Konec dluhopisového šviháka. Miliarda pryč

Report

Věřitelé mohou zapomenout na výplatu více než miliardy korun, které napůjčovali podniku předluženého podnikatele Michala Mičky či jemu osobně. Skupina známá hlavně značkami Pietro Filipi a Kara totiž krachuje. Takový je příběh jednoho z velkých hráčů, jehož byznys byl postaven na vydávání dluhopisů, z nichž naprostá většina už nikdy nebude splacena. Právě o něm pojednává druhý díl seriálu magazínu Reportér zabývajícího se toxickými dluhopisy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V rozvalu je ani ne čtyři roky stará skupina Michala Mičky postavená na nakupování firem na dluh. Dvě hlavní společnosti a módní značky – Pietro Filipi a Kara – přišly s covidem o velkou část tržeb a jsou již v úpadku. Zbytek jeho skupiny v něm brzy skončí taky. Dokonce i sám Michal Mička coby fyzická osoba už požádal soud o vyhlášení osobního bankrotu a chtěl by projít oddlužením. Z více než miliardy dluhů má přímo na sebe napsané půjčky minimálně za sto dvacet milionů a k tomu ručí za 280 milionů směnek vydaných svou skupinou C2H, jejíž plný název v češtině – Kapitál lidem – zní za této situace spíš jako krutý vtip. Svým osobním věřitelům nyní nabízí, ať rozprodají jeho osobní věci a zbytek vybavení z nájemního bytu: například televizi, kolo, postel nebo třiadvacet uměleckých děl a obrazů, z nichž část ještě nedávno visela ve vyšperkovaných kancelářích jeho skupiny.

Dobře nedopadne ani naprostá většina věřitelů jeho společností, držitelů dluhopisů a směnek vydaných pod hlavičkou skupiny C2H. I tam hrají dluhy brutální přesilovku nad jakýmkoliv zpeněžitelným majetkem. Co nepřipadne neopominutelným věřitelům, jako jsou třeba zaměstnanci, skončí u několika zajištěných věřitelů: tedy u těch, u nichž se za úvěr ručilo zástavou. Zbytek peněz zkonzumuje nákladné insolvenční řízení. Na lidi, kteří půjčili po statisících prostřednictvím dluhopisů zhruba okolo půl miliardy korun, ani na větší věřitele s mnohamilionovými půjčkami a směnkami s úrokem deset procent ročně nezbude pravděpodobně vůbec nic.

Není tak překvapivé, že třiatřicetiletý podnikatel rozzlobil své investory podobným způsobem, jako to dokázal feldkurát Katz v Osudech dobrého vojáka Švejka, když podepsal hromadu směnek – a věřitele pak trápil tím, že za jejich peníze hodoval v prázdném bytě. Řada investorů se nyní chystá poukázat na Mičkův okázalý způsob života, kdy byl schopen v charitativních aukcích přebíjet miliardáře a zaplatit statisíce za výlet za českou hvězdou v basketbalové NBA nebo si najímat krásné kanceláře vybavené designovým nábytkem a moderním uměním, a to i v době po příchodu covidu.

Věřitelé již požádali insolvenčního správce, aby nechal spočítat, zda je nepodvedl a kdy se ve financích skupiny C2H objevila díra a kdy skutečně nastal její úpadek. Mičkův stroj na tištění dluhopisů a směnek totiž jel dlouho. K jeho vypnutí došlo až loni na začátku podzimu, kdy už dlužil hromadu peněz po splatnosti. Část investorů kvůli tomu přijde o všechno, aniž by se dočkali jediné výplaty úroků. Ze stejného důvodu již začali brojit i proti jeho návrhu na oddlužení. Oddlužení znamená, že by splácel své předchozí dluhy ze svých oficiálních příjmů, pokud by nějaké měl, a po pěti letech by mohl začít nový život bez jakýchkoliv závazků. V jeho případě namítají, že takový postup by byl nemorální: v tomto směru zaslal soudu své stanovisko například advokát Pavel Korman, který zastupuje několik věřitelů Mičky a jeho skupiny C2H.

