Žít s cizím orgánem uvnitř vlastního těla

Post Image

Žít s cizím orgánem uvnitř vlastního těla

Play icon
18 minut
Štefan Vítko.

foto Tomáš Binter

Zní to jednoduše. Když se nějaká součástka porouchá tak, že ji nelze opravit, tak se vymění. Je jedno, zda jde o věc, nebo kus lidského těla. Lidé už dnes zvládnou obojí. Pomohly jim k tomu šikovné ruce, ale ještě víc jeden velmi důležitý lék. A hranice možného se stále posouvají.

Žít s kusem cizího těla kdesi uvnitř je zázračné – a zároveň trochu zvláštní.

„No, je to blbej pocit,“ svěřil se profesor Milan Šamánek. Muž, který zasvětil svůj život léčbě dětských srdcí, a pak ho zradilo jeho vlastní. Před třinácti lety podstoupil transplantaci srdce. „Máte v sobě něco, co tam nepatří, co není vaše. EKG není vaše, protože to je EKG nějakého cizího srdce. Ale už jsem si zvykl. Když to staré selhalo, tak co se dalo dělat?“

Na transplantaci šel ve svých čtyřiasedmdesáti letech, tehdy byl nejstarším pacientem v zemi.

„Říkal jsem klukům, že už mohu v klidu umřít. Ale oni, ať neblbnu, že když mi dají nové srdce, můžu žít dalších deset dvacet let. Oponoval jsem, co to bude za život. Pořád na lécích, pořád nemocnej, vždyť to žádnej život není. Ale když už jsem na tom byl opravdu hodně špatně, odhodlal jsem se.“ Během chřipkové sezony nejezdí tramvají a vyhýbá se větším shlukům lidí, protože chřipka by pro něj mohla být fatální, ale jinak rozhodně nelituje. „Na všechno si zvyknete a je to úžasný.“

Od první úspěšné transplantace srdce v Česku uplynulo na konci ledna 35 let. Tým specialistů v pražském IKEM v roce 1984 vyměnil nefunkční srdce horníkovi Josefu Divinovi. Událost poutala značnou pozornost, protože srdce, to je přece symbol. Ovšem transplantační program jako takový běžel už od šedesátých let – tehdy se začaly lidem transplantovat ledviny.

Průlom díky mobilu

Podpořte Reportér sdílením článku