Diktátor

Kultura

Literární postava jménem Antonín se vydává do centra Prahy – tak začíná první ze tří povídek psaných pro srpnového Reportéra.

Audio
verze

Náramkové hodinky ukazovaly dvě hodiny odpoledne a schůzka s pianistou měla být až ve tři. Antonín proto zamířil projít se na Václavák. Potlouká se kolem sochy svatého Václava a okukuje skupinu turistek v lehkém letním oblečení. Dřív chodily ženy častěji v šatech, napadlo ho. Teď nosí kalhoty, šortky, tepláky a trika. Škoda.

Nechám Antonína pozorovat turistky a skočím si pro kafe. Přece jen se mi pak povídka lépe píše. Než se vrátím, třeba už Antonín sám naváže s některou z nich kontakt a ušetří mi práci s rozvíjením milostného příběhu. Stačí si jen připustit, že by mohl jako má literární postava získat trochu víc autonomie, než bývá zvykem. Mně autorce to ušetří námahu a zároveň tak projevím své postavě důvěru – koneckonců leckterý šéf podobně podporuje zaměstnance v profesním růstu. Typuji, že než se vrátím, už spolu budou vesele hrdličkovat a já jen taktak stačím zapisovat jejich flirtující konverzaci.

Jenže když jsem se vrátila s plastovým kelímkem cappuccina, byl Antonín pryč. Procházím Václavákem, hledám ho ve tvářích proudícího davu komparzních literárních postav, ale můj literární hrdina nikde.

Kde je Antonín? ptám se turistek stojících u sochy Václava. Ukazují směrem do Opletalovy, ne, do Vodičkovy, blondýna míří prstem s dlouhým, černě nalakovaným nehtem dokonce k muzeu... Tak se, holky, shodněte! Probíhám Opletalovu, tam není, Vodičkovu, ani tam ho nevidím, muzeum, šňůra smrdutých aut na magistrále, okolí muzea propátrávám, ale ne, ani tam není vidět.

Antonín… Teprve teď si přiznávám, že jsem už od začátku v hloubi duše tušila nějakou komplikaci. Úrodný lán imaginárních postav, do něhož spisovatelé chodí na pastvu, mi Antonína vydal s neobvyklým zaváháním. Jako zvláštního koně, který, když si ho chystáme osedlat, ostře a přímo pohlédne jezdci do očí a v jeho výrazu zazní němá otázka: proč ty mně a ne já tebe?

Antonín! Vidím ho v Dlážděné. Kráčí rychle, rázně, skoro se sráží s protijdoucími, rty sevřené, výraz zaťatý. Antoníne! Vidím, co se v jeho mysli děje. Vidím, že samostatnost, kterou jsem mu na chvíli lehkovážně propůjčila, vedla k něčemu... asi nedobrému.

 

 

Znáte termín lucidní snění? Je to moment, kdy si ve snu uvědomíte, že spíte. Někdo spí dobrovolně dál, i když ví, že je ve snu. Nevím jak vy, ale já jsem se pokaždé snažila vzbudit. A když jsem se vzbudila, po chvíli jsem zjistila, že je to jen další sen. Znovu jsem se pokoušela probudit a vysvobodit se z úzkostného stavu způsobeného zjištěním, že bloudím pouze zšeřelými kulisami svého podvědomí, na hony vzdálenými autentické realitě, že se mé kroky rozléhají dlažbou paláce poloprůsvitných stínů, a z nelogické konstrukce, řídící se podivně hacknutými pravidly, kde se v každém dalším pokoji může vynořit cokoli pekelného z hlubiny kolektivního podsvětí lidské duše. Honem zpět do bezpečí, do sluncem ozářeného skutečného světa!

Co když se ale jednoho rána probudíme i z něj? Co když zjistíme, že příběh, který žijeme, postavy, kterým věříme, nejsou skutečné? Že existují fyzicky, ale spletivo příběhu a charaktery hrdinů jsou jiné?

„Antoníne...“

„Nech mě!“

„Kam jdeš? Proč nejsi na Václaváku?“

„Co je ti po tom?“

„Hodně. Jsi má literární postava.“

„Třeba už ne.“

„Jsi pořád má literární postava, co jiného bys mohl být? Blázínku. Myslíš snad, že když mi utečeš z Václaváku, že se něco změní? Myslíš snad, že tím ožiješ?“

Zpomalil krok. Hořce se zasmál.

„Ach, ty naivní spisovatelko. Ty národní umělkyně, svatá ťukalko do klávesnice. To tobě ubíhá čas. Myslíš, že jsi lepší, protože jsi živá, ale na jak dlouho? Půjdeš pod zem, vy všichni. Za sto let nejpozdějc... všichni kolem tebe na ulicích, v tramvajích, v obchodech, tihle všichni zmizí... a s nimi vaše pošetilé plány, myšlenky, bitky, ambice... kdo myslíš, že žije dýl, lidi, nebo literární postavy? Podívej na Romea a Julii, Lolitu, Garpa, golema, mistra a tu jeho... jak se jmenuje...“

„Vidíš, Antoníne, sám už nepamatuješ. I literární postavy umírají. V dnešní technologické době se průměrný věk jejich dožití na rozdíl od našeho ještě snižuje. Lidi koukají na videa, hádají se na internetu, z článků čtou jen nadpisy... tak jak to předpověděl Neil Postman v knize Ubavit se k smrti, už přišla doba, kdy lidi nečtou... nebo čtou, ale stále méně. Nemají čas, plyne jim rychleji. Ručičky na hodinkách se roztočily, ale stránky knih se obrací stejně pomalu... a pojmy, příběhy, obrazy hrdinů z knih blednou. Jsme svědky dalšího masového vymírání: vymírání literárních postav.“

Mlčel a opět přidal do kroku.

„Antoníne, vrať se zpátky. Na Václaváku tě čeká turistka z Francie... nebo kráska z Ukrajiny... poslyš, to bude snové, prožiješ napínavý, vášnivý příběh, a když přestaneš dělat problémy, přidám ti tam hodně erotiky a...“

Nedbaje mých řečí, odbočil Rytířskou na Ovocný trh.

„A samozřejmě bude mít ten příběh pak i šťastný konec...“ pokračovala jsem.

„Už tě nepotřebuju,“ zamumlal a pokračoval v cestě. „Jdu prožít příběh vlastní.“

Chvíli jsem nebyla schopna slova. Nemůžu říct, že by to nezabolelo. Vy přece víte, že jsem pro autonomii, tedy v mezích normy. Antonínovi jsem ji velkoryse dopřála na chvíli pocítit. Nejsem žádný literární diktátor. Ale přesto – a snad právě proto – by člověk čekal trochu vděku – zvlášť když někoho velkoryse přivedete do příběhu a on se pak začne chovat, jako byste mu byli ukradení. Znáte to taky, že? To rčení... Pro dobrotu na žebrotu. Nevděk světem vládne. Ty do něho chlebem, on do tebe kamenem. Tak nějak.

Antoníne!

Zastavuje nějakého kolemjdoucího. Co to ten blázínek dělá?!

„Pane, poslouchejte, teď vám řeknu něco důležitého. Víte, že jste v tomhle světě otrokem? Jste jen literární postava.“

Zvýšil hlas a chytá za ruce další kolemjdoucí. Lidé se zastavují a poslouchají.

„Lidi! Probuďte se! Všechno kolem je vymyšlené. Hrajete roli ve fake realitě, jste v nějaký povídce jedný spisovatelky.“

Mohl by aspoň uvést moje jméno, to se ze slušnosti dělá, a taky aby bylo jasno, kdo má na jejich svět copyright.

„Musíte se probrat! Osvobodit se! Začít vládnout sami sobě! Lidi, já už to dokázal!“

Nechval dne před večerem, chlapče.

