Máma je mistryně!

Je sobota 23. března 2019. Mistry České republiky v latinskoamerických tancích se stávají – tak trochu překvapivě a s velkou podporou publika – Tereza Florová a její rumunský taneční partner George Sutu. Hraje hymna, zlínská hala bouří a Tereza vzápětí prohlásí: „Stalo se něco, co jsem si ani ve snu nedokázala představit. Za to chci hlavně poděkovat svému muži a mé mámě! Žiji sen, ale je za ním mnoho odříkání, tvrdé práce a slz.“

Kdo se i jen zběžně pohybuje v tanečním světě, ví, že nepřehání. Občas neuspává ona děti, ale děti ji. Občas jí její máma, která hlídá, volá, že už to nedává, končí a půjde raději někam normálně pracovat. V takové krizi musí zasáhnout její životní partner a dostat celou situaci do normálu, aby všichni byli v pohodě, taneční partner George nic nepoznal a oba se mohli soustředit jen a jen na trénink. „Psychicky je to náročné pro mě i pro všechny kolem. To je na mém návratu do vrcholového tancování to nejtěžší. A děti nesmějí trpět, jsou pro nás na prvním místě,“ říká šestadvacetiletá tanečnice.

Blackpoolské překvapení

Střih, vraťme se o osm let zpět.

Je sobota 28. května 2011 a v anglickém Blackpoolu právě vrcholí největší světová událost v tanečním sportu. Blackpool Dance Festival, absolutní high level, diamant mezi soutěžemi. Tereza Florová se svým partnerem Jakubem Drmotou tu udělají díru do světa, aniž na to oba vůbec pomyslí. Na startovní listině věkové kategorie Under 21 je 178 párů a cílem českého páru je postoupit alespoň do třetího kola, tedy mezi top 96. Jenže pak je z toho osmačtyřicítka, moment, dokonce čtyřiadvacítka, ne, to přece vůbec není možné, ale ano, je, oba se ocitají v semifinálové dvanáctce nejlepších, ani nevědí jak, tělo už vypovídá službu, protože každá skladba má dvě minuty a v každém kole je jich pět, Tereze se chce zvracet, ale je „happy jak dva grepy“, samo sebou dostat se mezi šestici finalistů není šance, takže už se ani nelíčí a nepřidává na vybledlá místa těla hnědidlo, což je jinak naprostý rituál, a Jakub si z vší té euforie odchází ven zapálit.

„Jenže najednou slyšíme, že do finále vyhlašují naše číslo, jsme v absolutním šoku,“ vypráví Tereza a ještě teď, po tolika letech, jí z toho naskakuje husí kůže, „Kuba letí zpět, cestou odhazuje cigaretu i sportovní bundu, tančíme a nechápeme, z čeho ještě bereme sílu, a když to celé skončí, celá hala stojí a tleská.“ Je z toho finálové páté místo pro Českou republiku, jejíž druzí zástupci zůstali kdesi za první stovkou, a zážitek, který už asi nic nepřekoná.