Nejvyšší Železničáři, rač nám zachovati jídelák
16. ledna 2022
Reportér 01/2022 · Číslo 89
Nejvyšší Železničáři, rač nám zachovati jídelák
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Z LEDNOVÉHO VYDÁNÍ. Po ránu se s fotografem Tomášem Binterem scházíme na sedmém nástupišti pražského hlavního nádraží – pojedeme spolu hodně, hodně daleko. Vlastně až skoro k moři, kde dáme pár piv. Program ale může začít hned, protože nastupujeme do jídelního vozu. Tam startuje velké představení: „Čím posloužím, pánové?“ usazuje nás pan Peterka ke stolu číslo jedna, kam příští dva dny (čtrnáct hodin čistého času) s výjimkou jedné veselé slečny nikoho nepustíme.
Vlak EC 174 má sice vyjet z hlaváku až v 10:25, ale párek šedesátníků si už ve čtvrt objednává pití. Venku je krásně; slunce nerespektuje lednové zvyklosti a chová se jak v březnu. Muž s dámou mají chuť na bublinky, ale takhle dopoledne váhají, je-li to vhodné.
„Ano,“ říká jim chápavě vrchní číšník Pavel Peterka, „pan Oulický ve filmovém Saturninovi tvrdil, že gentleman nepije dopoledne alkohol ani o dovolené, ale já četl studii, podle níž šampaňské nebo koňak můžete pít dvacet čtyři hodin denně.“
Muž s dámou objednají malou lahev sektu, takže když pan Peterka projde okolo nás, pochvalně zamručíme.
„Kdyby byla neděle,“ prohodí tiše, „zeptám se jich, jestli už byli v kostele.“ Vlak se – hezky pintlich – rozjíždí směrem do Holešovic: „Nejspíš by řekli, že ne, a tak bych naznačil, že není špatné přijmout u nás nějakou tu krev a tělo Páně…“
My jsme zatím srabi, dáme si nealko.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
