Milé děti, na Charkov teď zapomeňte

Post Image

Milé děti, na Charkov teď zapomeňte

Play icon
16 minut
„Pro ukrajinské firmy je klíčové, aby dokázaly zajistit výdělky pro své zaměstnance. Lidé nesmějí zůstat bez peněz,“ říká Polina Kosharna, spolumajitelka rodinné firmy Suziria.

foto Tomáš Binter

Ze dne na den se její svět převrátil naruby. Spolumajitelka největší ukrajinské „pet“ firmy teď řídí byznys z pražského azylu. „Přestali jsme snít o tom, že náš život bude stejný jako dříve,“ říká Polina Kosharna, jejíž rodina i firma sídlily až do vypuknutí války v Charkově. Se záchranou zaměstnanců a jejich blízkých jí výrazně pomáhá i český granulový magnát.

Ruská invaze zastihla Polinu Kosharnou na istanbulském letišti. Právě se vracela z Ameriky, kde byla navštívit svého šestnáctiletého syna Ivana, který studuje střední školu v Orlandu. Doprovázela ji dvanáctiletá dcera Melanie. „Když jsme přistály, bylo pět hodin ráno istanbulského času a válka začala už před hodinou,“ vypráví Polina, spolumajitelka společnosti Suziria, největší ukrajinské firmy podnikající v oboru péče o domácí zvířata.

„Byl to absolutní šok. Přestože jsme všichni o možné válce mluvili, nikoho nenapadlo, že skutečně může začít bombardování měst a zabíjení nevinných civilistů,“ říká Polina Kosharna. „V těch prvních hodinách chyběly i oficiální zprávy. Na sociálních sítích jsme viděli fotky a videa z útoků. Dcera mi ukazovala instagramové posty od spolužaček, na kterých bylo vidět, jak do jejich sousedství dopadají bomby.“

Podobně na tom byl i šestnáctiletý Ivan. Zrovna si na Floridě čistil zuby a chystal se spát, když na sociálních sítích uviděl první obrázky ze zasažené Ukrajiny. Se spolubydlícím, který je také z Ukrajiny, se celé dva dny nedokázali odtrhnout od zpráv a od sledování, jestli se jejich příbuzní a spolužáci dostali z ostřelované oblasti.

Polinin manžel Olexej Kosharnyj byl doma v Charkově. Když začalo ostřelování města, běžel se schovat do sklepa a přimáčkl se k jedné ze stěn. „Volala jsem mu, měla jsem o něj strach. Potvrdil mi do telefonu, že na Charkov opravdu padají bomby,“ líčí Polina časné ráno letošního čtyřiadvacátého února.

Olexej nejprve musel přesvědčit obě maminky, Polininu i tu svou, aby souhlasily s odjezdem z Charkova. Moc se jim nechtělo, považovaly cestu za nebezpečnou. Nakonec je však přesvědčil, domluvil se s několika blízkými přáteli a společně vyrazili jako malá kolona pěti aut z Charkova směrem na západ. Cesta na hranici do Užhorodu trvala dva dny. „Myslím, že to byly dva nejdelší dny v mém životě,“ vzpomíná Polina.

Podpořte Reportér sdílením článku