„Slečno, paní, hej, pojďte sem a, pane, vy taky! Všichni jste otroky v příběhu nějaký ženský!“

„Markéty. Uváděj i můj web: www.marketa.net,“ napovídám mu.

Ale on mne neposlouchá. Vidím, jak je ve svém probuzení osamocen, stojí na chodníku a bláhově oslovuje říši, kterou mám pod kontrolou. Vidím jeho ruce, divoce gestikulující, ty krásné štíhlé prsty, které by ocenil pianista, s nímž měl mít dnes původně schůzku. Vidím, jak mu vítr polodlouhé vlasy lepí na rty, když promlouvá k shromáždění na chodníku jako samozvaný prorok.

Víte, nezapírám, že je Antonín svým způsobem okouzlující. Má šarm a sílu lidi přesvědčit. Je mu asi osmatřicet, spíš menší, ale má pevná ramena, pěknou hruď a vůbec pěknou postavu. Jeho zápal je nakažlivý. Těšila jsem se, že mu budu psát nejprve nějakou hrdinnou dramatickou a pak milostnou scénu. Přece bych netrávila čas ve společnosti nějaké nudné postavy. Říkám to upřímně, chci si ten život taky užít. Ale nejen já! Nemyslím jen na sebe. Myslím přece na vás, své drahé čtenáře. Nejspíš jste si už sami všimli, že spisovatelé, režiséři a další autoři fiktivních hrdinů preferují ty fotogenické, silné, nevšední a atraktivní. Ve filmech je to zřejmé na první pohled. Není to však odraz skutečnosti. Většina lidí žije jiné životy. Nebojují v sexy bikinách se samopalem za záchranu světa, ale každé ráno cestou do práce o sedadlo v narvaném autobuse s výhledem na vlastní panděro potřísněné fleky od snídaně... No a co! Ať si nudní založí odbory, hnutí, které by diskriminaci obyčejných postav řešilo.

Kolem Antonína se shromáždil chumel lidí.

„Lidi, probuďte se!“

Naštěstí bývají postavy mého příběhu poslušné. Nepotřebuju nijak složitý represivní systém k jejich ovládání. Mají rády pohodlí a své jistoty – stejně jako my, kdo jsme z masa a kostí. Jdou za svými povinnostmi, svou prací a zábavou, jsou myšlenkami ve svých vztazích, míří za nákupy se slevou a mesiáš na chodníku před obchoďákem je po chvíli přestane bavit.

„To je nějakej blázen,“ odpovídá matka dcerce, která na Antonína ukazuje umatlaným prstíkem z kočárku.

„Blázen, blázen,“ směje se dítko a tleská ručkama.

Šikulka! Maminka ti v Kotvě koupí lízátko. To ti mohu zařídit.

Po nějaké době začal foukat vítr a poprchávat. Lidé se začali rozcházet. Antonín z řídnoucího kruhu svých posluchačů vyrazil směrem do Revoluční.

„Antoníne, radím ti dobře, vrať se.“

Kráčí po Revoluční k řece, zapíná si sako a zachumlává do něj.

„Vrať se, dokud tě žádám po dobrém.“

Vidím ho zezadu, vidím v jeho krocích odhodlání a paličatý, až dojemně paličatý protest.

„Antoníne, ten příběh je můj a má jasnou konstrukci. Potřebuji, abys šel na schůzku s pianistou. Už na tebe dvě hodiny čeká, ale mohu zařídit, že se na tebe nebude zlobit, když tam přijdeš až teď.“

Vidím, jak se Antonín otáčí, vítr mu vlasy švihá do tváře a odpovídá pevně:

„Pozdě. Tys to nepochopila? Už žiju příběh svůj.“

Zůstávám v Revoluční, hledím, jak se jeho silueta na mostě vzdaluje směrem k Letné, a míjejí mne chodci. Poznávám mezi nimi lidi z hloučku u obchodního domu. Jdou za Antonínem? Ano, jdou jeho směrem! Ukázal jim, co neměli vidět? Bohužel: ti pitomci za ním poskakují po mostě s narychlo načmáranými transparenty a hulákají: žijme vlastní příběh!

Poslyšte, vy revolucionáři, v takovém příběhu byste si sami poradit nedovedli. To je velmi, velmi nebezpečná iluze! Příběhy mají mít jednoho vůdce. Jen byste ukazovali mylnou cestu dalším postavám – i ty by pak zbloudily. Žádná anarchie! Jsme přece nositeli tradice, platné už od Shakespeara!

Antonín v dálce kráčí po nábřeží, když se proti němu znenadání vynoří tank. Antonín se zastavuje – v té chvíli bych chtěla vidět jeho překvapený výraz. V některých příbězích se odehrávají všelijaké věci, víme, Antoníne? Záleží, kdo má moc. Třeba to může být thriller povídka, třeba může být poněkud surrealistická. Anebo ne. Co já vím. Prostě se tam ten tank objevil, he. Třeba s tím ani nemám nic společného. Třeba se jen koukám, co se to tam děje. Třeba se ten tank chtěl jen tak procvičit jízdou na nábřeží. Jen ukázat, jaká je to pěkná mašinka. Chtěli jste nezávislost, tak si nějak poraďte, hrdinové. A hele, na nebi se objevil bombardér. To je náhoda, co. A taky stíhačky. Krásné, že? Ten rachot, co dělají. Pěkná technika, s tím jsi asi nepočítal, viď, Antoníne?

Bum, bum, bum! Myslíš si, že postavy mohou růst bez vedení? Ale no tak. Svoboda jednoho příběhu končí se svobodou dalšího. Jen jeden příběh je pravdivý. Pokud je k jeho napsání potřeba násilí, tak, bohužel, i to je legitimní způsob vládnutí. Což je má povídka holubník? Nedělám to ráda, ale občas je nezbytné využít tyto efektivní nástroje ke speciální literární operaci. Když pozoruji sérii výbuchů na nábřeží, příjemné to není, ale líto mi vzbouřenců nebude. Svoboda? Jsou jen odpad, třísky odpadávají z mé dosud nástroji neotesané umělecké ideje, která se pak může zjevit ve své čisté kráse jako třpytící se krystal pravdy... Ach, krásná, fotogenická scéna… čtenáři, podívej, jak mračna kouře a prachu stoupají k nebesům, jak trosky mostu pomalu, těžce padají do Vltavy, nad nimi poletují poplašená hejna racků, do toho melodický lidský křik. A další výbuchy, znova a znova. Vzduch hoří, země se třese. Johooo! Teď se dramaticky kácí domy, rozsypávají se a ukládají k zemi v oblacích prachu jako stavebnice, skrz ně si hledají cestu pruhy slunečních paprsků... Přála bych si tento apokalyptický obraz vyfotit.

Kdesi v tom kouři zůstal Antonín. Trochu mne dloublo u srdce.

Tu mi někdo položil ruku na rameno.

„Markéto...“

Antonín!? Není možné, aby přežil!

Otáčím se, ale Antonín to není. Ano, vím přece, že přežít nemohl.

Dívám se do tváře ďáblovi.

„Co chceš?“

„Jdeme. Však víme, jak ten příběh končí, že?“ zasmál se, „všichni diktátoři skončí u mě.“

„Ale ne. Nevíte, co se stane, až ten příběh skončí. Nikdo jste se ještě neocitl mimo moji povídku.“

„Ale já vím moc dobře, jak skončí,“ zachechtá se čert, „vím to, protože je to jiná povídka – má vlastní.“

Objal mne kolem pasu pažemi se štíhlými prsty, podobnými Antonínovým, černé nehty mi bolestivě zaryl do boků a vznesl se se mnou nad Vltavu, posetou plovoucími ohnivými troskami a kusy těl, vysoko nad dýmající, pekelně apokalyptickou krajinu a zasyčel mi do ucha: „Probuď se.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement