Pavel Liška: Promiňte, že pořád odbočuju

Lidé

Když jsme se seznámili, bylo mu lehce přes třicet, zkoušel roli Romea v Národním, oženil se s Kristýnou Bokovou, děti neměl žádné. Náš první rozhovor trval snad deset hodin, na jeho finále jsme si nepamatovali, ráno bylo krušné... Dnes vypadá Pavel Liška podobně jako tehdy, jen už je mu sedmačtyřicet a objednává čaj. Oba jsme v mezičase procestovali kus světa, já stopem, on na motorce. Děti má tři: s Kristýnou syna, s Bárou Polákovou dvě malé dcery.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kolik je dnes vlastně tvému synovi?

Už čtrnáct.

 

Nevím, jak ty, ale já si často představuju, jak svoje děti jednou, až jim bude třeba šestnáct, vytáhnu na dlouhou cestu. Taky to tak máš?

Šimona bych na cestu vzal rád, ale zatím by klidně stačila i nějaká středně dlouhá. 

 

Jen přes jednu polokouli?

I kratší... Šimona mám ve střídavé péči, a jak se nám s Barčou v posledních letech narodily dvě malý holčičky, tak mu ukously kus času; bylo toho doma moc. Čtyřletý mazec, teprve teď snad doznívá. Ještě je třeba zmínit, že jsem si zkraje loňského roku vyrazil na cestu po Střední Americe, ta trvala čtvrt roku, a tak mám prostě pocit, že jsem Šimona trochu zanedbával.

 

Na společné cestě byste to mohli napravit.

Vím. Ale on má teď období, kdy hledá, co ho baví. Sám dospěl k tomu, že už nechce trávit čas u počítače, tak se jednu dobu nadchl třeba pro ekologii, teď řeší spiklenecký teorie...

 

Celý svět řídí třináctka nejbohatších rodin? 

Taky, různí ti Rothschildové, a prezidenti jsou jen figurky... Ale jak se hledá, tak zrovna na vandr se mu moc nechce. Přes léto jsme byli na chalupě, já už balil věci, že pojedeme pod stan třeba do Rumunska, ale Šimona Karpaty nenadchly, chtěl by spíš do Tokia. Hledá se, hledá.

 

To udělal chybu, s tím Rumunskem!

Že jo? Asi je lepší popadnout ho a jet, protože jinak má spoustu výmluv a důvodů, proč teď ne: Až příští rok. Na chalupě jsem se ho nedávno ptal, jestli si nechce zkusit řízení auta, a on: „Tati, až příští rok.“ Mívá tendenci spoustu věcí odkládat.

 

Po tobě?

Po mně. Já něco odkládám furt, ale naši společnou cestu odkládat nechci – jen je třeba všechno promyslet z více stran. Pokud jde o cestování, musím se teď chovat rozumně, protože jsem byl toho čtvrt roku pryč. Vzpomínáš, jak jsem ti kdysi říkal, že jsem opožděnej?

 

Ne.

Ale jo. A ono to pořád trvá. 

 

Co mi tím naznačuješ?

 

Že jsem do Střední Ameriky vycestoval v blbým období, kdy byly holky opravdu malinký. Naplánovanou jsem měl tu cestu dlouho a vůbec mi nedocházelo, že se plány dají přehodnocovat. Říkal jsem si, že tři měsíce utečou a rodině pak všechno vynahradím, zas to bude v pohodě.

 

V praxi tohle bývá složitější.

Pro Barču, která tady zůstala samotná s dětma, to bylo těžký. Zkomplikovali jsme si tím všichni život.

 

Ale aspoň jsi byl v zemích, odkud se dá volat domů. Já stopoval skoro měsíc přes Kongo!

První dva týdny jsme si s Bárou volali nebo psali pořád, ale pak už konečně míň a míň.

 

Copak se stalo?

Bylo to špatně! Nebo takhle: Někdy jsme fakt jeli divočinou. A jindy dorazili do cíle večer a v Praze už byla hluboká noc... Bára stejně čekala, že se ozvu, měla strach, ale mně to nedocházelo a zlobil jsem na ni za to, že se ona zlobí na mě. A potom šlo ještě o jednu věc: na tu naši velkou cestu jsme se vydali ve třech, kluci Honza s Hynkem už na ní dávno byli, ale já nebyl ani tam, ani doma. Museli jsme s Bárou přijít na to, že teď jsem prostě tam, budu na sebe dávat pozor, a když to půjde, tak občas zavolám.

 

Čili zkouška pro vztah.

Mně až později došlo, jak jsem Báru nedocenil – jak mi nedošlo, co pro ni můj odjezd v téhle situaci znamená; fakt jsem opožděnej, všechno mi dochází o pár jednotek času později. Pro mě motorka znamená svobodu a radost, ale i Bára má svoje radosti, například zpívá. Samozřejmě chceme, aby děti vyrůstaly s námi, s hlídáním šetříme, vlastně se u nich střídáme, když tu teda jsem. A tak se stalo, že jsme se my dva navzájem míjeli… Málem nás to těžký období semlelo, ale teď snad pomalu vydechujeme.

 

Chlap s hlavou prostřelenou

Kdybys měl svým dětem ukázat jedinou zemi, kam je vezmeš?

Z těch, které jsem projel na motorce, mi kdysi učarovala Bolívie, a po té poslední středoamerické cestě mám nejvíc zážitků z Guatemaly.

 

Proč právě z ní?

Je to země krásná, divoká, syrová. A hlavně jsme se tam s klukama rozdělili a já tu zemi projel sám; což bylo nesmírně očistný.

 

I já byl v Guatemale, ale připadala mi tak trochu špinavá. Víc se mi líbil sousední Salvador.

Salvador je taky nádhernej. A my ho skoro nepoznali, protože nás zkušení cestovatelé – ale pak i místňáci – varovali, ať do dvou zemí, Hondurasu a Salvadoru, vůbec nejezdíme.

 

Nebezpečné jsou ve velkých městech, na venkově je ospalý klid.

Vždyť jo. A my se velkým městům vyhýbali. I tak jsme pro jistotu Honduras projeli na jeden zátah, našli si ubytování v prvním městě za hranicemi, už v Salvadoru, a i ten jsme chtěli o den později projet celý bez zastávek.

 

Takže jste spali v San Miguelu?

Jasně.

 

Tam se o mě místní krásně starali!

Salvador byl nakonec bezvadnej. O den dřív v Hondurasu jsme hned v první vesnici míjeli pár hořících barikád, a tak jsme nabyli pocitu, že to trochu jiný země fakt budou. Ale pak jsme vjeli do toho salvadorskýho San Miguelu, já měl od půlnoci narozeniny, byli jsme šťastní, že se nám v Hondurasu nic nestalo, že jsme naživu, zašli jsme na pivo a začali ten život oslavovat. Pivo nám chutnalo, vypili jsme jich hodně, druhý den pak měli kocovinu, byli úplně poblbaní. Majitel hostelu nám anglicky radil, kde se dobře najíst a kde vykoupat, tak jsme vyjeli, krása obrovská, a úplně jsme zapomněli, že chceme okamžitě pryč ze země – Salvadorem jsme bezstarostně křižovali další čtyři dny. 

 

Všude jenom mír a láska?

Skoro. Druhý den v poledne jsme odjížděli z pacifického pobřeží, kde jsme bivakovali, a u cesty vidíme ležet chlapa, ruce svázané za zády, hlavu prostřelenou – takže sám si to neudělal. Jediný policajt nám jen značil, „jeďte, já si to tady vyřídím“, jako by se ťukla dvě auta, ale byla to vražda a nám pak po celej zbytek dne blbě. Jinak jsme byli v Salvadoru šťastní a máš pravdu, že Guatemala je potom špinavější. Ale v něčem mi připadala zase čistší. Fakt v ní byl ten bonus, že jsem sám.

 

Tahle cesta změní život

Cestoval jsi, když ti bylo čtrnáct jako Šimonovi?

Byl jsem jiný než on, mnohem blbější, ale zase už jsem v tomhle věku uměl řídit auto; a v patnácti pak projel Alpy se škodovkou stovkou.

 

Mluvíš vážně?

Bylo to v osmdesátém sedmém, dostali jsme výjezdní doložku – táta a jedno dítě. S bráchou navštívil o rok dřív západní Německo, teď jsem byl na řadě já, no a jak neměl rád komunisty, tak se hned za hranicemi nadechl té z jeho pohledu nekonečné svobody, pustil mě k volantu a nejspíš vůbec neřešil, co když nás zastaví policajti. Asi by řekl: „Kluk řídit umí, já na něj dávám pozor!“ Na motorce jsem jezdil od devíti, to bylo mé dětství, ale Šimon? Tuhle jsem mu pořídil na chalupu čtyřkolku, chystám se, že zkusíme pojezdit, a co myslíš, že mi řekl?

 

Nechme to, táto, na zítra?

Nechme to na příští rok! V tomhle po mně není, ale jinak si nemůžu stěžovat – teď ho třeba baví fyzika, a proto přes prázdniny dopředu nastudoval učebnici na příští rok, to jsem čuměl. Ani v tom po mně rozhodně není.

 

Ty jsi povahou cestovatel?

Takovej zvláštní. Vzpomínám, jak jsem se dostal na JAMU a přestěhoval z Liberce do Brna, kde mě bavilo cestovat po městě. Toulat se, objevovat uličky, dívat se do dvorů, sednout si do hospody a pozorovat lidi, jak žijou. Tohle dělávám dodnes, jenom ve větším. Baví mě nedávat si cíl a mám radost, že jsme to takhle nakonec praktikovali i s klukama.

 

Předpokládám, že mluvíš o vaší motorkářské trojici, čili o kolegovi Honzovi Révaiovi...

... a o kameramanovi Hynkovi Bernardovi. Oni někdy mívají tendence plánovat, zatímco já jsem propagátorem neplánování, cestu chci mít jako objevování a meditaci, odbočovat podle nálady a intuice. Skoro každá odbočka je lákavá. Tahle cesta, říkám si, může úplně změnit celý náš trip, a tahle třeba celý život; každá přináší nový příběh. My jsme plánovali natáčet dokument, dlouho si lámali hlavu s tím, jak ho pojmout, a nakonec se naštěstí rozhodli: Cesta nám ho napíše sama, uvidíme, kdy a kam odbočíme! Sám bych odbočoval ještě víc, ale jsme tři, musíme dělat kompromisy... O čem jsme mluvili? Já odbočuju i takhle při povídání.

 

O tom, jak cestujeme. Já byl vždycky zevlák a plánování nesnášel, proto jsem stopoval.

Ty seš zevlák, já vandrák, to je podobný – nechceme si být ráno jistí tím, kde budeme večer. Stop je ideální, ale umožňuje to i chůze, kůň, anebo právě motorka; na tom mém enduru se dá odbočit fakt skoro kdekoli. Vzpomínám, že právě v Guatemale jsem pak hltal každou vteřinu a zalykal se krásou té osamocené svobody, kdy si jedeš, kam chceš, a jsi uvnitř příběhu.

 

Tak někdy vyraz od startu sám.

Je to můj sen; Honza s Hynkem by mohli vyprávět, jak to se mnou mají těžký – občas mě napadalo, že jim prostě ujedu... Celou dobu jsme byli připravení na to, že přijde ponorka a pak se na pár dní rozdělíme, vyčistíme si hlavy, což se stalo, když jsme přejeli hranice do té Guatemaly.

 

Pohádali jste se?

Třeba Honza Révai by ti řekl, že jsem si tu ponorku vymyslel... To ráno jsme si odsouhlasili, že se po dlouhé době dobře nasnídáme, on zastavil na místě, kde neměli kakao, a já se zasekl, že takhle teda ne.

 

Když tohle Honza Révai říká, přehání?

Trocha pravdy v tom je. Potřeboval jsem být sám, a když se nahlas ozvalo, že asi nastal čas na to, abychom se rozdělili, prej mi zajiskřily oči – najednou mě vůbec nezajímalo kakao. Dali jsme si sraz za čtyři dny na severu Guatemaly, kluci vyrazili východní trasou podél moře, ta mě sice taky lákala, ale nechtěl jsem mít sebemenší šanci, že se s nimi potkám, tak jsem to vzal vnitrozemím přes hory. Už první večer byl fajn, ubytoval jsem se promoklej v nějakém špinavém hodinovém hotýlku, prošel městečko, večeři jsem si dal tam, kde se mi zalíbilo, pozoroval lidi, dával se s nima do řeči, i když jazyky jsou mojí největší slabinou – co potřebuju, to říct dokážu, ale nerozumím skoro ničemu... No a druhej den byl dokonalej, mám ti ho popsat?

 

Oči ti září i teď!

Jel jsem po své hlavní silnici číslo pět na sever, začala souvislá džungle, asfalt se proměnil v úzkou kamennou cestu, která se střídala s blátem, padal jsem, brzy začal pochybovat o tom, jestli je ta cesta správná, občas jsem potkával lidi, na některých bylo vidět, že jsou pořád ještě divoši, takže jsem zažíval zvláštní pocit příjemného strachu, dobrodružství... Pak jsem si už řekl, že tohle přece nemůže být hlavní cesta, na chvíli jsem aktivoval data a zjistil, že jsem ztracenej, třicet kilometrů jsem se tou hroznou cestou musel vracet zpátky, nebylo jisté, jestli vystačí benzin, ale pořád jsem byl šťastnej. Nějací místní lidi, kteří vystupovali z náklaďáku, mi potvrdili, že už jsem na silnici číslo pět, byly tam i děti, udělali jsme si hromadnou fotku, smáli se, to už jsem se blížil k úplný extázi...

 

Jaké jsi měl počasí?

No právě! Zrovna tam přestávalo pršet. Cesta se zlepšovala, pak se změnila v rozbitou asfaltku, vysvitlo slunce, z pralesa se vypařoval déšť a já jsem vjel do mayské, pozdním světlem zalité vesnice, kde byla vlevo od cesty řeka rozvodněná do louky, ženské tam se svými matkami i dcerami praly oblečení, já na to zíral a zažil ten pocit, o kterém se píšou knihy – pocit intenzivního, vědomého štěstí.

 

Jak dlouho ti vydržel?

Snad půl minuty jsem lapal po dechu a říkal si: Tohle je ono. Štěstí. Připomnělo mi to Dostojevského, jak v Idiotovi popisuje poslední odsouzencovy vteřiny před popravou; jednu po druhé si je užívá, najednou vidí svět jinak… Do soumraku mi ještě zbývala trocha času na hledání místa, kde složím hlavu, tak jsem jel dál, ale řekl jsem si, že až se mi v životě přihodí něco buď nehezkýho, anebo jinak důležitýho, prostě až to budu potřebovat, tak se do té vesnice u řeky vrátím.

 

Tušíš, proč jsi štěstí prožil zrovna tam?

Tobě se to nikdy nestalo?

 

Párkrát. Vždycky na poušti, když jsem byl úplně sám.

To je právě ono, s klukama jsme byli spolu furt! A to i na motorce, propojení interphonem – oni si rádi povídají, já to nemohl vypnout, protože jsme pořád něco natáčeli, museli se domlouvat, a nedá se nic dělat, povídání meditaci ruší; samota je mnohem soustředěnější. Ale s klukama jsou zážitky silný zase jinak. Nejkrásnější je, že můžeme neustálé žasnutí na cestě sdílet hned spolu, řeknu ti příklad.

 

Příklad odkud?

Z Nikaraguy.

 

Tu jsem projel na jeden zátah já. Je to země, ze které si pamatuju jenom vedro, špinavou korbu náklaďáku a sopky.

Další přenádherná země, pro mě druhá po Guatemale! Vzpomínám, jak mě to zas lákalo odbočit na opuštěnou cestu, ale hlavně Hynkovi se nechtělo, říkal „co tam budeme natáčet, vždyť znovu jen pojedeme džunglí“, a já měl nejistou odpověď, že všude čeká nějaký příběh.

 

Čekal?

Naštěstí jo, i když ta cesta pak daleko v horách skončila. Na jejím konci jsme narazili na osadu, tři kilometry za ní, když už se opravdu nedalo jet dál, jsme postavili stany a zažili úžasný večer; chlapíci z vesnice si nás přijeli prohlédnout na koních a my tři se krásně opili u ohně nikaragujským rumem. Druhý den jsme se v té osadě bez elektriky zastavili, všichni obyvatelé se seběhli, já jim pokládal naučené otázky ve španělštině a jedna z nich zněla: „Co máte nejraději na světě?“

 

Co řekli?

Nadšeně ukazovali nahoru, že prý tam je nějaká velká aqua, prostě vodopád, a že nám ho ukážou. „Pojďte,“ řekli, „je to půl hodiny pěšky,“ a celá vesnice šla s námi, i těhotné ženy, děti běžely netrpělivě napřed, byl to dlouhej průvod, mimochodem i tady jsem viděl spoustu odpadků, ale to bych zase odbočoval – došli jsme ke skále, po které, kapka za kapkou, stékala voda do vydlabané díry.

 

Takže spíš vodokap.

Pár vteřin jsme skrývali zklamání, než nám všechno docvaklo – tohle byl ten jejich obrovský poklad, jediný zdroj pitné vody, studánka. Ještě než mi to došlo, udělal jsem kravinu a ponořil do studený vody svou zpocenou hlavu, nedošlo mi, jak to je nepatřičný. Oni se naštěstí usmáli – podali nám nádoby z uřezaných plechovek od koly, ať se napijeme civilizovaněji. Hynek vypustil dron, hleděli na něj jako na zázrak, ale my s klukama jsme koukali jeden na druhého – věděli jsme, že to je jeden z nejsilnějších okamžiků naší cesty. Mimochodem, tehdy byla v Česku volba prezidenta. Volit jsme nemohli, tak jsem aspoň secvičil s těmi vesničany pozdrav do Česka, „My volíme Drahoše“, a video jsme poslali na Facebook, abychom to Zemanovi ztížili.

 

Za pokus nic nedáš... Když jsme u politiky: Jak jsi prožíval období přesně před třiceti lety?

To vím naprosto přesně. Nedlouho předtím jsem v Liberci přičuchl k amatérskému divadlu a na podzim 1989 jsme s profesionálním režisérem Václavem Martincem odpremiérovali Aristofanovy Ptáky, což bylo představení plné kritických narážek na totalitu a tehdejší dobu.

 

Takhle jsi to vnímal?

Jednoznačně, od táty jsem byl protikomunisticky vychovanej. V sobotu osmnáctého listopadu jsme jeli hrát Ptáky na nějaký festival, před námi vystupoval jiný amatérský soubor, zrovna končil, ale Václav Martinec jim přerušil děkovačku a oznámil, že my už představení nezahrajeme, protože divadla vstupují do stávky – tím to pro nás začalo.

 

Co se dělo dál?

V neděli jsme jeli do Prahy, kde začínala první živelná shromáždění. Vzpomínám, že jsme na Národní třídě zapalovali svíčky, a nejvíc ze všeho na to, jak jsme tam potkali Lábuse, kterej překotně a vlastně srandovně opakoval, „je jeden mrtvej, je jeden mrtvej“, což se brzy ukázalo jako fáma, ale my to šíleně prožívali. A ještě jsme potkali živýho Lábuse!

 

A v pondělí dvacátého?

To si nás – pět kamarádů z divadla – dalo ráno schůzku na libereckém Šaldově náměstí a vydali jsme se po našich školách, nejdřív na stavebku. Tam jsme v jedné třídě řekli, co se stalo v Praze, že studenti začínají stávkovat, my půjdeme taky, a ať jdou, jestli chtějí, s námi. Měli skvělého učitele, který přikývl, „běžte“, najednou nás bylo třicet a šli jsme do dalších tříd, pak na strojárnu, nakonec jsme dokonce mluvili i v aule vysoké školy... Vzpomínám, jak jsme pak šli dolů Pražskou ulicí k budově KSČ, já se otočil za sebe a viděl dlouhatánský průvod až nahoru k radnici; stovky, možná tisíce lidí.

 

Na své vlastní škole jsi neřečnil?

Taky. Studoval jsem maturitní obor na středním odborném učilišti textilním, ale takových nás bylo jen pár tříd, jinak samý holky, učnice, který měly politiku na háku. I tak jsme – navzdory protestům našeho fyzikáře, velkýho komunisty – uspořádali setkání v jídelně, rozjela se diskuse, jenže jak sám slyšíš, já se obtížně vyjadřuju, mluvím překotně...

 

Nemluvíš o nic hůř než Luděk Sobota anebo Marek Taclík.

Že? Děkuju! Tehdy jsem byl navíc v emocích, a tak se stala tragikomická situace. Velmi zapáleně, chvějícím se hlasem jsem ukončoval projev: „Tak mi povězte, kde je teda ta svoboda?“ Málem jsem se tím dohnal k slzám, a když jsem domluvil, tak jsem začal sám sobě tleskat.

 

Nehrál jsi tu scénu v nějakém filmu?

Opravdu jsem ji zažil. Vzpomněl jsem si na to, když jsem nedávno mluvil na Václaváku, kde bylo přes padesát tisíc lidí – tam jsem znovu ucítil to chvění a musel dávat velkej pozor, abych si i teď omylem nezatleskal.

 

Byly si ty dva zážitky podobné?

Tak... Tenkrát v listopadu 1989 jsme se estébáků, nebo dokonce uvěznění ještě chvíli fakt báli. Teď se bojíš akorát toho, že tahle země klesne ještě hlouběji, než kam v posledních letech klesla.

 

Sluníčkáři a ti druzí

Je zřejmé, že nesouhlasíš s chováním a politikou Andreje Babiše nebo Miloše Zemana. Nervují tě ti dva hodně? 

Hele, já se snažím neprožívat politiku víc, než je třeba, ale i tak je to peklo. Oproti roku 1989 máme svobodu a všechno ve svých rukách, ale nějak nám z nich padá to dobré. Zvykáme si na čím dál větší nedůstojnosti, a přestáváme si navzájem rozumět. Společnost se rozdělila; jedni se stali alergickými na druhé. Často třeba slyším názor, že herci by se neměli do politiky plést, a nechápu to. Proč bych se nepletl do toho, co se mě týká?

 

Setkáváš se vůbec s lidmi, kteří mají na svět jiné názory než ty?

Máš pravdu, že se hodně pohybuju v uměleckém prostředí, kde míváme názory většinou podobné, dnešní situace se nám nelíbí. Ale pak mám taky ty motorky, a díky nim se dostávám i mezi lidi s názorem jiným – například Hynka štvalo, že cpu do našeho dokumentu Drahoše. Tisíce lidí naší cestě fandily, ale jakmile jsem začal s politikou, bylo vidět, že to část z nich vytáčí. Kolikrát jsem si říkal, jestli to nenechat bejt, ale vždycky si odpověděl záporně. Točili jsme dokument o nás. Politika ovlivňuje naše životy. I životy našich dětí. A když ji podle mě dělají lidi bez morálky, lumpové a lháři, kteří zemi vracejí zpátky do nekulturních dob, tak nemůžu mlčet.

 

Máš pocit, že dokážeš své názorové protivníky nalomit?

Nevím. Snažím se debatovat, ale ti druzí se o tom bavit většinou moc nechtějí, bývá jim to nepříjemný. Je pravda, že nejsem ideální řečník, hodně spoléhám na svůj pocit, na intuici, a i když se snažím načítat fakta, tak asi nikdy nedokážu úplně pochopit a odborně vysvětlit dejme tomu ekonomické problémy. Ale snažím se aspoň něco dozvědět. Poslouchám politiky, jejich názory, pozoruju je. A pokouším se chápat všechny strany – například Babiš je podle mě nějak začarovanej. Je to v první řadě obchodník a populista, ale nedá se mu upřít charisma.

 

Znáš se s ním?

Já ne, ale třeba Marek Daniel mi vyprávěl, jak točil celovečerního Tondu Blaníka, fikci, že kandiduje na prezidenta, a při natáčení se postupně setkával se skutečnými kandidáty a dalšími politiky. S Babišem nesouhlasí, vůbec se mu za ním nechtělo, ale když se s ním nakonec potkal, tak zjistil, že mu je v Babišově přítomnosti dobře; až se toho zděsil.

 

Na jednom se snad všichni shodneme – třicet let po listopadu žijeme v zemi svobodné, demokratické, a to je výhra.

Jistě. Proto taky dnešní demonstranti nezpochybňují výsledky voleb; respektují je. Jenom se snažíme poukázat na principy, se kterými nesouhlasíme – a na to snad máme právo.

 

Jen dejte pozor, abyste své názorové protivníky ještě víc neradikalizovali.

Myslím na to. Smířlivé jednání chybí nejspíš v obou těch táborech, i když si troufám říct, že odpůrci Zemana a Babiše volí přece jen elegantnější jazyk i argumenty… Mám pocit, že nám tu chybí autorita, která by uměla srozumitelně vysvětlit problémy doby, nastavit zrcadlo a donutit lidi k přemýšlení. V tom míval velký dar Havel – ten mluvil srozumitelným jazykem. Kdo jiný dnes vysvětlí, že máme mít o dost vyšší nároky jak v politice, tak třeba v ekologii, kultuře anebo morálce?

 

Ano, Havel sjednocoval. Jenže jenom na začátku devadesátých let.

Vím. A měl to snazší, protože jsme všichni stáli na začátku jedné společné cesty.

 

Uvědomuješ si, že by ten tvůj nový sjednotitel musel být vstřícný i k voličům Miloše Zemana anebo Andreje Babiše?

Jinak to nepůjde.

 

Z toho možná něco plyne. 

Jo, vstřícnost a trpělivost jsou klíčovými slovy. Ale nemůžu si pomoct – v tom svém světě vidím víc úsměvů a míň urážek. Pozoroval jsem lidi na Václaváku, mačkali se, hrozila panika, a oni k sobě byli milí. Často se mluví o sluníčkářích, já dodnes nepochopil, co se tím přesně myslí, ale jestli tohle, tak jsem sluníčkářem rád.

 

Sluníčkáři jsou podle mě například lidi, kteří roku 2015 tleskali příchodu migrantů do Evropy.

Vidíš. Zrovna tohle je téma, které se ukázalo složitějším než se mi zdálo.

 

Takže se tvůj názor postupně měnil?

Vlastně jo. Zpočátku jsem se zděsil té nesmiřitelné vlny odporu, považoval jsem za samozřejmé, že uprchlíkům musíme pomoct, ale dnes už vím, že to je komplikovaný problém, kde není dobré říkat ani černá, ani bílá. 

 

Právě jsi vyslovil důležitou věc.

Že nechci být za každou cenu majitelem jedinýho správnýho názoru? To fakt nechci.

 

Když zapomeneme na politiku, tak mám pocit, že jsem tě zastihl v dobrém období. Platí?

Kdybych ti měl odpovědět lišácky, tak jsem projel Střední Ameriku a od té doby vím, že nám tady nezbývá než být šťastní a neblbnout, ale ono to není jen tak.

 

To je lišácké až příliš. Zajímá mě, jak se máš. Co doma? Dcery rostou...

Jo, holčičky si už spolu hrají samy, začínají sem tam chodit do školky. A já si konečně uvědomuju spoustu věcí, které jsem dělal blbě. Zaostřuju, to je dobré slovo – jsem v zaostřovacím období. Za sedmačtyřicet let života už vím, co mi dělá dobře a co špatně; vím, kdy jsem šťastnej, kdy nešťastnej; kdy můžu být pro ostatní přínosem a kdy naopak... Když už to vím, chci se podle toho taky chovat. Být spokojenej, protože to jde, a protože pak vidím spokojený lidi okolo sebe. Dělat dobře sobě i ostatním. Být vnímavější, míň roztěkanej, a uvědomovat si důležité věci hned, ne až za týden anebo za rok.

 

Plánuješ už další velkou cestu?

Nedávno se Barča někde dočetla, že pojedeme do Číny, tak se zcela oprávněně ptala, proč jsem jí to neřekl já.

 

Cos odpověděl?

Že by to mělo být až za rok a půl. Že jsem hledal vhodnou příležitost, kdy to říct, a fakt ji pořád nemohl najít. A že už to určitě nezabere tři měsíce. 

 

Tak kolik?

Maximálně dva. A kdo ví, jak to bude – pořád není jasné, jestli můžeme vyrazit po Číně svobodně, bez průvodce, jen my tři a naše motorky.

 

Co když to nepůjde?

Tak termín zůstane, ale nastane krásné období dalšího plánovaní kam; asi by vyhrála nějaká jiná Asie, anebo Afrika. Nevím. Někam snad pojedeme. Ale ještě si o tom musíme promluvit doma.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama