Umělá inteligence vás dokonale ošálí, říká nový mladý šéf Avastu

Kybernetická bezpečnost se začíná dotýkat samotných základů fungování lidské společnosti, říká Ondřej Vlček, muž, který přebírá vedení softwarového gigantu Avast. Jak se umělá inteligence zapojuje do produkce falešných videí? Jak bude nový šéf řídit firmu s osmdesátimiliardovou hodnotou? A jak může nevinně vyhlížející mail o přihlášení dítěte na hory vysát vaše data?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Pamatujete si na den, kdy jste se poprvé objevil ve firmě Avast?

Úplně první den si asi nevybavím, ale bylo to krátce po nástupu na vysokou. Přišli jsme dva – se mnou tam byl ještě kamarád, jehož táta pracoval v IBM a znal se se zakladateli dnešního Avastu.

 

Co byl váš první úkol?

Hodili nás dost rychle do studené vody. Tehdy, v roce 1995, startoval operační systém Windows 95. Spouštěl se někdy v srpnu, my přišli v červnu a zadání bylo, abychom upravili program Avast tak, aby na těch „pětadevadesátkách“ dobře fungoval.

 

Jak věděli, že to nezkazíte?

Z dnešního pohledu to zní divoce, že? Asi nám nějak věřili. Tehdy ovšem tvořilo celý Avast asi šest nebo sedm lidí, a když přišli dva kluci z ulice, znamenalo to rozšíření programátorského týmu
o třetinu, a to už bylo znát.

 

Váš kamarád celkem brzy odešel. Co dělá dnes?

Je to úspěšný vědec, působí v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd.

 

Byli pánové Kučera a Baudiš, zakladatelé Avastu, v prvních letech přísní šéfové?

Přísní určitě ne, byli hodně velkorysí. Snad to nebude znít pejorativně, ale řekl bych, že to byli takoví bonviváni. Žádný velký stres, ale měli v hlavě jasně srovnané, co a proč se má dělat. Pro nás, kluky v mladickém věku, to bylo hodně inspirativní.

 

Kdy začala být vaše role ve firmě ve srovnání s ostatními výjimečnější?

 

V průběhu šesti let studií jsem byl ve firmě na částečný úvazek, to se tak úplně nedá počítat. Měl jsem hodně specifické zaměření, říká se tomu low-level, což znamená, že se staráte o jádro toho produktu. Takových lidí moc nebývá.

 

Dá se to přirovnat k něčemu z běžnějšího života?

Kdyby to byla automobilka, tak by to byli ti, kteří pracují na motoru. Mě tahle práce hodně bavila. Když jsem pak dostudoval, stal jsem se šéfem skupinky programátorů, tehdy to byl tým tak o deseti lidech. Při dalším růstu jsem pak v té pozici už zůstal.

 

Sto padesát rozhovorů

Od července se ujímáte vedení celé firmy. Jak dlouho dopředu jste věděl, že vás tato role čeká?

Bezprostředně jsem se to dozvěděl jedenáct dnů před tím, než to firma oficiálně oznámila.

 

A jak dlouho jste tušil, že by k tomu jednou mohlo dojít?

Různé přímé či nepřímé signály jsem dostával minimálně poslední tři roky. Posledního půl roku to bylo intenzivnější, protože jsem věděl, že se bude vybírat nový CEO, a přihlásil jsem se do výběrového řízení.

 

V čem se bude role CEO nejvíce lišit od té, kterou jste dosud zastával?

CEO reprezentuje společnost navenek, a to nejen při takových rozhovorech, jaký teď spolu vedeme, ale také směrem k investorům, veřejnosti a podobně. Jsem zvyklý na samostatné rozhodování, protože dosud jsem vedl naši největší obchodní část, která generuje přes devadesát procent příjmů firmy, a její postavení bylo dost autonomní. Doufám, že se řízení lidí a strategii budu moci věnovat i nadále, ale nepochybně přibude i ta vnější část práce – a v tom je asi největší rozdíl.

 

Jak se připravujete na prvních sto dnů v šéfovské roli?

Předal jsem většinu dosavadních povinností a začal se věnovat přípravě na prvních sto dnů a vlastně na celý první rok. Absolvoval jsem už asi sto padesát hodinových rozhovorů s různými lidmi ve firmě, na různých pozicích i v různých pobočkách. Chci lépe pochopit, v jakém rozpoložení se společnost, jejíž vedení přebírám, nachází. Znám samozřejmě všechny finanční a byznysové parametry, ale považoval jsem také za důležité zjistit, jaké je mentální a kulturní nastavení ve firmě.

 

Měl jste z rozhovorů dobrý pocit?

Měl jsem úžasný pocit. Pokud si vyberete lidi k setkáním dobře, a ne tak, aby vám říkali to samé, je to skvělý zdroj informací. Zároveň je znát vliv na vzájemnou důvěru. Když kolegové a kolegyně vycítí, že vás jejich názory skutečně zajímají, nemyslí si, že je management někde daleko, odtržený od reálného dění ve firmě.

 

Co považujete za svůj nejdůležitější úkol v příštích dvou či třech letech?

Většina firem, ať tradičních, nebo digitálních, řeší takzvané „inovátorské dilema“. Na jedné straně mají klíčový byznys, který nese peníze. Zároveň vědí, že to nebude trvat věčně. Důl se vytěží, převratný počítačový program zestárne… Manažeři vědí, že musejí hledat nové nohy, na něž byznys svých podniků postaví. Těžká úloha je najít správný poměr mezi tím, jaké zdroje investovat do současného hlavního byznysu a jaké do hledání a tvorby příjmů budoucích. Cílem je, obrazně řečeno, aby nové stromky rostly rychleji, než budou usychat ty staré.

 

Jaká omezení má šéf firmy, která je kótovaná na londýnské burze?

Musí si dávat trochu pozor na jazyk, zejména co se týká čísel. To neplatí jen pro šéfa, ale pro všechny. A to je trochu komplikované ve firmě, která je založena na důvěře a sdílení informací. Druhým faktorem pak může být, že někteří investoři jsou zaměřeni na krátkodobý výsledek. Někdy ovšem musíte třeba kvartální výsledky obětovat, pokud významně investujete do něčeho, co přinese budoucí rozvoj a růst.

 

A jaký horizont má podle vás management firmy sledovat?

Když ne nekonečný, tak určitě na několik roků dopředu. Musí myslet na to, jak by měla firma fungovat a prosperovat za pět či deset let. Na delší dobu to asi v překotně se rozvíjejícím IT prostředí ani nejde.

 

Oba zakladatelé jsou stále významnými podílníky, Pavel Baudiš dokonce nejvýznamnějším. Je pro šéfa firmy výhoda, že se s nimi dlouho zná?

Jejich příběh je velice silný, vybudovali bez jakýchkoli obchodů se státem či podezřelých transakcí obrovskou úspěšnou firmu. Myslím, že to oslovuje jak lidi uvnitř, tak i partnery a zákazníky Avastu. Oba jsou členy správní rady, to je ta formální stránka. A navíc sídlí na stejném patře, takže mi to dává možnost se s nimi zastavit na kus řeči, něco probrat či se poradit.

 

Obří prostor pro růst

Akcie Avastu od loňského uvedení na burzu stouply o více než dvacet procent. Nechává to ještě prostor, abyste přispěl k dalšímu růstu?

Nechává to obří prostor. Hodnota akcií roste spolu s celkovým růstem firmy. A já jsem přesvědčen, že máme velký prostor pro růst celé firmy i její hodnoty.

 

O co by se měl opírat růst firmy v nadcházejícím období?

Náš byznys se skládá ze čtyř hlavních částí: tím největším je software pro počítače a notebooky, který tvoří necelých sedmdesát procent obratu – a tato část roste velmi stabilně dvouciferným tempem. A pak jsou tři další, menší. Mým cílem je udržet nebo akcelerovat růst v hlavním a stabilizovat ty ostatní.

 

Ve výroční zprávě za rok 2018 jste vykázali provozní výsledek (EBITDA) 447,7 mil. USD a zisk 270,8 mil. USD, obojí s více než šestiprocentním zvýšením proti předcházejícímu roku. Očekáváte, že v roce 2019 budete růst dál podobným tempem?

Plány, které zveřejňujeme, hovoří o „high single-digit growth“, což se zpravidla chápe jako růst v rozmezí sedmi až devíti procent.

 

Už dnes obsluhujete téměř 450 milionů uživatelů. Kam až to číslo může růst?

Celkový počet uživatelů není zrovna číslo, na které se zaměřujeme, protože to je sice celková báze, ale jen čtyři procenta z ní využívají placené služby.

 

Nicméně i to je, pokud dobře počítám, pořád osmnáct milionů platících zákazníků.

Je to tak, a my si nestěžujeme. Ale naší snahou není rozšiřovat počet těch 450 milionů celkových uživatelů, ale zvedat počet těch platících.

 

Platí stále, že nechcete na čínský trh, pokud se nezmění přístup čínských orgánů, které po vás chtěly databázi vašich detekovaných virů?

Platí, ale i kdybychom chtěli, stejně by prakticky nebyla šance. Zkoušeli to naši ruští konkurenti i další a neuspěli. Čínský trh je natolik omezený na lokální hráče, že dostat se na něj není moc pravděpodobné. A neplatí to jen pro náš specifický obor. Dnes se hodně řeší třeba případ Huawei, zda by západní telekomunikační operátoři měli používat jeho zařízení. Obráceně je ale realita taková, že Čína v oblasti telekomunikační a softwarové infrastruktury vůbec neumožňuje vstup zahraničním subjektům. V tomto směru je situace nevyvážená.

 

Nevěřit vlastním očím

Pokud na chvilku odhlédneme od čistě firemního pohledu, v čem podle vás dnes spočívají hlavní hrozby ve virtuálním světě?

Těch věcí je několik. Ta největší, která mne fascinuje a zároveň děsí, je internet věcí. Tedy připojení jiných zařízení, než jsou počítače a mobily, k internetu. Odborné studie se shodují, že v několika příštích letech bude k internetu připojeno mezi třiceti a padesáti miliardami různých zařízení; počítačů je přitom jen asi miliarda a půl a mobilních telefonů pět až sedm miliard. Valná většina zařízení tedy budou různé senzory, ať už v domácnostech, nebo v dalších sférách. Když se v našich laboratořích na tato zařízení díváme, jsme trochu zděšeni, protože – až na výjimky – nejsou nijak zabezpečené.

 

Taky to zatím nikdo moc nechce.

Právě, navíc firmy, které je chrlí, se bezpečností nijak zvlášť nezabývají, klíčová je cena a rychlost produkce. To ve výsledku otevírá zcela nové možnosti pro bezpečnostní útoky. Je to věc, která tu nikdy nebyla, ještě před třemi roky tvořily mezi zařízeními připojenými k internetu drtivou většinu počítače a mobily, teď je to jinak. Vidíme, že útočníci tomu také přizpůsobují strategie.

 

Abych si to jako laik představil, vezměme například automatické řízení dopravy. Mohlo by být pro hackery lákavé třeba „zblbnout“ semafory v celém městě?

Například. Nebo se hovoří o takzvaných tmavých továrnách, což jsou plně automatizované výroby bez přítomnosti lidí zcela řízené počítači. V tomto kontextu dostávají kybernetické útoky zcela nový a netušený rozměr. My už tuhle oblast dva a půl roku sledujeme a letos uvedeme na trh první ochranný produkt v tomto směru. Ale očekávám, že celá oblast internetu věcí se bude ještě dramaticky a bouřlivě vyvíjet.

 

Jak se díváte na „obsahové hrozby“ v digitální sféře? Můžeme si vůbec zvyknout na to, že neplatí už ani to, co vidíme na vlastní oči?

Takzvané „deepfakes“, tedy falešná videa vytvořená za pomoci umělé inteligence, jsou poměrně nová věc. Skutečnost, že lze vytvářet videa, na nichž reální lidé dělají či říkají věci, které nikdy neřekli či neudělali, je působivá a strašidelná zároveň. Oblast kyberbezpečnosti mě vždycky fascinovala, už od mých osmnácti, a teď mi připadá ještě důležitější než dříve, protože se začíná dotýkat samotných základů fungování lidské společnosti.

 

Existuje dnes ještě vůbec soukromí? Může mít člověk nějaké tajnosti, aniž by „žil jako neandertálec“?

Může, ale otázka je, zda to bude chtít. Dosud vždy populace upřednostňovala pohodlí a komfort před nějakou opravdu důkladnou bezpečností. Je to podobné jako se zámkem na dveřích, můžete mít superzabezpečené olověné dveře, ale většina lidí má nějakou fabku, o které asi tuší, že ji dokáže kdekdo otevřít. V online světě je to podobné, pokud bych měl mít olověné okenice, jen abych ochránil svá data, nebude mi to asi stát za to.

 

V reálném světě přinejmenším nebudu nechávat otevřené dveře od bytu či drahé auto i s klíčky před domem. Co bych měl dělat, abych se nenabízel zločincům v online světě?

Čas od času se přesvědčit, zda máte nainstalované aktualizace svých programů a aplikací, kde bývají záplaty na slabá a zranitelná místa. Používat nějaký bezpečnostní software, to vám samozřejmě musím doporučit. Moderní jsou v poslední době VPN (virtual private net-works – pozn. red.), které zabezpečí, aby komunikace mezi vaším počítačem a internetem probíhala šifrovaně, a nikdo vám tak nemůže „koukat přes rameno“ a nabourávat vaše data. Já osobně mám VPN zapnutou pořád.

 

Jak je to s hesly?

Určitě doporučuji používat nějakého správce hesel. Bez toho nejde používat skutečně kvalitní hesla, protože v nich nemůžete mít pořádek. Alternativní přístup, který sám také používám, je vůbec si u méně frekventovaných služeb hesla nesnažit zapamatovat či zaznamenat. Stačí hrábnout libovolně do klávesnice, naťukat klidně dvacet třicet písmen, a kdybych se tam za rok potřeboval třeba zase přihlásit, tak si jednoduše zažádám o obnovu hesla.

 

Mail od umělé inteligence

Mění se nějak charakter bezpečnostních hrozeb?

Můžeme si to představit jako pyramidu. Na jedné straně jde o běžné útoky, které jdou do šířky a snaží se postihnout co nejvíce lidí. Zároveň, až na výjimky, nejsou moc sofistikované. A na druhé straně spektra jsou vysoce cílené útoky, které jdou po něčem zcela konkrétním a jsou za nimi týmy lidí či pokročilá umělá inteligence. Poslední dobou sledujeme, jak je umělá inteligence využívána právě k personalizaci těch cílených útoků, je to kategorie, které říkáme „deep attacks“.

 

Co to znamená?

Vedle běžného phishingu, tedy rozesílání hromadných mailů, jaké známe ve znění „vy zdědit v Nigérie milion dolar“, už dávno existuje takzvaný spear phishing. To znamená, že vám přijde mail, který je velmi personalizovaný a vy u něj nemáte podezření, že by mohl být falešný. Například „potvrďte, prosím, účast vaší dcery Hany na tenisovém soustředění“. Pracuje s tím, že o adresátovi hodně ví, nevyvolá podezření a vy si rozkliknutím můžete nechat nabourat svůj počítač. To se používá už dávno s cílem dostat se ke konkrétním údajům nebo třeba nabourat se přes jednotlivce do určité sítě. Příprava takového útoku bývala vždy drahá, vyžadovala čas, a proto se tyto útoky používaly zřídka. Často jejich přípravu platila třeba nějaká vládní instituce. S umělou inteligencí se ale dají tyto útoky generovat ve velkém.

 

Počítače tak nahradí týmy lidí stojící za útokem?

Už si nepotřebujete osobně zjišťovat, že pan XY má dvě dcery a jezdí s nimi každou středu na tenis. Z dat, která o sobě člověk dává na sociální sítě a jež se dají získat kdekoli na webu, dovedou algoritmy umělé inteligence sestavit profil dané osoby a vytvořit e-mail, který je naprosto věrohodný a u něhož prakticky není možné poznat, že jde o bezpečnostní útok. Tím pádem se to dá dělat ve velkém – nikoli v jednotlivých případech, ale klidně mířit na miliony lidí.

 

To zní dost děsivě…

To taky je. My se s tím snažíme něco dělat, máme tu tým, který to zkoumá a vytváří algoritmy, které by měly takové útoky odhalit ještě předtím, než se k vám takový mail dostane.

 

Zájem o anonymitu

Jak lidé obvykle postupují? Když už si zaplatí vyšší stupeň ochrany formou placené služby, zůstávají u něj?

Dlouhodobě platí, že zhruba dvě třetiny zákazníků si předplatné prodlouží a třetina ne. Ani ta třetina však od nás v drtivé většině neodchází, přejdou zpět na bezplatný servis. Často se pak později vracejí mezi platící zákazníky, třeba u jiné služby.

 

Klasický antivirový program už dnes činí méně než polovinu ve vašich tržbách, jaké další služby lidé nejčastěji využívají?

Patří mezi ně už zmiňované VPN, dále nástroje na optimalizaci fungování počítačů, správci hesel nebo rodičovské programy, které umožňují mít pod kontrolou počítače a mobilní telefony potomků. Teď máme nový produkt, který se jmenuje AntiTrack. Dokáže zabránit tomu, aby si vás servery monitorovaly, odkud kam se na internetu pohybujete. Vlastně vás to na internetu zcela anonymizuje, takže se vás ani netýkají různé kontextové reklamy a podobně. Vydali jsme ho loni a vidíme, že je o to mezi lidmi opravdu velký zájem.

 

Tipněte si, jaký bude Avast v červenci 2024, kdy byste mohl teoreticky slavit pět let v čele firmy?

Doufám, že budeme lídrem na trhu a zároveň zaměstnavatelem, pro kterého budou všichni naši lidé rádi pracovat. A věřím, že budeme úspěšní při řešení všech těch bezpečnostních výzev, které teprve přijdou a o nichž možná teď ještě ani nevíme.

 

 

Ondřej Vlček
Nejúspěšnější brigádník v Česku
 
Příběh firmy Avast, která se od prvního antiviru na disketě dostala až mezi globální technologické giganty, je zcela unikátní. A osobní historie Ondřeje Vlčka s tím souzní. Od brigádníka, který si přišel přivydělat při studiu na vysoké škole, až po roli nejvyššího šéfa firmy, jíž se ujímá začátkem července. Ondřej Vlček, který v červenci oslaví dvaačtyřicáté narozeniny, je zároveň i minoritním akcionářem firmy: drží podíl dvě procenta, poté co loni v květnu při vstupu Avastu na burzu půl procenta prodal. Celková hodnota Avastu je nyní kolem osmdesáti miliard korun.
Ondřej Vlček je ženatý, má tři děti, mezi jeho záliby patří výlety do lesa i do hor a červené víno. Spolu s manželkou Katarínou založili a financují nadaci Zlatá rybka, která pomáhá plnit přání vážně nemocným dětem.
 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama