra přehánět. Což zjistím úplnou náhodou, když se zeptám na význam čtyř písmen, která má vytetovaná na prstech: G, E, R, D.

„GERD je reflux jícnu,“ konstatuje Zdeněk. „Jednak se tak jmenuje moje druhé album, ale zároveň mám opravdu problém se žaludkem. Když nedodržuju životosprávu, bývá mi nonstop těžko a cítím se malátně, ale jak říkám, já se rád například napiju. Na druhou stranu kdybych reflux neměl, pil bych určitě víc, takže mě ta nepříjemnost chrání před alkoholismem,“ nachází si dobré alibi Zdeněk, který je občas (když je mu už opravdu těžko) zvyklý držet několikadenní půsty: „A pak zase začínám postupně, vývarem a rýží, aby si žaludek zvykal.“

 

Diamanty zatím netřeba

Podobně otevřeně jako o svém refluxu hovoří Redzed i o penězích.

Na otázku, jak ho dnes muzika uživí, odpoví nejdřív jediným slovem, „Perfektně!“, ale vzápětí ho rozvine: „Nebo aspoň většina Čechů by řekla, že to je perfektní živobytí – chodí mi honoráře v řádu statisíců měsíčně, a to hlavně díky Spotify. V praxi to znamená, že když se mi líbí nějaké oblečení, nedumám nad cenou. Když chci nový počítač, prostě si ho koupím a nepřemýšlím, jak prodat ten starý. No a taky jsem si pořídil osmiválcový camaro, protože mě začala bavit auta a rád jezdím rychle.“

Pro pořádek je třeba říct, že velká část honorářů jde rovnou nazpět do muziky: „Například pořádnej klip stojí dvě stě tisíc a já jich potřebuju několik ročně…“

Diamantový řetěz zatím Zdeněk na krku mít nepotřebuje, připadal by si s ním divně. V tomhle je spíš metalákem než rapovou hvězdou. „Nevím,“ poctivě se zamyslí, „třeba k tomu jednou dojdu a budu flexit s diamantovým chainem za půl milionu, ale teď mám jiný priority.“

A o jaké priority jde? Chvilka napětí…

„Chci cítit respekt od lidí, kteří poslouchají podobnou hudbu jako třeba já. Jasně, nějaké uznání už mám – ale chtěl bych ještě víc.“

Příští rok si k pětadvacetinám nadělí první turné po Evropě, samozřejmě nesmí chybět Finsko.

A jak by si přál žít, až mu bude dejme tomu třicet?

„Tak to už bych za sebou chtěl mít aspoň jednu opravdu světovou, globální tour. K tomu pořádnej barák, a vůbec – v těch třiceti chci být natolik zabezpečenej, abych se vůbec nemusel stresovat tím, co jednou bude a nebude. Dnes třeba vím, že pokud najednou zkrachuje Spotify, nastává pro mě problém, ale ve třiceti bych to chtěl mít na háku.“

 

Nad synovou rakví

Nedávno Zdeněk vydal novou desku a současně i videoklip k písni Noise At A Funeral. Klip se odehrává v krematoriu, on celou první polovinu leží v rakvi: „Byla pohodlná, takže jsem v ní při natáčení usnul.“

V klipu hraje sebe samu i Zdeňkova máma: „A na tom je nejlíp vidět, jak mu fandím, do synova pohřebního klipu se mi nechtělo. Ale pořád jsem si opakovala, že to je film, že to je umění, a udělala jsem to pro něj.“

Na koncerty naopak chodí ochotně a ráda, naposledy byla v květnu na brněnském Majálesu. „A víte, co se stalo? Tehdy poprvé jsem v něm viděla skutečného mužského. Už to nebyl ten můj chlapeček,“ říká Marta Veselá, „ale dospělá osobnost.“