Milé děti, na Charkov teď zapomeňte

Ruská invaze zastihla Polinu Kosharnou na istanbulském letišti. Právě se vracela z Ameriky, kde byla navštívit svého šestnáctiletého syna Ivana, který studuje střední školu v Orlandu. Doprovázela ji dvanáctiletá dcera Melanie. „Když jsme přistály, bylo pět hodin ráno istanbulského času a válka začala už před hodinou,“ vypráví Polina, spolumajitelka společnosti Suziria, největší ukrajinské firmy podnikající v oboru péče o domácí zvířata.

„Byl to absolutní šok. Přestože jsme všichni o možné válce mluvili, nikoho nenapadlo, že skutečně může začít bombardování měst a zabíjení nevinných civilistů,“ říká Polina Kosharna. „V těch prvních hodinách chyběly i oficiální zprávy. Na sociálních sítích jsme viděli fotky a videa z útoků. Dcera mi ukazovala instagramové posty od spolužaček, na kterých bylo vidět, jak do jejich sousedství dopadají bomby.“

Podobně na tom byl i šestnáctiletý Ivan. Zrovna si na Floridě čistil zuby a chystal se spát, když na sociálních sítích uviděl první obrázky ze zasažené Ukrajiny. Se spolubydlícím, který je také z Ukrajiny, se celé dva dny nedokázali odtrhnout od zpráv a od sledování, jestli se jejich příbuzní a spolužáci dostali z ostřelované oblasti.

Polinin manžel Olexej Kosharnyj byl doma v Charkově. Když začalo ostřelování města, běžel se schovat do sklepa a přimáčkl se k jedné ze stěn. „Volala jsem mu, měla jsem o něj strach. Potvrdil mi do telefonu, že na Charkov opravdu padají bomby,“ líčí Polina časné ráno letošního čtyřiadvacátého února.

Olexej nejprve musel přesvědčit obě maminky, Polininu i tu svou, aby souhlasily s odjezdem z Charkova. Moc se jim nechtělo, považovaly cestu za nebezpečnou. Nakonec je však přesvědčil, domluvil se s několika blízkými přáteli a společně vyrazili jako malá kolona pěti aut z Charkova směrem na západ. Cesta na hranici do Užhorodu trvala dva dny. „Myslím, že to byly dva nejdelší dny v mém životě,“ vzpomíná Polina.

Ona a Melanie se mezitím přesouvaly do Česka. Po přistání v Istanbulu už byly všechny lety na Ukrajinu zrušené. „Jeden ze spolucestujících v letadle mi poradil, ať si rychle koupíme letenky do Moldavska. To byl skvělý nápad,“ říká. Ostatním pasažérům „ukrajinských“ letů zařídily letecké firmy hotel s tím, že mají počkat do dalšího dne a pak se uvidí, co s nimi. Polina s dcerou díky platným letenkám nemusely na hotel, nakonec si let do Kišiněva vyměnily za Budapešť a pak dál do Prahy. Také jejich cesta trvala dva dny.

„Celou tu dobu se dcera chovala jako dospělá, snažila se spolu se mnou zvládat stres. Teprve když se v Praze setkala s podobně starými dětmi mých přátel, začala se zase chovat normálně jako dítě,“ popisuje Polina. Proto přesvědčovala kolegy, kteří zatím váhali, ať dostanou děti pryč ze země, aby se mohly cítit bezpečně.

Přesvědčila jich opravdu hodně. Někteří ze zaměstnanců však v Charkově zůstali i během útoků, hlavně kvůli starým rodičům, kteří nechtěli opustit své domovy.

 

Inženýři a kočka

Společnost Suziria vznikla na počátku devadesátých let, krátce po rozpadu Sovětského svazu. „V sovětských časech byli nejvíce oceňovaní inženýři. Tatínek byl inženýrem fyziky, maminka byla zase chemickou inženýrkou. Oba se pak v jednu chvíli, jako řada dalších lidí po pádu socialismu, stali nezaměstnanými,“ vypráví Polina. V té době měla rodina krásnou kočku, maminka se proto podílela na organizaci kočičích soutěží. A tak rodina našla svůj obor podnikání, Sergej a Taťjana Potapovi vsadili na domácí mazlíčky.

Začali s prodejnou zvířecích potřeb, později se přidal velkoobchod, pak výhradní zastoupení a distribuce produktů evropských značek. Nakonec vybudovali i vlastní produkci krmiv a dalších potřeb pro domácí mazlíčky. „Za těch třicet let se stala naše firma nejvýznamnějším hráčem na trhu s potravou a potřebami pro malá zvířata, psy a kočky,“ říká Polina Kosharna.

Centrála firmy byla od počátku v Charkově, těsně před válkou měla Suziria celkem 101 obchodů ve čtyřiceti městech po celé Ukrajině. „Měli jsme obchody ve velkých a středních městech. Samozřejmě v Kyjevě a Oděse, ale dva obchody jsme měli například také v Mariupolu a také dva v Buče, ta bývala velmi moderní a prosperující částí kyjevské oblasti,“ popisuje Polina.

Ona sama se na chodu rodinného podniku podílela od útlého mládí, už ve čtrnácti pomáhala prodávat v obchodě. Otec Sergej zemřel v roce 2010 v pouhých pětapadesáti letech. Osudnou se mu stala trombóza. Dnes má firma tři vlastníky: maminku Taťjanu, Polinu a jejího manžela Olexeje, který se mezi spolumajitele zařadil právě po smrti Sergeje Potapova.

Suziria znamená v ukrajinštině „souhvězdí“ a název firmy má prý reprezentovat sestavu lidí, již pro firmu pracují, a také značek, které firma produkuje nebo zastupuje. Před válkou skupina zaměstnávala celkem 1 500 lidí.

 

Dobrá duše v Chrášťanech

Zatímco Česko je „psí země“, Ukrajina je převážně kočičí. V zemi je osm milionů koček a pět milionů psů. S českým pet byznysem pojí Polinu a celý rodinný podnik i velmi dobré osobní vztahy. Od roku 2014 je Suziria distributorem produktů společnosti Vafo, největší české firmy z oboru. S jejím majitelem Pavlem Bouškou se Polina Kosharna dobře zná, během svého pražského pobytu úřaduje v centrále firmy v Chrášťanech. „Naší rodinu ubytoval na své chalupě na Slapech.“

„Pavel je skvělý člověk, hrál i velmi důležitou úlohu v prvních momentech po ruské invazi,“ vypráví Polina. „Po vypuknutí války volala řada našich mezinárodních partnerů a nabízeli svou pomoc. Pavel Bouška byl mezi prvními. Potkali jsme se hned pětadvacátého února, poté, co jsem dorazila do Prahy. Řekl mi, ať odtamtud dostanu lidi a zachráním životy, že se o ně postarají,“ říká Polina. „Nevěděla jsem, na jak dlouho to bude ani kolik peněz by to mohlo stát. Řekl mi, ať se neptám na zbytečné otázky a dostanu do bezpečí co nejvíce lidí. Osobně hned zajistil ubytování pro více než šedesát rodinných příslušníků našich zaměstnanců,“ pokračuje a zdůrazňuje, jak jí český kolega z oboru pomohl i v osobním nastavení. „První reakcí na takovou šílenou událost je samozřejmě šok. Připadala jsem si úplně ochromená, ale po našem prvním rozhovoru jsem si uvědomila, co je v tu chvíli můj hlavní úkol, a znovu jsem se nastartovala,“ vypráví a popisuje, jak důležité bylo pro ženy a děti prchající z Ukrajiny to, že v Česku našly rychle funkční zázemí.

Některé z nich byly na cestě celý týden, prakticky nespaly, vedle překonávání těžkostí na cestě měly také obavu o manžely, syny a další blízké, kteří zůstávali ve válkou zasažené zemi. „Přijížděly úplně vyčerpané a za dva tři dny dokázaly pookřát a znovu nabrat životní elán. To je strašně důležité pro ně samotné i pro jejich blízké doma,“ zdůrazňuje.

 

Bankovní zázrak

Suziria se přizpůsobila válečným podmínkám a dál funguje. V prvním týdnu po invazi se provoz zastavil a klíčovým cílem se stalo, jak už bylo řečeno, dostat co nejvíce lidí do bezpečí. „Pak jsme ale zase otevřeli obchody všude tam, kde to bylo jen trochu možné. Lidé potřebují potravu pro svá zvířata a my se o to musíme postarat,“ říká Polina.

Zásadní podle ní bylo, že nepřestal fungovat bankovní systém, což považuje téměř za zázrak. Sama se bála, že když si bude potřebovat koupit nějaké oblečení a další nezbytné potřeby, může se stát, že karty k jejímu bankovnímu účtu nebudou fungovat. To se ale nikdy nestalo. „Ukazuje se, že vedení země dovedlo v minulých letech udělat užitečnou práci na zabezpečení klíčové infrastruktury,“ myslí si ukrajinská podnikatelka. Chválí také přístup vlády a úřadů k podnikání. Rychle se změnil daňový systém, firmy nyní platí dvě procenta z obratu. „Vláda ví, že je klíčové, aby firmy mohly fungovat a co nejvíce lidí mělo nějaký příjem. To je základ, aby se fungování země úplně nerozložilo. Jakmile by byli lidé bez peněz a nefungovalo by zásobování, klesla by i naše obranyschopnost,“ myslí si Polina Kosharna. Je přesvědčena, že firmy v současné době vůbec neřeší svůj zisk, ale prioritou pro ně je, aby dokázaly platit své zaměstnance. Proto oceňuje také to, jak města a úřady na západě země vytvářejí podmínky pro ty společnosti, které své podnikání musely přesunout z příliš nebezpečného východu republiky, jako třeba právě Suziria.

Ukrajina si podle ní prošla za třicet let své samostatné existence už tolika různými krizemi, že je tamní byznys velmi adaptabilní. A to i v krizi současné, která je z těch všech zdaleka největší a nejvážnější.

Suziria operativně přesunula centrum svého fungování na západ, ve městě Ivano-Frankivsk měla už na začátku dubna pronajaté dva sklady, ze kterých se snažila zásobovat své obchody a rozesílat zboží zákazníkům. V provozu byly tři čtvrtiny obchodů. Devět jich bylo už během prvního měsíce ruské invaze zcela zničeno, další se nacházely v oblastech, kde by bylo otevření příliš nebezpečné. „Problémy jsou samozřejmě s dopravou, i když i ta je mnohem lepší, než bychom na přelomu února a března čekali,“ popisuje Polina Kosharna.

Zatímco obchod se alespoň částečně podařilo přenést na západní Ukrajinu, s výrobou je to pochopitelně komplikovanější. Převézt výrobní stroje z Charkova lze jen ve velmi omezené míře, do některých provozů se navíc dlouhé týdny nedalo prakticky vůbec dostat, protože jsou v oblastech, které byly pravidelně ostřelovány ruskými raketami. „Některé stroje se nám podařilo evakuovat. Nicméně například výroba antiparazitik pro psy a kočky je poměrně složitá a přestěhovat ji za stávajících podmínek zatím nešlo,“ vysvětluje.

 

Musíme být silné tady

Polina Kosharna byla do loňského roku výkonnou ředitelkou firmy. Loni se rodina rozhodla změnit styl řízení a ustanovila nezávislý management pro operativní řízení společnosti. Vlastníci jsou pak ve správní radě a mají na starost strategii společnosti a rozhodování o dlouhodobých klíčových krocích.

„V posledních týdnech se obě tyto role přirozeně promíchaly, strategie přežití se řídí takřka na denní bázi. Jsme rádi, že s námi i ve vypjatých časech management zůstal, a dále spolupracujeme na všem, co je třeba. Část vedení je na Ukrajině, mnoho žen odešlo ze země a podílejí se na chodu firmy z ciziny,“ popisuje, jak dnes vypadá řízení skupiny Suziria.

Sama Polina se vypravila poprvé zpět na Ukrajinu na přelomu března a dubna. Vyrazila za mužem, který od evakuace obou maminek zůstal na západě země. „Strávili jsme několik dní v Užhorodu, kde teď manžel pobývá. Pak jsme jeli do Ivano-Frankivska obhlédnout nějaké nové prostory pro naše podnikání a podepsat nájemní smlouvy,“ popisuje. Po zařízení všech těchto záležitostí se zase vrátila za zbytkem ženské části rodiny do Prahy. „Rolí našich mužů je, aby bránili zemi, a pokud to bude třeba, vzali do rukou zbraně. Naší rolí je, abychom byly silné tady a postaraly se o všechno, co lze odsud zvládnout,“ říká.

 

Začít zase od nuly

„Když podnikáte, máte nějaké úspory, nedovedete si představit, že byste někdy začínali zase od nuly. Teď pro nás takový začátek od nuly přišel,“ popisuje Polina. Život podle ní už nikdy nebude stejný jako dříve. „My jsme také přestali snít o tom, že by to bylo jako dříve. Museli jsme přijmout, že pro nás začíná nová realita,“ říká čtyřicetiletá matka a podnikatelka.

Nikdo samozřejmě nemůže tušit, kdy a jak válka na Ukrajině skončí. Rodina majitelů společnosti Suziria ale počítá s tím, že přinejmenším na čas bude žít najednou na dvou místech, v Česku a na západě Ukrajiny. Polina tam bude alespoň jednou měsíčně jezdit, aby se potkala s manželem a s kolegy. „Řekli jsme dětem, že bychom se samozřejmě chtěli jednou vrátit do Charkova, ale ať s tím přinejmenším pro letošní prázdniny opravdu nepočítají.“

Rodina pracuje se třemi variantami návratu: září, prosinec nebo jaro příštího roku.

„V každém případě se ale chceme jako celý rodina setkat letos v létě na západě Ukrajiny, kde je přeci jen bezpečněji,“ těší se Polina.