Ještě v době po příchodu covidu vykresloval Mička potenciálním investorům plány na nákupy dalších firem, což je mělo vybudit k dalšímu kolu upisování dluhopisů a směnek. Jeden z přímo Mičkou oslovených investorů vzpomíná na setkání na přelomu léta a podzimu v kancelářích skupiny C2H v Praze, obklopen obrazy a plastikami Krištofa Kintery nebo Lubomíra Typlta. I ty bude brzy prodávat insolvenční správce.

„Čekal jsem, že se mě chce zeptat, jak má vlézt do úpadku, a on místo toho začal básnit o tom, jak půjde do Německa a jak má domluvenou koupi Blažka (oděvní firmy), kterého může mít za sto milionů korun,“ líčí investor. V mírné nadsázce dodává, že to bylo už v situaci, kdy „Michal ještě seděl ve své designové kanceláři“, ale na recepci už chodili nespokojení věřitelé, „aby si odmontovali a odnesli aspoň nohu od stolu“. Michal Mička podle něj „neviděl, neslyšel“ a budoval příběh pro investory, s kterým by znovu oběhl trh a získal nové peníze. „Celé bohatství jeho skupiny vzniklo na principu multilevelmarketingu, schopnosti Michala Mičky si půjčovat,“ říká tento investor. Podle něj má nepopiratelný dar vybírat peníze, ale nikdy jej neměl spojit s řízením nakupovaných firem.

Zatímco výběr peněz pokračoval, k žádné akvizici společnosti Blažek, o které vyprávěl Michal Mička v časopise Forbes již před rokem, nedošlo. Majitel oděvní společnosti Ladislav Blažek řekl letos v dubnu Deníku N, že rozhovory s Mičkou v loňském roce se nikdy nepřiblížily jakékoliv finální dohodě. Společnost Blažek Praha skončila koncem roku v úpadku a nyní prochází reorganizací.

 

„Navíc dobře vypadám“

Michal Mička byl k médiím vždy velmi vstřícný a ochotně vyprávěl o svých plánech a vizích. To už však, zdá se, neplatí. Když jej magazín Reportér oslovil s žádostí o komentář s otázkami, které se týkaly zejména toků peněz, objemu dluhů, jejich nesplácení a historie jeho podnikání, reagoval nejprve odmítavě. „Už mě to začíná s..t,“ uvedl s tím, že se k ničemu vyjadřovat nebude. Média si podle něj na jeho osobě honí čtenost, píše se o něm jen negativně a všichni mu přejí jen to nejhorší. Ve svých třiatřiceti letech něčeho dosáhl, není průměrným masovým člověkem a to podle něj hodně lidí štve. „Někdo mě může vnímat jako mladého cápka, navíc dobře vypadám… lidi by mě teď nejraději viděli ukřižovaného, mrtvého, nemocného, tlustého a moji přítelkyni s rakovinou,“ uvedl Michal Mička.

 

Nakonec však v téměř hodinovém hovoru po telefonu vysvětlil svůj pohled na pád skupiny C2H, byť byl velmi skoupý na detaily. Čísla nechtěl až na výjimky komentovat a vysvětlovat, protože očekává, že se jimi bude zabývat insolvenční správce a soud. Bankrot jeho společností jej mrzí a již se za něj údajně milionkrát omluvil. Za příčinu pádu označuje propad tržeb kvůli covidu, následné zesplatnění úvěru bankou, což strhlo do úpadku jeho hlavní firmy, tedy Pietro Filipi a Karu. „Chápu, že si investoři myslí, že to házím na covid. Já říkám, že covid je jednoznačnou příčinou úpadku a budu to říkat vždy,“ uvedl podnikatel.

K úpadku jeho módních společností by podle něj došlo, i kdyby žádné dluhopisy a směnky nikdy nevydal, což je však tvrzení ve stylu, zda byla dřív slepice, nebo vejce. Jen díky půjčkám totiž mohla skupina C2H obě firmy ovládnout a bez přílivu dalších peněz z prodeje „cenných papírů“, za které nabízel i deset procent ročně, by jeho skupině C2H došly finance ještě dříve. Sám o sobě Michal Mička říká, že je nemajetný, protože o všechny dříve vydělané peníze přišel, a ještě ručí za část dluhů svých firem. „Není to pro mě dostatečný trest?“ ptá se.

Investoři podle něj dostávali všechny potřebné informace a znali jeho podnikatelský příběh. Chtěl rychle růst, a to „organicky i anorganicky“ přes nákupy firem. Sám si údajně spočítal, za jakých podmínek si může půjčovat, kolik si může dovolit platit na úrocích, kolik vyplácet na provizích prodejcům dluhopisů a směnek. O samotný prodej drobným investorům se však prý nezajímal, zařizovali ho zprostředkovatelé. Každý zájemce o investici měl být poučený o rizicích, vyplnit investiční dotazník a měl taky diverzifikovat své investice, aby o všechno nepřišel. „Zda tomu tak ve finále bylo, to nedokážu ovlivnit. Obchodníků byly stovky a to nemáte pod kontrolou,“ říká k tomu Michal Mička. Jeho prací prý bylo řídit Karu a Pietro Filipi a distribuci cenných papírů nechal na jiných lidech, protože světa finančních zprostředkovatelů měl prý už dost. „Já jsem říkal, že v tomhle světě dál žít nechci, já jsem v něm dělal deset let předtím. Vůbec jsem se prodejem dluhopisů nezaobíral, vůbec to nebyla moje parketa,“ tvrdí poněkud překvapivě majitel skupiny C2H.

Michal Mička byl totiž v posledních letech jedním z největších „dluhopisářů“. Tak se mezi finančními poradci říká lidem, kteří rozjeli ve velkém prodej podnikových dluhopisů malým, retailovým investorům.

Podnikové dluhopisy samy o sobě jsou standardním nástrojem, jak si mohou podniky půjčovat peníze a nežádat o ně v bance. Potíž je v tom, že se v posledních letech kvůli jejich divokému prodeji dostávají ve velkém k drobným investorům a ti kvůli tomu přicházejí o peníze. Jde totiž o velmi rizikové investice a běžní klienti nemají dostatek znalostí ani informací, aby mohli posoudit, do čeho své peníze vkládají. Když se daří, vypadá to pěkně, když se to nepovede, přijdou o všechno. Například na dluhopisech Mičkovy skupiny C2H mohli i malí investoři získat až sedmapůlprocentní úrok ročně, ale nyní, když skončily jeho společnosti v bankrotu, dostanou zpět jen zlomek svých původních vkladů, možná vůbec nic.

Boom rizikových podnikových dluhopisů probíhá v Česku zhruba posledních osm let. Napomohly k tomu klesající úrokové sazby v bankách a honba za vyššími výnosy. Ale to, co skutečně dluhopisovou jízdu rozjelo, je jejich neregulovaný prodej podpořený vysokými provizemi: prodávat rizikové dluhopisy je pro různé zprostředkovatele mimořádně lukrativní. U rizikových papírů mohou obchodníci počítat při prodeji se dvěma procenty provize, a to za každý rok splatnosti dluhopisu. U dluhopisu se splatností tři roky to pak znamená šest procent z jeho hodnoty, u čtyřletého osm procent. Provize se přitom vyplatí často celá na začátku, jakmile investor pošle peníze, ať už to s jeho splacením dopadne jakkoliv.

Toto vše dokázal Michal Mička propojit. Vymýšlel podnikatelské příběhy, na které vydával dluhopisy, a ty prodával drobným investorům přes vlastní síť prodejců. A za získané peníze kupoval další firmy. Představte si sněhovou kouli puštěnou z prudkého kopce, jak letí dolů, roste a zrychluje. Michal Mička není sám, kdo v Česku pouští podobné sněhové koule z kopce dolů. Je však první, komu se na prvním velkém hrbolu rozprskla na kusy.

 

Od pojistek k dluhopisům

Michal Mička začal kariéru jako pojišťovák nabízející životní pojištění, a to už ve svých osmnácti letech. Zpočátku šel ve stopách své matky, která měla ve Žďáru nad Sázavou zavedenou kancelář a v oboru podnikala už od raných devadesátých let. Dva roky s ní podnikal ve společnosti Ekvilibrium, poté přešel pod křídla známého pojišťovacího makléře INSIA. Ivan Špirakus, zakladatel této makléřské sítě, na Michala Mičku vzpomíná jako na výmluvného, ambiciózního a organizačně schopného mladého člověka, na něhož jen tak nezapomene.

„Mihl se ve firmě relativně krátkou dobu, ale měli jsme s tím docela dost problémů,“ vzpomíná. „Životko“, kterému se Mička tehdy jako valná většina poradců v Česku věnoval, mívalo zlaté dno. Z jeho prodeje bývala nejzajímavější provize. Podmínkou však bylo, že klient musí pojištění aspoň dva roky platit a nesmí přejít k jiné pojišťovně, jinak se provize zpětně stornuje a poradce ji musí vrátit. Ještě větší problém byl v případě, když takový poradce odešel během dvou let k jiné firmě a klienty začal přesvědčovat, že má ještě lepší pojištění, a předchozí smlouvy jim rušil. V takovém případě se provize z původní smlouvy stornuje, žádost o její vrácení však přijde od pojišťovny původní makléřské firmě, která ji musí po poradci vymáhat, což často není nic jednoduchého.

„My jsme někdy na začátku roku 2012 zjistili, že se Michal Mička zaregistroval jinde. Ve smlouvě jsme měli přitom podmínku, že zprostředkovatel nemůže fungovat pod více firmami, a on nám to ani neřekl,“ říká Ivan Špirakus s tím, že Michalu Mičkovi kvůli tomu dal výpověď. Ten začal všechny klienty takzvaně „přebouchávat“, to znamená rušit jim smlouvy a sjednávat je znova. A k Ivanu Špirakusovi začaly naopak chodit žádosti od pojišťoven o vrácení již vyplacených provizí, což prý následně musel dlouho řešit. „Když k nám nastoupil, v rozhovoru, který najdete ještě na webu, vyprávěl, že chce kultivovat finanční trh, což mu věřím, že ve svých třiadvaceti letech opravdu chtěl. Ale moc se mu to nepovedlo,“ říká Ivan Špirakus. Podle databáze ČNB vyměnil Michal Mička jako pojišťovací agent během osmi let čtyři firmy, a to vždy téměř přesně ve dvouletém rytmu.

Po roce 2012 však objevil kouzlo investic, konkrétně prodej podnikových dluhopisů. U rizikových dluhopisů mají obchodníci obrovskou motivaci je prodávat. Na rozdíl od životního pojištění tam totiž nejsou žádná storna ani žádná ručení. Zákazník si papír koupí a obchod je hotov.

Pod hlavičkami společností jako 2 Crowns Capital nebo FinFin začal vytvářet sítě prodejců dluhopisů, kteří nabízeli věřitelům „garantovaný výnos devět procent ročně“ a „jistotu bez kompromisů“. Peníze směřovaly na nákupy „již fungujících, ale z různých důvodů podhodnocených společností“, jak uvádělo tehdejší motto – a také do společností okolo Davida Rusňáka a rodící se brněnské DRFG, což je zkratka pro David Rusňák Financial Group. Mička fungoval jako „náborář“ lidí a hlavní organizátor prodeje dluhopisů skupiny DRFG. „Měl slíbených dvacet procent v DRFG za to, že prodá určité množství dluhopisů a obstará kapitál, takto to vzniklo,“ říká jeden z jeho bývalých kolegů. Nápad takto propojit firmu vydávající dluhopisy s tím, kdo je potom prodává, byl prý od počátku logický, protože to přineslo „jistotu, že to prodáte“. Rozsah Mičkovy sítě prý utěšeně rostl, až byla schopna lidem – typicky těm, kteří mají jako svou hlavní investici jednoduché stavební spoření – prodat dluhopisy až v řádu stamilionů za měsíc. (DRFG si v roce 2019 koupila další síť nabízející investice – společnost Chytrý Honza.)

V roce 2016 ze skupiny DRFG Michal Mička odešel. Rozchod nebyl úplně přátelský, nicméně za svůj pětinový podíl získal postupně zhruba šedesát milionů korun, napsaly Seznam Zprávy. Po krátkém koketování s investováním do začínajících firem zamířil koncem roku 2017 do módy. Za necelých sedmdesát milionů koupil řetězec kamenných prodejen Pietro Filipi. Vysoká kupní cena za tehdy ztrátový řetězec, který potřeboval finanční vzpruhu a přestavbu, tehdy mnohé lidi z branže zaskočila. Než přišel Michal Mička, hledal tehdejší většinový vlastník Pietra Filipi – Petr Hendrych – kupce marně půl roku. Podle manažera Mičkovy skupiny C2H bylo potřeba výrazně zvýšit tržby a jít do ciziny, protože pro značku zaměřenou na kvalitní českou módu je místní trh malý. Operace se však nezdařila, řetězec zůstal i před covidem ztrátový. V lepší kondici byly obchody Kara s koženými výrobky z dovozu. Tento řetězec koupil za necelých 270 milionů o několik měsíců později. Tato koupě již byla zaplacena z úvěru a vlastních dluhopisů, které začal Michal Mička vydávat pod hlavičkou C2H.

Při jejich prodeji zkopíroval stejný model, jako předtím používal ve skupině DRFG. Vedle týmu interních prodejců koupil polovinu v poradenské síti F&P Consulting, následně přejmenované na AIDO.

Manažer, který zná zdroje financování Mičkovy skupiny, odhaduje, že po C2H zbude 1,1 miliardy dluhů, z toho tvoří emise dluhopisů 400 až 500 milionů, směnky za 300 milionů a bankovní úvěry za zhruba čtvrt miliardy. Sám Michal Mička je podle něj skutečně nemajetný a dokládá to střípkem z insolvence: zálohy na náklady insolvenčního řízení po padesáti tisících zaplatil jeho příbuzný. Přesto očekává, že Michal Mička bude mít problémy, a to zejména kvůli dění ve firmě v druhé půlce roku. Tehdy vedle prodeje dluhopisů probíhal i prodej mnohamilionových směnek, za které se Michal Mička zaručil, přestože bylo zřejmé, že takový majetek nemá. „Blažka nekoupil, peníze utratil, ale karavana jela ještě chvíli dál. Když došly peníze a viděl, že je hotovo, položil to,“ říká.

Loni koncem září vypršelo skupině C2H aktuální povolení k vydávání dluhopisů, k prodloužení by musela zveřejnit své výsledky, což se nestalo. Ještě v té době povzbuzoval Václav Točík, šéf obchodu v AIDO, poradce v dalším nabírání peněz. „Dneškem tedy dokončete v klidu rozdělané investice do dluhopisového programu a zítřkem počínaje sbírejte poptávky klientů, které ihned vyřešíme po potvrzení finálních parametrů směnečného programu,“ napsal prodejcům. Směnky by mohly pokračovat, protože k jejich vydávání není potřeba vůbec žádné povolení.

Kdy pumpování peněz skončilo, není zatím zřejmé. Jasno bude, až se do konkurzu přihlásí všichni věřitelé. Michal Mička k tomu uvádí, že v síti zprostředkovatelů AIDO figuroval jen coby padesátiprocentní finanční investor, nebyl statutárním orgánem a společnost neřídil. „Měli jsme vydané dluhopisy a ty jsme mohli prodávat. Měli jsme distribuci, která se tím živila a ty dluhopisy prodávala. Na tom není nic zvláštního,“ říká. Prodej údajně stopl „někdy v září“, protože to už v té chvíli vypadalo se skupinou C2H špatně kvůli vlně epidemie a pokračujícímu propadu tržeb v obchodech. Mičkův společník v poradenské síti AIDO Ota Janda uvedl, že jeho poradci, jako regulovaní investiční zprostředkovatelé, pomohli skupině C2H umístit dluhopisy za jedenatřicet milionů a vždy dbali na to, aby tyto papíry tvořily jen dílčí část v portfoliu klientů.

Michal Mička také odmítá, že by nějak poškodil své věřitele. Sám však očekává, že investoři některé jeho obchody napadnou. Koncem loňského roku odprodal realitní část své skupiny C2H, a to včetně projektu na patnáct bytů u pražské obory Hvězda. Tato část firmy skončila u Mičkova přítele a zároveň jeho významného věřitele Martina Hese. Podle Michala Mičky šlo o prodej za komerčních podmínek, má k tomu připravené dokumenty, kde údajně detailně vysvětluje, proč k tomu došlo. „Jestli si myslíte, že jsem takový idiot, že bych v říjnu dělal transakci, která bude dostávat věřitele do horší situace, a že budu podstupovat riziko trestněprávní, tak to fakt nejsem,“ uvedl a dodal: „Právníky mám dobré a myslím, že mám i své právní vzdělání. Věřte, že to bych neudělal.“

 

Dluhopisy, krypto, zlato

Loni drobní investoři nakoupili různé rizikové podnikové dluhopisy až za čtyřicet miliard korun – odhadují členové profesní asociace ČASF, sdružující licencované finanční poradce a zprostředkovatele. To by bylo více, než kolik si lidé nakoupili státních Dluhopisů Republiky. Vedle toho jely směnky, kryptoměny a zlato. Hlavní část z toho se prodala mimo jakoukoliv regulaci a dohled.

Přes prodejce bez jakékoliv registrace nebo prostřednictvím takzvaného „tipu“. Zprostředkovatel v takovém případě totiž oficiálně nedostává odměnu za nabídku a prodej podnikového dluhopisu, ale za předání „tipu“, tedy kontaktu na zájemce o cenný papír. Ve výsledku se prodej dluhopisů drobným investorům v Česku odehrává prostřednictvím armády tipařů. „Tipaře může dělat kdokoliv, nemusí mít zkoušky odborné způsobilosti, nemusí mít ani maturitu a v důsledku za nic neručí,“ říká Marek Janšta, člen vedení asociace ČASF a obchodní ředitel poradenské společnosti KZ Finance.

Velkým problémem jsou podle něj sítě prodejců přímo propojené s konkrétními emitenty dluhopisů, tedy firmami, které si půjčují. Tak se prodají rizikové cenné papíry třeba i lidem, jimž končí stavební spoření, a jejich životní úspory pak skončí v podobných dluhopisech. „Jsem naštvaný už teď, protože se to shodí na nás všechny, že my jsme ti špatní finanční poradci,“ říká Marek Janšta a dodává, že nečeká nic dobrého. „Emise, které byly vydány před rokem dvěma, musí být nějak splaceny. Teď ještě nevíme, jak to letadlo dosedne, ale já v nejbližším roce dvou nečekám nic veselého.“

 

Projekt Toxické dluhopisy a jejich viníci podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama