Vrátit se domů, nebo zůstat v rukou Borise Johnsona?

Report

Když padlo vládní rozhodnutí o zákazu cestování kvůli koronaviru, většina z nás si položila stejnou otázku: na poslední chvíli se rychle vrátit domů, nebo zůstat? Situace na ostrovech je totiž poněkud odlišná od kontinentální Evropy... Co se honí hlavou českým studentům v Británii a jak prožívají tyto dny, přibližuje posluchačka žurnalistiky a mezinárodních vztahů z University of Derby.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Britská vláda nevydává zákazy, pouze doporučuje a žádá. Spoléhá se tak na zodpovědnost lidí. V pondělí 16. března premiér Boris Johnson prohlásil, že bychom se měli vyhýbat hromadným shromážděním. Ať nechodíme do hospod, barů či divadel. A pokud nám to zaměstnání či škola dovoluje, ať pracujeme z domova.

Všichni s neustupujícím kašlem a horečkou mají zůstat čtrnáct dní v domácí izolaci i se zbytkem rodiny. Občané nad sedmdesát let, těhotné ženy a ostatní trpící určitými zdravotními problémy by měli opatření zvlášť dodržovat.

V porovnání s opatřeními v České republice se ta britská zdají zvláštní. A to nám zkraje týdne londýnská vláda na svých webových stránkách pouze radila, ať si myjeme ruce, kašleme do kapesníků a pokud máme chřipkové příznaky, máme se na sedm dní zavřít doma. Jediné, co se zakazuje, je cestování školních výprav do zahraničí.

Po celé zemi se sice ruší spousta sportovních či kulturních akcí, oficiálně však zakázané nejsou, a tak se některé koncerty stále konají. Zatím se neplánuje ani žádné oficiální uzavírání obchodů, restaurací, kaváren či škol - většina těchto služeb tudíž zůstává otevřená.

 

Změny na univerzitě

Některé školy a univerzity se však samy rozhodly pro uzavření. University of Derby, na které studuji prvním rokem i já, vyučování přesunulo na internet od středy 18. března. Všechna zařízení školy včetně kanceláří, knihoven a kolejí však zůstávají otevřená.

Ještě v pondělí 16. března jsem tak normálně byla ve škole. Na přednášce nás mělo být kolem třiceti, ale ukázalo se nás jenom osm. Většina mých zahraničních spolužáků – včetně několika Španělů, Poláků, Češky, či Litevky - se rozhodla odcestovat do svých domovských zemí již minulý týden. Stejné rozhodnutí učinila zhruba polovina českých prváků, co v Derby znám.

Já jsem se rozhodla prozatím zůstat ve Velké Británii.

Univerzita nám od konce ledna posílá informace o koronaviru a o opatřeních, které sama podniká. Napřed oficiálně zrušila všechny zahraniční výlety v reakci na nařízení vlády. V pondělí 16. března rozeslala email s informacemi, že přednášky a semináře se budou odehrávat on-line formou přes webové softwary. Termíny pro odevzdání esejí a ostatních prací zatím zůstávají stejné.

To je jeden z hlavních důvodů, proč ve Velké Británii stále zůstávám. Ačkoliv univerzita v mailech vyjadřuje pochopení, když se jako zahraniční studenti rozhodneme vrátit domů a ve studiu pokračovat online, zároveň neřeší nedostupnost některých programů a jiných zdrojů mimo kampus.

Za čtrnáct dní mám odevzdat rádiovou nahrávku, k jejímuž sestříhání potřebuji program, který je dostupný pouze na univerzitních počítačích. I kdybych požádala o odložení termínu, nestihla bych se zřejmě za současných podmínek vrátit z České republiky tak, abych práci odevzdala včas.

Navíc zde mám i jiné, mimoškolní povinnosti: práci, o kterou nechci přijít, a bydlení, které musím tak jako tak platit až do půlky července.

 

Zdravotní risk

Ptala jsem se kamarádky Grety, jestli plánuje odcestovat zpátky do Litvy. Prý se s rodiči dohodla, že bude lepší zůstat tady, než aby riskovala zdraví taháním se přes několik nádraží a letišť domů. V tomhle s ní souhlasím.

Před dvěma týdny jsem sama málem volala na britské pohotovostní číslo 111. Kvůli klimatizacím a počasí jsem chytla chřipku a víkend strávila s mírnou teplotou zavřená ve svém pokoji na koleji. Paniku, že mám koronavirus, jsem tak doma vyvolala už jednou. Svoje zdraví, natož zdraví zbytku rodiny, už dalším cestováním riskovat nehodlám.

Greta mi taky řekla, že kdyby zde onemocněla, spoléhá na místní zdravotnictví. S tím by většina českých studentů nesouhlasila. Jedna spolužačka do společné skupiny českých studentů v Derby na Facebooku napsala, že když volala sanitku, tak jí oznámili, že dorazí nejdříve za pět hodin. A není to ojedinělý případ.

 

Hlavně nepanikařit

S většinou studentů se však shodujeme, že se nebojíme ani tak koronaviru jako spíš paniky, kterou epidemie mezi lidmi vyvolává. Na studiu v Británii se mi od začátku nejvíce líbilo, jak mezinárodní atmosféra zde vládne. Teď se totéž stalo spíše prokletím.

Hned v lednu jsme se dozvěděli, že v Derby studuje několik lidí z Wu-chanu. Kolovaly zvěsti, že se tito studenti z Číny vrátili před týdnem a jsou v nemocnici v karanténě. Pak se drby změnily a najednou všichni tvrdili, že jsou v izolaci někde na kolejích. Propukla panika.

Kdo vydrží zůstat čtrnáct dní zavřený u sebe v pokoji? Co jejich spolubydlící, se kterými sdílí kuchyň a koupelnu? Univerzita potvrdila emailem jen to, že Číňané jsou v izolaci, ze které budou po čtrnácti dnech propuštěni, pokud se u nich neprojeví symptomy koronaviru.

Rasistickým útokům v univerzitních prostorách tím zpočátku ale stejně nezabránila. Asiaté byli uráženi a mnoho studentů odmítalo jezdit ve stejných autobusech či studovat ve stejných učebnách. Univerzita žádala o nahlášení všech případů takové diskriminace a všechny přestupky trestala.

Od té doby, co se virus rozšířil po celém světě, je panika ještě silnější. Potkáte v knihovně Filipínce, který zakašle, a hned se bojíte, jestli nemá koronavirus. Vaše italská spolužačka se vrátí z domova a další den vedle vás sedí v učebně... Přijdete na kolej a vaše britská spolubydlící vám tvrdí, že má angínu. Je to ale vážně jen angína?

Sama jsem se v posledních týdnech pohybovala na krizových místech – na nádražích, letištích, po Manchesteru, Londýně, Praze. A kdoví, kolik z více než 1 700 mezinárodních studentů (z více než stovky zemí) v Derby to má podobně. Paranoii se nedá vyhnout.

„Zachovej chladnou hlavu,“ říkám kamarádce. To se řekne lehce, ale co když její litevská spolubydlící nemá obyčejné nachlazení? Ačkoliv nám smrt v našem věku snad nehrozí, nakazit se a stát se přenašečem nechce nikdo.

Navíc kdybychom koronavirus dostali, úplná izolace pro studenty žijící na kolejích není vůbec jednoduchá. Většina z nás sdílí kuchyň a koupelnu s dalšími pěti lidmi. Moje spolubydlící s angínou je sice většinu dne zalezlá u sebe v pokoji, ale přesto na ni aspoň jednou za den narazím v kuchyni.

Všichni také studujeme jiné obory, pohybujeme se mezi jinými skupinami lidí a pocházíme nejen z různých koutů Evropy, ale i zeměkoule. Rychlé rozšíření nemoci mezi studenty by tak nebylo vůbec nic těžkého.

 

Omezování kontaktu?

Co se týče obchodů, i tady narážím na prázdné regály s těstovinami, rýží, vajíčky či toaletním papírem, dezinfekční gel a roušky s respirátorem už taky jen tak neseženete. Jinak ale v ulicích měst nepoznáte, že by se někdo bál koronaviru.

Den potom, co byly v České republice zrušeny všechny akce nad 100 lidí, jsem se vydala do Manchesteru na koncert. Ačkoliv jsem jisté obavy měla, přesto jsem se s rouškou a dezinfekčním gelem v ruce do arény s kapacitou přes 20 tisíc lidí vypravila – přiznávám, že by mi bylo líto vynaložených peněz.

V davech lidí, které jsem potkávala v centru jednoho z nejnavštěvovanějších britských měst, jsem si dávala pozor. Dezinfekční gel jsem používala pokaždé, když jsem se otřela o nějaký povrch. Poté, co na mě jeden pán kýchnul v knihkupectví, jsem si málem vydezinfikovala celý obličej. Zbytek dne jsem nesundala ochrannou roušku.

Na koncertě jsem kromě sebe a několika asijských účastníků nikoho s rouškou neviděla. Kavárny i obchody v centru města byly tradičně přeplněné k prasknutí.

V Derby je situace podobná. I přes pondělní výzvu vlády se toho příliš nemění. Kavárna, ve které pracuje kamarádka, měla celý den narváno. Když jsem se tam na skok zastavila po cestě na pracovní pohovor, všimla jsem si tří zákazníků, kterým bylo jistě přes sedmdesát let.

 

Těžké rozhodování

V Derby žije zhruba čtvrt miliónu obyvatel a zatím jsou zde čtyři potvrzené případy koronaviru. Nemám nejmenší tušení, jestli je mezi nakaženými někdo z řad profesorů či studentů. Spoléhám na to, že by nás univerzita informovala, kdyby se možnost nákazy přímo na univerzitě zvýšila.

Není to vůbec jednoduchá situace. Každému z nás se hlavou honí myšlenky, co by se stalo, kdybychom zemi opustili. Budu mít na zaplacení kolejí, když si tady přestanu vydělávat? Zvládnu odevzdat všechny eseje a práce, když zůstanu mimo kampus? A chci riskovat možnost, že koronavirus sama přitáhnu domů?

Upřímně řečeno, nejradši bych se sebrala a odjela do Česka. Každý den se okolnosti mění a cítila bych se lépe, kdybych byla v době tak velké nejistoty s rodinou. Zatím mi ale neruší směny v McDonaldu a navíc jsem právě získala druhou práci. Šance, že bych se zbavila placení kolejí, se zatím také nevyskytla.

Pokud tu ta možnost bude a Británie bude koronavirus stále brát jako příležitost k vytvoření silné imunity svých občanů, ráda bych se vrátila domů. Pokud možno dříve, než se sama nakazím. Prozatím alespoň doufám, že léto už strávím s rodinou doma ve Žďáru nad Sázavou.

 

Autorka studuje první ročník žurnalistiky a mezinárodních vztahů s diplomacií na University of Derby

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement