Na lásku jsem teď rezignovala

Kultura

Nestydí se být slabá: mluví o svých záchvatech pláče i o introvertních dnech, ve kterých si nedokáže říct ani prodavačce o banán. Nestydí se být silná: tím, že dělá skvělou muziku, si je jistá. Říká si Katarzia, ročník osmdesátý devátý. V době karantény vydala Celibát, snad nejzajímavější česko-slovenské album prvního pololetí, na kterém vypráví o tápání ve vztazích, o infarktech z nelásky nebo o nocích, během nichž se dusí. Upřímně hovoří i teď; nad filtrovanou kávou a sklenicí rostlinného mléka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze
Úžasný album!, pozdravím Katarzii v kavárně kousek od bytu, který si pronajala dohromady s kamarádem básníkem, díky čemuž má v pražských Dejvicích k dispozici jeden pokoj. (Správně, tento první odstavec byl z cyklu Luxusní život popových hvězd.)

Na pochvalu reaguje rozpačitě, vlastně skoro nijak.

Říkám jí, že dlouho nepamatuju silnější otevření desky. „Miluju, jak tam je šest jednoduchých úderů do piana a potom už tvůj se vším smířený hlas: Nič neočakávam, nikoho nehl’adám, nemám predstavy, v nič neverím / Samota mi nevadí, ani celibát tela, o lásku neprosím, nie som osamelá...“

Opravdu nemá radost, že jí chválím desku? „Ale jo,“ přikývne nakonec. Katarzia je zvláštní holka: „Já jenom neumím přijímat komplimenty...“

Dopředu jsem moc netušil, o čem si budeme povídat, protože varovala, že nechce mluvit příliš osobně — otevřela se už přece ve svých textech. Jenomže potom uplyne prvních pět minut nad kávou, během nichž zjišťuju, že jenom málokdo mluví tak upřímně jako Katarzia, a tak se přede mnou zjevuje jeden podivuhodný životní příběh.

 

 

S Madonnou na plakátě

První koncert měla až jako třiadvacetiletá, ale k něčemu podobnému směřovala od dětství — nikdy ji vlastně nenapadlo, že by se mohla věnovat něčemu jinému než umění.

Nejspíš proto, že vyrůstala hlavně s mámou. Tátu má taky, nic proti němu, ale táta byl jedním z mnoha slovenských gastarbeiterů, kteří po revoluci začali jezdit za prací do Rakouska; dělal číšníka a domů se vracíval jen na pondělí a úterý.

Domov, to býval panelák v centru Nitry, a tady je tip na jedno video: Z Nitry pochází kapela Horkýže Slíže, která natočila úspěšný klip k písni jménem „Mám v pi*i na lehátku,” a v tomhle klipu hraje velmi vtipně jedna herečka ve středních letech.

Eva Pavlíková.

Maminka naší Katarzie.

Katarzia je Katarína, ale říkejme jí Katarzia, má to radši: „Máma hraje samozřejmě činohru, ale zároveň vystupovala snad ve všech muzikálech, které kdy nitranské divadlo uvedlo, takže tohle byly songy mého dětství.“

I Eva Pavlíková je technicky výborná zpěvačka, má silný hlas, jenže je v něm trochu divadelního nánosu; a to je rozdíl proti dceři, která se snaží zpívat bez afektu, spíš tiše, civilně, což nejlépe dokazuje současné album Celibát.

Vraťme se ale do jejího dětství:

Navzdory máminým protestům se Katarzia několikrát drze infiltrovala na jeviště a má na to komické vzpomínky. „Jednou u nás například Jan Antonín Pitínský chystal Maryšu, měl tam pěvecký sbor, a já, která jsem byla v divadle jako doma, jsem se prostě vetřela. Aniž bych se na cokoli ptala režiséra, oblékla jsem si volný kostým a na jeviště šla zpívat mezi dalšími dětmi, které prošly všemi zkouškami...“

Legálně se na jeviště dostala jako devítiletá, bylo to v muzikálu Šumař na střeše. „Máma ze mě herečku opravdu mít nechtěla, takže nikomu neřekla, že jsem její dcera, ale tehdy jsem se stejně vydala na konkurz a Jozef Bednárik mě vybral. Byl to tvrdý devadesátkový režisér, který i děti šikanoval, řval na nás, sprostě nadával, prostě sociopat, ale já tam strašně chtěla být a ještě jsem nějak nevnímala, že tohle chování není v pořádku.“

V Šumaři vystupovala tři sezony, během kterých se začalo ukazovat, že z ní, co se dá dělat, nejspíš žádná Vášáryová nebude. „Podle mě už tehdy bylo poznat,“ uvědomuje si, „že jsem spíš zajímavou autorkou než interpretkou. Umím autenticky tvořit, ale výrazně hůř zvládám polohu, kdy mi někdo diktuje, co mám dělat, a kdy mám být někým jiným než sama sebou. A to je nejspíš důvod, proč jsem dobrou herečkou být nemohla...“

Po jevišti ovšem toužit nepřestávala, jejím dětským idolem a vzorem byla mimochodem Madonna.

Vyžadovala mimořádnou pozornost od okolí, což kontrastuje s její dnešní plachou povahou: „Jakožto jedináček jsem neustále trávila čas s mámou, která byla divadelní hvězda, a tak jsem nejspíš chtěla být jako ona.“

Rodiče měli představy úplně jiné. Zdálo se jim, že by z holky mohla být například dobrá novinářka, což zní logicky, protože Katarzia měla vždycky blízko k psanému slovu. „Byla jsem to já, kdo už jako děcko nahazoval mámě doma texty, takhle jsem brzy znala nazpaměť Čechova, Shakespeara, spoustu těžkých dramat. Pro můj tehdejší věk často nebyla úplně srozumitelná, ale já se na ty příběhy emočně napojovala a podvědomě analyzovala vztahy i psychologii postav...“

Že se stala profesionální muzikantkou, z toho rodiče dlouho nebyli nadšení. „Ještě dnes by nejspíš dali přednost tomu, kdybych třeba psala pro Elle,“ krčí Katarzia rameny, „což je zvláštní, protože už přece viděli mé koncerty pro tisíce lidí, slyšeli mě zpívat s Danem Bártou, a tak by mohli chápat, že to s muzikou myslím vážně.“

 

Vyndat tyčku z riti

Dostala se na gympl a zjišťovala, že je jí skoro osmdesátitisícové rodné město malé. „Pokud pomineme třeba ty Horkýže Slíže nebo festival Divadelná Nitra, tak jsem tam necítila energii; většina lidí byla ,zosraná‘ i z toho, jestli si na sebe můžou vzít barevné tričko,“ lehce přehání Katarzia, ale chápu.

Čím dál větší potíže měla i s autoritami, například ve škole: „Vadilo mi už jen to, že se musím učit fyziku způsobem, kterému nerozumím, který mě odpuzuje, a nakonec si ještě vyslechnu, že jsem dement, když mám trojky...“

Zlom přišel v šestnácti letech, kdy se dostala na jeden školní rok do americké Oklahomy — je zajímavé, že ji tam máma, na jedinou dceru velmi upnutá, vůbec pustila; to ji šlechtí.

Cestu do Spojených států si Katarzia vydupala: „Na náš gympl každoročně přijížděli zahraniční studenti a já k nim tíhla. Ráda jsem si povídala anglicky, a hlavně jsem měla pocit, že přinášejí do nitranské šedi barvu. Mým nejlepším kamarádem se stal Japonec jménem Ryota Tadada, který mi vysvětlil, jak se dá odjet ven přes Rotary Club, a mě to nadchlo.“

Chtěla být samostatná, žít si po svém, a najednou mohla; v Oklahomě se jí líbilo. Postupně bydlela u tří rodin, a úplně nejlíp jí bylo u šedesátiletého černocha Ronalda, se kterým je dodnes v kontaktu. „Na jeho příkladu jsem si uvědomila,“ říká, „že černoši berou život svobodněji než my, že nemají ,tyčku v riti‘.“

Zamilovala se do černé hudby — i dnes poslouchá ze všeho nejradši například baskytaristu Thundercata, mladou zpěvačku s přezdívkou H.E.R. nebo rapera Kendricka Lamara...

Tady ji ve vyprávění zarazím: „Já ale v tvojí muzice nic moc černého necítím.“

Souhlasí: „Taky tam nic není. Nechci kopírovat a vím, odkud jsem vzešla, takže hlavně melodické linky mívám hodně slovenské.“

Přesně tak: „V tom mi připomínáš Janu Kirschner.“

Prý není divu: „Jako holka jsem byla Janinou fanynkou, její styl práce mi zůstal v podvědomí, a dodnes se občas přistihnu, že zní můj nápad na melodii podobně nápadům jejím, takže ho musím měnit.“

 

Co vy o mně víte?

Z Ameriky se jí ani nechtělo moc vracet, změnila se tam. „Najednou jsem věděla, že si od nikoho nemusím nechávat do života kecat, což se později přeneslo i do mého přístupu k psaní písniček.“

Bylo zřejmé, že v Nitře dlouho nezůstane. Sice v té době ještě netušila, že se jí za deset let stane domovem Praha, ale smysl to dává: „Žije tady mámin bratr Peter Pavlík, což býval baskytarista například Yo Yo Bandu. Občas jsme za ním jezdívali a Praha se mi strašně líbila...“

Ale nejdřív ještě musela vystudovat. Na herectví ji (jak dopředu prorokovala máma) nevzali, takže se chvíli věnovala divadelní produkci a potom scenáristice: „Filmaři byli a jsou inspirativní komunita,“ vzpomíná hlavně na druhou školu ráda, „a já se přinejmenším naučila přemýšlet o psaní textů nebo o tom, jak sama sebe při psaní editovat.“

Fanoušci vědí, o čem Katarzia mluví. Potvrdili by, že má neobvyklou schopnost vytvářet písničky jako filmové obrazy. Když píseň posloucháme, tak celou situaci zároveň plasticky vidíme a máme pocit, jako bychom byli na místě s vypravěčkou: O štvrtej ráno v byte nemôžem dýchať, bože, začína mi pretekať cez hlavu tvoja poetika, niečo sa vo mne deje, viem, že nič nezmôžem: panika — strach — des — moja politika / Obliekam si niečo elegantné, idem v teplákoch, hľadám kľúč od auta a mám strach vyjsť kvôli feťákom / Svitá / Je to bezpečné, zapnem si Kendricka... (Například takhle zní začátek písně Tristan a Izolda.)

Možná by byla slušnou scenáristkou, ale přece jen v ní pořád vězel starý sen o jevišti a stalo se, co se stát muselo. Ve třiadvaceti napsala první píseň, za kterou si stála — jmenuje se Spýtala som sa, později vyšla na debutové desce. „A já už od téhle první chvíle nechtěla dělat nikdy nic jiného.“

Když se zeptám, kdo ji tenkrát inspiroval, zaváhá, ale pak si vzpomene na listopad roku 2011. „V Bratislavě jsem vyrazila na koncert mého oblíbeného písničkáře Finka a před ním hrála dvacet minut Rachel Sermanni, skromné děvče ze Skotska s nádhernými písněmi. Bylo to tak silné, že jsem pak z vystoupení Finka odešla — jen aby mi v hlavě dál mohla znít Rachel.“

Potom to bylo rychlé: vymyslela si přezdívku Katarzia, zavěsila pár prvních písní na Soundcloud, dostala nabídku na koncert z bratislavského klubu Nu Spirit, a tehdy byla tak šťastná z nalezení smyslu života, že ani neměla nervy. Hned téže noci dostala nabídky na další koncerty — a bylo.

Ke skládání písní přistupovala podobně upřímně jako k dosavadnímu životu: „Třeba na gymnáziu jsem měla nezvyklou taktiku, jak se seznamovat s cizími lidmi: prostě jsem je oslovila, rovnou o sobě mluvila co nejosobněji a na stejné věci jsem se ptala i jich. Když byla nějaká holka smutná, tak jsem jí řekla, ať se svěří, že to zůstane mezi námi, že mám možná stejné problémy, a tak si můžeme poradit... Šla jsem do hloubky, což někoho určitě otravovalo, ale někoho občas i zaujalo. A takhle jsem získávala příběhy.“

Dnes, ve svých jedenatřiceti letech, se už cizích lidí spíše straní. „Když jsem se jako hudebnice stala známější, překvapila mě jedna věc. Asi právě proto, že píšu osobní texty, mají posluchači pocit, že jsme kamarádi; hned mi tykají nebo se chtějí objímat, a já ten falešný pocit blízkosti často nedokážu opětovat. Bude to znít hnusně, ale v duchu si říkám: Já vůbec nejsem to, co si myslíte. Víte, jaká jsem? Stejná jako vy!“

Pár let arogantní krávou

Ta chvíle, kdy umělec poprvé ovládne plný sál a vyslechne si delší aplaus, bývá nebezpečná. Může si začít myslet, že je úžasný, a takový pocit má tendenci stoupat do hlavy.

„Jasně,“ potvrzuje Katarzia, „i já jsem se několik let chovala jako arogantní kráva.“

K muzice přitom přistupovala racionálně — od začátku věděla, že chce jít co nejméně prozkoumanými cestami, a to se ve zdejších podmínkách vylučuje s koncertováním na stadionech nebo se statisícovými honoráři. „S penězi to je tak, že ještě na bratislavské scenáristické škole jsem jako většina ostatních spolužáků snila o bavoráku a pěkném bytu na hypotéku, ale to se pak zlomilo. Dostala jsem se do spíše levicového prostředí, mezi lidi, kteří se dejme tomu starají o bezdomovce, bojují za ekologii nebo podporují squatting, a to mě na-učilo skromnosti. Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu nic mít, a nevadí mi to: vždyť říkám, že žiju v jednom pokoji.“

Jak tedy myslí větu o tom, že se chovala jako arogantní kráva?

„Kam jsem přišla,“ popisuje, „tam jsem na někoho řvala, když nebylo všechno podle mých představ. Nesnášela jsem například zvukaře, považovala jsem je za neschopné idioty. Vlastně úplně stačilo, když v klubu nebylo jídlo, které jsem si objednala, i to mě vytočilo. Což má ale důvod — kvůli alergii na různé typy pokrmů si před koncertem nemůžu dát jen tak pizzu nebo bagetu... Říkala jsem si, že když já dělám svou práci pořádně, tak proč ji, sakra, nedělají pořádně i ostatní?!“

Katarzii snad omlouvá fakt, že byla dlouhodobě vyčerpaná.

V prvních letech vystupovala jako písničkářka, a proto objížděla Česko i Slovensko sama. Hodiny a hodiny řídila, pak nosila kytary a komba, při zvukové zkoušce bylo najednou několik cizích pořadatelů, na které si po asociálním odpoledni za volantem těžko zvykala, a dobře se začala cítit vlastně až po koncertě. „Ale to už jsem zase byla unavená, moc nezvládala komunikaci s lidmi, někdy nevnímala, co mi říkají, nebo na ně dokonce zbytečně vystartovala... Prostě někdy jsem se chovala jak magor.“

Dobře si uvědomovala, že na kytaru nehraje tak dobře, jak by chtěla, což ji vytáčelo.

Zároveň toužila po mnohem bohatším, modernějším zvuku, a tak se obklopila kapelou: „Nejsem taková muzikantka jako kluci,“ uznává dnes, „ale naštěstí cítím, který tón má nebo nemá kde být, vím, co chci, a tak to pořád můžu trochu režírovat.“

Ani kapela s ní neměla lehké pořízení: „Byla jsem to já, kdo sháněl dodávku, kdo ji řídil, kdo kluky vyzvedával, a vytáčelo mě, když se třeba příliš hlasitě smáli nebo podobné blbosti. Aniž bych o to stála, měla jsem roli šéfa. Záleželo mi na tom, aby nám to hrálo co nejlíp, snažila jsem se všechno zvládnout, abychom byli všude včas a připravení, ale nakonec jsem pochopila, že už to nejde. Že si musíme práci rozdělit, jinak se sesypu...“

Kolegové se na ni za její občasné výstupy snad ani nemohli zlobit, protože nejlépe věděli, jak na tom Katarzia je: jednou se stalo, že v dodávce dvě hodiny brečela. „Kromě vyčerpanosti za tím byl můj dlouhodobý pocit, že jsem sama, nemilovaná, a že mě nikdo nemá rád, protože se chovám hrozně...“

Což je opět vyznání, které posluchače nemůže překvapit: Katarzia zpívá velmi často o mezilidských vztazích a evidentně zastává názor, že „napadrť zlomená srdce jsou civilizační chorobou“.

 

Už budu hodná

Byl to nejspíš právě rozchod s milovaným mužem, co jí ukázalo, že se nad svým chováním musí zamyslet.

„Ten vztah jsem nezvládla,“ přiznává, „a rozchod byl důležitou fackou. Dnes vím, že jsem na toho kluka nebyla zrovna nejhodnější a trošku ho ponižovala. Občas jsem ho zahrnula výčitkami, jak všechno táhnu jen já, jak málo mě inspiruje partner, který neví, co chce, a tohle nemohl vydržet. On na sobě ve skutečnosti pracoval, četl, psal, přemýšlel, ale já hledala jakoukoli záminku, abych ho mohla z něčeho obvinit, což je sebedestruktivní vzorec.“

V posledních letech dělá všechno pro to, aby byla na své blízké co možná nejčastěji hodná. „Někdy mě ještě vyčerpání převálcuje a nedokážu všem vyhovět, ke každému být pozorná, ale pracuju na tom a snad je to lepší a lepší.“

Dobře ví, že byla vždycky závislá na tom, jestli ji má někdo rád, a tohle se rozhodla změnit. Učí se žít sama, bez mužů. A klidně taky bez sexu: „Bylo by pro mě těžké mít sex, a zároveň se na toho druhého nevázat...“

Už chápete, proč se nová deska jmenuje Celibát?

Když platíme účet, ještě se zeptám, jak je na tom Katarzia právě teď.

„Co se týče lásky?“ zarazí se: „Já vždycky měla moc ráda kluky, a to současné nevázání se, na kterém pracuju, je pro mě důležitý krok. Asi se dá říct, že jsem momentálně na lásku trochu rezignovala.“

Nejspíš vidí, že mi to je líto, a proto dodá ještě jednu poslední větu: „Ale úplně konkrétně jsem na tom teď se vztahy tak,“ rozesměje mě, „že se snažím pracovat na kamarádstvích s holkama.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama