Chvojkovi: naděje se zhmotňuje

Další řidičský průkaz v rodině, elektrický vozík a vířivka, slávistická vlajka před domem, vidina regulérního zaměstnání a těžká puberta – to jsou hlavní novinky v domácnosti Chvojkových. Už potřetí v tomto roce se vracíme do středočeského Žebráku, abychom sledovali důležité životní kroky rodiny, která se rozhodla odrazit od dna v rámci projektu Šlápněte s námi do pedálů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na náměstí dvoutisícového městečka dopadají paprsky zářijového slunce, obchody mají otevřeno, na chodnících postávají hloučky místních. Atmosféru poklidného maloměstského korza protne výkřik: „Terčóóó! Otoč se, brzdi! Zastav!!!“ Čtrnáctiletá Tereza Chvojková se ale dál řítí vpřed, lidé se rozestupují. Je vidět, že pro obyvatele Žebráku není tento obrázek nový ani znepokojivý. Většina se usmívá, někteří očima hledají Terezčin doprovod, což je téměř vždy její maminka Jana.

Elektrický vozík ovládaný dívkou, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou a mentálním postižením, se stal zřejmě nejslavnějším dopravním prostředkem v Žebráku: v rámci benefičního plesu se na něj totiž letos na jaře složili z velké části právě místní lidé a firmy. „Skoro o tom nemůžu vyprávět, vždycky se rozbrečím, bylo to něco nádherného. A byla jsem ráda, že si to mohla užít i Sára (Terezina o dva roky mladší sestra, pozn. red.), která pomáhala s losováním tomboly,“ vzpomíná Jana Chvojková. Její muž Honza se zachechtá a dodá: „Až na to, že Terča se hned na začátku toho galavečera pokandila a Jana ji musela přebalovat.“ Jan Chvojka má diagnostikovanou Crohnovu nemoc, což je zánětlivé onemocnění střev, k tomu je v důsledku rakoviny po transplantaci jater. Lékaři mu doporučili vyhýbat se fyzické námaze, takže náročné hygienické a další úkony související s Tereziným stavem jsou takřka výhradně na Janě.

O rodině Chvojkových jsme psali už dvakrát – v lednu a dubnu letošního roku. Pravidelní čtenáři Reportéra tudíž vědí, s jakým nadhledem a humorem dokáže tato čtyřčlenná domácnost snášet okolnosti, které převrátily její život naruby, a s jakým odhodláním se pustila do pokusu vymanit se z nejhoršího. Tím byla zejména pro Janu závislost na dávkách hmotné nouze, předsevzetí však měla víc: udělat si řidičák, získat víc času pro sebe, trávit víc chvil se zdravou dcerou Sárou.

 

Léto v pohybu

Při naší třetí návštěvě v malém přízemním domku na okraji Žebráku nejdřív všichni gratulujeme Janě k složení řidičských zkoušek. „Nejradši by spala s volantem!“ komentuje to Honza po svém. A na Janě je vidět, že nově nabytou šanci dokáže využít: „Jakmile máme příležitost, sedneme se Sárou do auta a někam drandíme – jednou, někdy i dvakrát týdně. Jednosměrky v Berouně a Příbrami už znám nazpaměť, krámky na náměstí taky,“ říká se smíchem. „Ale do Prahy si autem netroufám, tam musíme vždycky poprosit tady pana kolegu a počkat, jak mu ten den bude,“ ukazuje na svého muže Honzu, který pobírá invalidní důchod druhého stupně (nyní usiluje o třetí, nejvyšší možný stupeň) a jehož zdravotní stav kolísá ze dne na den. 

 

Z minulého setkání víme, že obzvlášť krizovým obdobím bývalo pro Chvojkovy tradičně léto. „Vedro k zalknutí, všichni někde u vody nebo v lese, a my zavřený v tomhle krcálku – holky neměly školu, Honzí nesměl na sluníčko nebo mu bylo zle,“ vzpomíná Jana Chvojková, která v takových obdobích neměla daleko ke zhroucení. Letošní prázdniny strávili Chvojkovi o něco akčněji. Pomohl jim k tomu nový elektrický vozík a také poukaz na pobyt v šumavském penzionu, který rodině věnoval jeden z místních podnikatelů. 

„Terču nic nezastavilo, řítila se přes kameny i přes louže, jednou se nám taky vyklopila, viď?“ vypráví Honza a Terezka se spokojeně zařehtá – má ráda, když je řeč o společných rodinných zážitcích. „Někdy se mi ale zasteskne po normálním vozejku, který se musel tlačit, protože teď za Terčou musím pořád běhat. Nemůžu si ani popovídat se sousedkou, protože Téra mezitím mizí někde v dáli,“ říká Jana Chvojková napůl z legrace. S dcerami Sárou a Terezou strávila týden na dětském táboře v Mrákotíně, k šestnáctému výročí od svatby dostali Chvojkovi od Českomoravské stavební spořitelny – jednoho z partnerů projektu Šlápněte s námi do pedálů – víkendový pobyt pro celou rodinu na zámku Loučeň.

Přibylo i jednodenních výletů, z rodinného Facebooku to vypadá, že Chvojkovi pořád někde „trajdají“: kromě nedalekých hradů Krakovec a Točník zvládli v létě navštívit také Karlštejn, Kutnou Horu, Svatou Horu, Písek... „Jo, bylo toho letos víc než jindy, ale mezitím byla zase spousta dní, kdy jsme jenom bezmocně trčeli doma,“ upřesňuje Jana Chvojková a dodává: „Mnohem víc než po výletech toho nacestujeme po nemocnicích a po úřadech. Honzí chodí na přezkumy invalidity a předoperační vyšetření, občas je nutná hospitalizace, Terču vozíme na terapie a do stacionáře, každou chvíli něco vyřizujeme se sociálkou.“ Jednou z takových výprav byla i návštěva Úřadu práce v Hořovicích, kde se Jana ucházela o práci.

 

Restart na faře

Když měla Jana Chvojková před rokem napsat na papírek svých deset největších přání, jak se vymanit z kolotoče neustále se opakující péče o dceru Terezu a manžela Honzu (mimo jiné musí mít oddělený jídelníček), bylo na čelním místě získání zaměstnání. „Říkala jsem si, že jestli tady z těch čtyř stěn aspoň na pár hodin denně nevypadnu, tak opravdu zešílím,“ říká se smíchem, ale je vidět, že to zároveň myslí hodně upřímně. 

Dříve zkoušela drobné brigády, například uklízela v místním domově důchodců. V uplynulých měsících začala častěji docházet na husitskou faru, kterou má doslova za rohem, dvě stě metrů od domova. „Paní farářka mě krásně přijala, cítím se tam dobře a připadám si užitečná. A hlavně je to konečně něco jiného,“ říká vyučená prodavačka, která nyní v rámci Dětského centra Srdíčko pomáhá dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. „Chodím tam v pondělí, ve středu a v pátek. Když holky přijdou ze školy, já mizím. Když mi Honzí zavolá, musím se vrátit přebalit Terču, ale naštěstí to mám kousek, za minutu jsem doma.“ 

V případě, že všechno dobře dopadne, nabídne husitská církev Janě Chvojkové v dohledné době regulérní pracovní smlouvu. „Ten příjem by nám měl pokrýt dávky hmotné nouze. O ty se ráda nechám připravit, důležité je, že nebudu muset každý měsíc do fronty s lidmi, na kterých vidím, že se jim pracovat nechce.“ V součtu by tedy peněz v domácnosti Chvojkových nijak nepřibylo, ale otevřela by se cesta k dalším příjmům – včetně těch od dárců, kteří se tu a tam objeví a nabídnou rodině finanční pomoc. „Nejdřív ale musím na testy do Bohnic, kde mi dají razítko, že mám všech pět pohromadě a můžu pracovat s dětmi,“ chechtá se Jana už zase na celé kolo.

Výhody práce na faře jsou zjevné – Jana to sem má z domova blízko a vytvořila si vztah s dětmi, které si sem přicházejí hrát, povídat, kreslit nebo něco vyrábět. „Některé z nich znají v první třídě víc sprostých slov než já. Na druhou stranu jsou vděčné za jakýkoliv zájem, takže to na mě chrlí, až mám někdy hlavu jako včelín,“ přibližuje Jana Chvojková, která v Srdíčku tráví třikrát týdně pět hodin a do církevního prostředí ji táhne ještě jedna věc: „Chystám se na křest,“ překvapuje nás, neboť za uplynulá dvě letošní setkání nic takového nedala najevo. „Taky mě to zaskočilo,“ usmívá se Honza, sám zarytý ateista, který si prý v posledních týdnech svou ženu dobírá hláškou ze seriálu Třicet případů majora Zemana: „Žena komunisty, a chodí posluhovat na faru!“ 

Jana Chvojková svoji konverzi vysvětluje takto: „Nejsem žádná fanatička, ale k víře směřuju už asi čtyři roky, jen jsem se s tím nikomu neodvážila svěřit. A půjdeme na křest i s Terčou, viď?“ obrací se na čtrnáctiletou dceru, která si trochu v rozpacích dává obličej do dlaní a přikyvuje. „A co ty seš prosím tě za komunistu, vždyť jsi rocker,“ vrací se Jana k Honzově vtípku.

Práce na faře Janu láká natolik, že trochu odbyla spolupráci s hořovickým úřadem práce. „Byla jste na diagnostice, jak vám pracák doporučil, když jsme tam v květnu spolu byli?“ ptá se docela přísně Petra Horáková ze spolku Revenium, který celý projekt Šlápněte s námi do pedálů vymyslel a po celou dobu je s Chvojkovými v těsném kontaktu. „Nebyla,“ klopí Jana hlavu. „A můžete to pro mě udělat? Budeme potřebovat vaši zpětnou vazbu, abychom věděli, jak to vůbec funguje a jestli to může být užitečné nejenom vám, ale i dalším klientům,“ vysvětluje Petra Horáková, která se v rámci Revenia zabývá způsoby, jak efektivněji hledat práci lidem se zdravotním postižením a vůbec s horší startovací čárou. 

Takzvaná bilanční diagnostika nabízí zájemcům zhodnocení pracovních schopností a osobnostních předpokladů, na jehož základě může dotyčný získat nárok například na rekvalifikační kurz. „Je to užitečné pro všechny strany – pro uchazeče o práci, potenciálního zaměstnavatele i pro úřad práce,“ vysvětluje Petra Horáková z Revenia, které chce na příběhu Chvojkových ukázat, jak mohou lidé v podobně tíživých situacích postupovat a restartovat svůj život k lepšímu.

 

Žebrák vítězí

Samostatnou kapitolou v příběhu Chvojkových je bydlení. Tísnivý domek na okraji Žebráku, který má hodně daleko k bezbariérovosti, byli na začátku roku rozhodnuti vyměnit za něco jiného, konkrétní představy Jany a Honzy se ale výrazně lišily. Janu to táhlo do nedalekého Berouna, který je blíž Praze a má desetkrát víc obyvatel než Žebrák, čemuž odpovídá i tamní úroveň služeb – včetně těch sociálních a lékařských. Honza dával přednost rekonstrukci domu, který si mladá dvojice pořídila po svatbě před šestnácti lety za milionovou hypotéku a dodnes jim chybí splatit tři sta tisíc korun

Domek se zahrádkou na dosah Berouna, který si Jana vysnila, se ale ukázal nad možnosti rodiny. Úvahy o přebudování dosavadního bydlení zase narážely na to, kam by se Chvojkovi odstěhovali v průběhu stavebních prací – Honzova maminka už nežije a tatínek bydlí daleko, Janini rodiče jsou sice Chvojkovým nablízku a podle svých možností pomáhají, jejich dům má prý ale „milion schodů“, takže by se pro Terezu na vozíčku nehodil. Chvojkovi doufají, že by za svůj současný domek mohli inkasovat sumu dostatečnou na pořízení nízkonákladového domu v Žebráku. „Jednu konkrétní nabídku na dva a půl milionu už jsme dostali,“ říká Jan Chvojka.

 

Mezi lidmi

Jdeme se podívat na faru, kam by mohla Jana Chvojková brzy nastoupit do částečného pracovního poměru. Pod nohama se nám motají jezevčíci Kuky a Rony, v chodbě stojí Terezin starý mechanický vozík, mladší Sára leží s mobilem v nepříliš vyhřáté místnosti pod peřinou. „Něco na ni lezlo, tak raději zůstala doma ze školy,“ vysvětluje Jana. Její muž Honza dodává: „Hlavně na obě holky leze puberta, pořád na nás mají nějaké narážky. Ale co, do babyboxu je už nenarvem, tak holt to musíme přečkat,“ směje se vyučený truhlář.

Vyvalíme se na zápraží a první, co spatříme, je stožár s velkou slávistickou vlajkou za protějším plotem. „No jo, soused je slávista, stejně jako já. Chtěl nám oběma udělat radost, když teď sešívky tak válej,“ vysvětluje Honza a pokračuje: „Na noc to ale sroluje, nedávno tam přeskočili nějací Plzeňáci a chtěli vlajku zapálit.“

Na ulici potkáváme sousedy, kteří Chvojkovy zdraví a vyptávají se na novinky. Terča vrtí joystickem a uhání na vozíku vpřed, Honza za ní běží. „Nedávno tahala kamarádky na bruslích, až sama skončila na zádech,“ poznamenává Jana, pak se odmlčí a nezvykle vážně pronese: „Hrozně se nám od začátku roku změnil život. Hlavní je, že jsme se dostali víc mezi lidi, jejich reakce nás strašně posilují.“ Zrovna míjíme železářství, v jehož výloze trůní velká cedule se jmenným seznamem všech, kteří Chvojkovým letos pomohli.

Jana se teď nejvíc těší, že bude mít oficiálně posvěcený přivýdělek. „Nebudu se už bát, že mě někdo uvidí, jak jdu po ulici s dětma ve vestách,“ komentuje dosavadní situaci, kdy na faru chodila pomáhat, ale nemohla si za to brát peníze, protože by tím přišla o sociální příspěvky. „Konečně se začnu cítit jako normální člověk.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama