Trpišovský a Slavie. Jak z hráčů dostat maximum?

Report

V prosincovém Reportéru najdete příběh Jindřicha Trpišovského, velmi úspěšného trenéra fotbalistů pražské Slavie. Nyní vám nabízíme části rozhovoru, který se do tištěného magazínu nevešly – mimo jiné proto, že jsou určeny spíše zasvěcenějším fanouškům.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Plnou třetinu současného kádru Slavie tvoří hráči, které jste trénoval už ve svých předchozích působištích – ve Viktorii Žižkov nebo ve Slovanu Liberec: brankáři Kolář a Kovář, Bořil, Coufal, Hovorka, Kúdela, Souček a Ševčík. Proč jste si je vybral, co mají společného?

Hrajeme hodně specifickým stylem a jim vyhovuje. Ne každý může hrát nebo trénovat všude; abyste uspěli, musíte zapadnout do prostředí klubu a jeho hry. Vezměte si třeba stopera Davida Hovorku, který k nám přišel v létě. Řada lidí nechápala, proč o něj stojíme, protože v jiných klubech se tolik neprosazoval. Bohužel se zranil, ale do té doby hrál skvěle. Chceme od něj, aby naháněl útočníky daleko od vlastní brány, předskakoval je, vyvážel míče a využíval přitom toho, že je náš nejrychlejší hráč. V mužstvu, které hlavně brání, by mu do vápna lítal jeden centr za druhým a byl by v nevýhodě, protože měří 179 centimetrů.

 

Je pro vás těžké najít nové hráče?

Není to jednoduché. Musíte za nimi hodně jezdit, protože televize zkresluje – neukazuje celé hřiště a zvlášť u útočných hráčů potřebujete vidět jejich pohyb bez míče. Koukáte na kluka v jiném týmu a musíte si umět představit, jak bude hrát u vás. Někdo se diví, proč třeba nekoupíme útočníka, který v průměrném mužstvu střílí hodně gólů. Tam na něj ale maká celý mančaft, a to by u nás neměl. Tady musí chodit do zakončení všichni, u nás by musel mnohem víc běhat a bránit a nikdy se nezastavit. A já třeba vidím, že to nedovede.

 

Jaké hráče tedy potřebujete?

Pro mě jsou nejcennější komplexní hráči. Dříve stačilo, že někdo uměl střílet góly nebo výborně hlavičkoval. U nás ale všichni musí být dostatečně běhaví, rychlí, mít výskok, umět s míčem a nemít zjevnou slabinu. A mít mentalitu válečníka, vítěze, aby dokázali na hřišti odevzdat úplně všechno – nejen to, o co jim trenéři řeknou. Není žádné tajemství, že obdivuju práci Jürgena Kloppa (německý trenér, který se proslavil na lavičce Borrusie Dortmund, pozn. red.). Když se podíváte, jak teď hraje jeho Liverpool, je jasné, že si hráče vybírá podle podobných kritérií. Řeknu kacířskou myšlenku: Messiho by do Liverpoolu nevzali ani zadarmo. Je to absolutně fantastický hráč, ale k nim by nepasoval.

 

Zastavme se u výrazu „odevzdat úplně všechno‟. V praxi to znamená, že Tomáš Souček naběhne třeba desetkrát za zápas až na soupeřovo malé vápno. Většinou zbytečně a pro něj to znamená pokaždé deset, dvacet metrů sprintu navíc. To bolí. A vy byste mu těžko mohl vyčíst, kdyby si občas ušetřil pár kroků, vždyť je defenzivní záložník a k soupeřově brance to má daleko. Jak tohle z hráčů dostáváte?

Nejdřív o Součkovi: všichni mluví o tom, jak vyhrává souboje a dává góly, ale jeho největší dar je algoritmus na fotbal, který má v hlavě. Strašně rychle analyzuje, co se na hřišti děje, a co z toho vyplyne. Proto se rozhodne skoro pokaždé správně. A tohle z něj dělá našeho nejdůležitějšího hráče – dokáže napravit chyby spoluhráčů, zlikvidovat problém ještě dříve, než vznikne.

 

Můžete uvést příklad?

Na Barceloně se dvakrát stalo, že jsme ztratili míč u jejich vápna a hrozil nám smrtící protiútok. Suk naši ztrátu viděl ještě dřív, než k ní došlo, a včas vyrazil na hráče, přes kterého šel ten protiútok. Jednou mu vypíchl balón, podruhé ho přinutil přihrát dozadu. A my se stačili vrátit.

 

Dobře, to je Souček. Ale zpět k otázce, jak dokážete z hráčů dostat tak obětavé fyzické výkony.

Vychází to ze vztahu, který si s hráči vybudujeme. Oni se musí přesvědčit, že fotbalu rozumíme, a že to s nimi myslíme dobře. Když pak spolu vysedáváme u videa a ukazujeme jim jejich chyby, už vědí, že to děláme, abychom se zlepšili, vzájemně si pomohli, a ne proto, abychom je ztrapňovali. Co se týče důsledného nabíhání až na malé vápno, které jste zmínil: donekonečna jim ukazujeme sestřihy situací: „Hele, zase sem prošel centr a tobě chyběly dva kroky. Kdybys je včas udělal, dal bys gól!“ A pak se tomu věnujeme i při tréninku, aby takové věci dělali automaticky. To všechno ale může fungovat, jen když hráč opravdu chce. Proto tolik zdůrazňuju jejich charakter, mentalitu, povahu. Oni musí ten dril chtít podstoupit.

Slavia si to letos rozdávala se špičkovými evropskými kluby jako rovný s rovným: Petrohrad, Genk, Sevilla, Chelsea, Inter, Dortmund, Barcelona... Přesto opakujete, že se nůžky mezi naším a západoevropským fotbalem rozevírají. Proč?

Protože to vidím. My ve Slavii máme na naše poměry špičkové podmínky a v něčem se vyrovnáme i těm, ke kterým vzhlížíme. Ale pro A-tým máme pořád jen jedno tréninkové hřiště, které ani nemá stejné rozměry jako hrací plocha na stadiónu. V mnoha českých klubech to je tak, že trenér žebrá o zapichovací panáky, přinesou mu je za tři měsíce a řeknou: „Tady je máš a doufám, že v sobotu vyhrajete.‟ My teď u A-týmu konečně zavádíme tréninkové vesty, které u každého hráče monitorují jeho pohyb, intenzitu, počty přihrávek a tak dále. Ale přijedeme do Milána a v Interu je používá každý tým až po žáky, k tomu mají pět expertů, kteří ta data analyzují. A každý hráč v mládežnických týmech má po tréninku připravené pití namíchané na míru, protože každý organismus potřebuje něco jiného.

 

Inter Milán je ale gigant s astronomickým rozpočtem.

Když nám v Evropské lize nalosovali belgický Genk, což žádný gigant není, tak lidi říkali, jakou máme kliku, a že určitě postoupíme. Pak tam přijedeme a hned naproti krásnému stadiónu stojí tréninkové centrum s šesti hřišti a moderní budovou s veškerým zázemím včetně kuchyně. A to se ještě dozvíte, že na opačné straně města mají totéž pro mládež. V Belgii jsou přitom slavnější a silnější kluby jako třeba Anderlecht nebo Bruggy – Genk je něco jako u nás Liberec. A slyšíte, že i v tomhle Genku rentgenují jedenáctiletým klukům zánártní a zápěstní kůstky, aby zjistili, kolik ten hráč bude měřit v osmnácti. Takže když mají šikovného jedenáctiletého stopera, který ale vyroste jen na 175 centimetrů, začnou ho včas předělávat na jiný post. Pak se člověk už tolik nediví, že dneska jejich odchovanec Thibaut Courtois chytá za Real Madrid, Kevin De Bruyne hraje v Manchesteru City, Koulibaly v Neapoli...

 

Je vám čtyřicet tři let a v české nejvyšší soutěži působíte teprve čtyři a půl roku. Máte před sebou ještě nějakých dvacet let trenérské kariéry a už tady pomalu nemáte kam jít  Sparta, Plzeň, reprezentace... Všechno by byl nejspíš jen krok stranou, ale ne vzhůru. Přemýšlíte o tom někdy?

Strašně nerad něco měním – lidi kolem sebe, hráče, auto, bydlení... Mám rád prostředí, na které si zvyknu, a které mi vyhovuje. Nemám rád loučení. Takže si přeju, aby to, co teď prožíváme ve Slavii, vydrželo co nejdéle. Pořád tady máme o co usilovat, teď třeba o druhý titul v řadě, potom zase o Ligu mistrů. Pro mě je největší odměna, když hrajeme doma s Příbramí a přijde šestnáct tisíc lidí. Přitom to pro ně není jednoduché ani levné. Táta sem vezme rodinu a nechá na stadionu pomalu tisícovku, navíc ho to stojí nějaký čas, musí hledat místo na zaparkování...

 

Existují ale kluby, kam na obyčejný ligový zápas přijde ne šestnáct, ale třicet, čtyřicet nebo i šedesát tisíc lidí a trenér nemusí řešit, že má jen jedno tréninkové hřiště. Neláká vás zkusit to v zahraničí? I váš agent Jiří Müller si myslí, že byste o tom měl v budoucnu uvažovat.

Těžko se mi o tom mluví, moc si to neumím představit. Pro náš trenérský tým je zásadní každodenní komunikace s hráči, vztah s nimi. Vybudovat tohle v cizím prostředí by pro nás bylo mnohem, mnohem složitější. S cizinci, které máme v kádru, se dokážu anglicky domluvit o základních fotbalových věcech, ale není to na to, abych je vzal kolem ramen a řešil s nimi život – bojím se, že by to nevyznělo přesně tak, jak to myslím. Ale chystám se na své angličtině zapracovat, už kvůli nim.

 

Obsáhlejší článek o Jindřichu Trpišovském najdete v prosincovém magazínu Reportér, zde on-line verze.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement