Mostecko, ráj budoucnosti?

Představte si místo plné zeleně. Místo s jezery tak velkými, že se u nich v létě nebudete nikdy mačkat. S vodou tak chladnou a čistou, že by se dala pít. Místo obklopené kopci tak magickými, že o nich kdysi Goethe básnil, a horami tak vysokými, že vyšplhat na vrchol pro vás bude výzva. Máte to? Vítejte na Mostecku, v regionu budoucnosti. Ne, není to vtip. Ale vedla k tomu cesta tak daleká, že by ji asi nikdo nechtěl jít.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Stojíme v majestátní budově mosteckého oblastního muzea. Má charakteristický štít, který se svého času tyčil jen několik desítek metrů od těžební jámy. Je totiž jednou z mála budov, která přežila zbourání historického města Most. Právě zde sídlí Stanislav Štýs, lesní inženýr a expert na životní prostředí, jemuž se říká otec rekultivací. Člověk, kterého měli po většinu jeho života za nerealistického snílka a jenž dodnes řadu lidí šokuje svým přesvědčením, že Mostecko je regionem budoucnosti. Že bude patřit k nejvyhledávanějším v republice, a nebude to ani tak dlouho trvat. Bude mít totiž to, čeho se začíná nedostávat, po čem všichni prahnou a bez čeho nemohou žít – vodu. A nejen ji.

„To nejcennější na těžbě nebylo získané uhlí, ale ohromná zásoba vody, která na místě lomů vzniká,“ říká Stanislav Štýs. Stojíme v jeho kanceláři a díváme se na mapu zachycující mosteckou hnědouhelnou pánev sahající od Kadaně k Ústí nad Labem. Už v ní ovšem nejsou lomy, ale lesy a ohromná jezera.

Na Google Earth dnes najdete jen část této mapy. Zelené plochy představují sto milionů stromů, které byly vysazeny. Modře je vyznačeno 118,5 milionu kubíků vody, nebo také šest kilometrů čtverečních, tedy šest set hektarů vodních nádrží. Žlutá jsou pole a tak dál. To už existuje. Jenže mapa v kanceláři Stanislava Štýse ukazuje víc. Ukazuje i stav po roce 2038, kdy se objem vody zdvojnásobí, a také po roce 2071, kdy stoupne o dalších 300 milionů kubíků.

Zdejší kraj by si světlou budoucnost zasloužil. Málokterý region v České republice byl v minulosti tak zkoušený jako sever Čech. Získal kvůli tomu i několik unikátů. Snad každý, kdo sem přijel, si chtěl něco odvézt. S nástupem průmyslové revoluce nastoupili těžaři z Rakouska, Německa, či dokonce z Anglie, kteří bohatli na zdejších zásobách hnědého uhlí. V roce 1938, po mnichovské dohodě a záboru Sudet, se dnešní mostecká hnědouhelná pánev stala součástí takzvané Velkoněmecké říše a před nacisty utekly desítky tisíc lidí. Mezi Mostem a Litvínovem vznikl komplex, kterému se říkalo „Hitlerovy závody“ a jenž dodával říšské armádě benzin syntetizovaný z uhlí; ze zdejších lomů se staly velkolomy. Po válce musela odejít většina německy hovořící populace a do regionu se stěhovali ti, kteří tu mohli najít práci. Většinou v těžkém průmyslu spojeném s těžbou. Unikátní je tak zdejší složení obyvatel, které by samovolně nikdy nevzniklo.

 

Příchod pracovní síly byl nezbytný. Velkolomy tu totiž zůstaly. V Ústeckém kraji se propadlo do země na sto obcí nebo jejich částí; jen na Mostecku jich zmizelo na třicet. Což je více, než jich zbylo – okres má dnes totiž pouhých 26 obcí a měst. Zbylé padly za oběť uhlí, na kterém ležely. Jedním z nich byl i samotný Most. Město, které už panovník Václav I. povýšil do stavu královského. Místo něj vzniklo město průmyslové a moderní. S domy starými nejvýše šedesát let. Tedy až na výjimky. Jednou z nich je další světový unikát, slavný přesunutý kostel. Ano, opravdu jej komunisté přesunuli, a ano, opravdu jej postavili špatně, takže oltář nemíří na východ, jak se u kostela patří. Seriál Most! měl pravdu. I když jak se později ukázalo, projektanti udělali ještě jednu chybu. Ale o tom později.

 

Polovina zásob vody

Nyní se ovšem vraťme do oblastního muzea, k muži, který mluví o budoucnosti. „To nejsou jen nějaké plány. To všechno je už vyprojektováno a schváleno všemi potřebnými úřady. Už nyní, i když se ještě na některých místech těží, se jezera připravují. Proto už teď dokážeme odhadnout nejen plochu hladiny, ale také jejich objem, a to s pravděpodobností zhruba 95 procent,“ říká Stanislav Štýs.

Suma sumárum bude v Mostecké a Sokolovské pánvi 2,4 miliardy kubíků vody v jezerech tak hlubokých, že budou moci sloužit nejen k výrobě, zavlažování či rekreaci, ale také k pití. V celém zbytku republiky je přitom ve všech jezerech, řekách i nádržích zhruba 5 miliard kubíků vody.

Stanislav Štýs pomáhal tuto mapu vytvořit. Už před mnoha desítkami let, kdy stál u zrodu takzvaného generelu rekultivací. Šestidílné „bible“, která už tehdy určila, jak má krajina po ukončení těžby vypadat, a také jak toho dosáhnout. Do té doby nebylo nic. Jen vyplundrovaná krajina. Hromady hlíny z různých hloubek, navíc většinou nepoužitelné k ničemu. Na kopcích o různých úhlech. Bylo nutné vymyslet, jak to vůbec udělat, aby v takových podmínkách, takříkajíc v té černé díře, aspoň něco vyrostlo. Jenže „aspoň něco“ v přírodě nefunguje…

„Když to řeknu lapidárně, tak naším cílem bylo vytvořit krajinu, která bude ekologicky a hygienicky nezávadná, ale také produktivní a dobře obyvatelná pro lidi. Stanovili jsme přesný poměr lesů, zemědělských pozemků a vod. A také jsme tehdy prosadili do horního zákona povinnost těžařů rekultivovat všechny devastované pozemky. Každý, kdo těží, odvádí pravidelně určitou částku, která je určena právě na obnovu poničené oblasti,“ popisuje Štýs.

 

Nádrže a jezera

Na původní plány, onen „generel“, navazovaly další materiály, které ho dotvářely. A někdy i přetvářely. Například na místě mosteckého autodromu měl původně stát ovocný sad, stejně jako před těžbou. Jenže byla poptávka po závodišti a toto místo se ukázalo jako ideální. Místo sklizně ovoce se tu tak letos v létě jel poprvé v Česku i legendární americký závod NASCAR.

Nebo mostecká rekreační nádrž Matylda, která stojí na místě někdejšího lomu Vrbenský, ta měla být o desítky metrů hlubší. Jenže nedaleko zbytkové jámy objevili těžaři nezavalené důlní komory ještě z dob, kdy se tu těžilo hlubinně, a hrozilo, že se voda provalí a zatopí i činné šachty. „Proto se tehdy rozhodlo, že se jáma zasype ještě i vnitřní výsypkou a jezero bude dosahovat jen do čtyř metrů. Lidé to tehdy uvítali, protože mají strach z hloubky, ale výsledkem také je, že voda v něm není tak čistá. Nemá dostatečnou hloubku, aby se sama dokázala vyčistit. To se v případě ostatních jezer nestane,“ vysvětluje Štýs. Zatím posledním naplněným je Mostecké jezero. Rozkládá se přímo u onoho přesunutého kostela na ploše 309 hektarů, a pokud byste si chtěli vyzkoušet maximální hloubku, museli byste se umět potopit do 75 metrů. Což zdaleka není rekord. Budoucí jezero Bílina má dosahovat až 170 metrů. Mimochodem, právě hloubka je důležitým faktorem, který udržuje jezero chladné, ale především čisté.

Zatím to však vyzkoušet nemůžete. Kolem Mosteckého jezera momentálně krouží bagry a nákladní auta, dodělává se silnice spojující jezero s městem přes nový silniční most i na druhou stranu, k děkanskému kostelu. Pomyslné přestřihávání pásky je naplánováno na příští léto.

Už nyní ale jezero žije. Prohánějí se v něm lososovité ryby, jako je síh maréna, která se zde už samostatně rozmnožuje, či pstruh obecný, jenž může v takovýchto vodních nádržích dorůstat až metrové délky. A také velké množství dravců, kteří bojují za čistou vodu – což v původním záměru nebylo. „Před začátkem rekultivace se na ploše lomu vyskytovalo několik vodních nádrží. Některé z nich byly živelně zarybněné. Vyskytovaly se v nich především plotice, perlíni a okouni. Během stoupání hladiny při napouštění zbytkové jámy se ve velkém množství dostali do jezera a zkomplikovali poněkud vytvoření žádoucí obsádky,“ popisuje Ivo Přikryl ze společnosti Enki, který se dlouhodobě věnuje obnově rybničních systémů v krajině narušených těžbou.

Zmíněné ryby by totiž byly schopné likvidovat zooplankton v takové míře, že by zapříčinily zhoršení kvality vody. „Proto bylo nutné vysadit zvýšené množství dravých ryb – jako je štika, sumec či candát –, aby bránily jejich nadměrnému rozmnožení,“ říká Přikryl. Ohledně budoucnosti vodních nádrží v regionu je optimistický. Pokud nedojde k nějaké geologické katastrofě, mohou podle něj jezera přetrvat desítky tisíc let. Už nyní se také nádrž řadí k významným zimovištím vodních ptáků.

A už nyní má jezero také špatnou pověst. Říká se o něm, že zaplavuje podzemí právě toho slavného přesunutého kostela. Ve skutečnosti to však nezapříčinilo jezero; to se jen projektanti kdysi mylně domnívali, že kostel posouvají do přirozeně suchého prostředí – a zapomněli, že sucho tam bylo, protože oblast odvodnila obří uhelná jáma. „Projektanti tehdy nedomysleli, že až se jednou těžební prostor zasype a spodní vody se už nebudou odvádět, bude kostel potřebovat izolaci,“ vysvětluje Stanislav Štýs.

 

Nejen voda

Voda je však podle něj sice důležitým, ale ne jediným faktorem, kvůli kterému je přesvědčen o světlé budoucnosti regionu. „Tuto představu mám mnoho desítek let. Zdejší krajina, to není jen vlastní pánev. Je ohraničena Krušnými horami, které se už nyní krajinářsky vzpamatovávají ze škod způsobených znečištěním, Českým středohořím a Doupovskými horami. Goethe svého času jezdíval do Teplic, a když vyjel v kočáru na Krušné hory a viděl to panoráma, prohlásil, že České středohoří připomíná rozbouřené vlny geologického moře,“ popisuje Štýs.

Region patří k nejteplejším v republice a čtyřicet procent z něj mají v budoucnosti tvořit lesy. „My měli zpočátku strach z výsypek, vysazovaly se především odolné dřeviny jako akát, bříza či topol. Ale pak jsme přišli na to, že se terén dá upravit – a mnohdy i oproti původnímu stavu vylepšit – a vysazovat už cílové dřeviny, které tu rostly v minulosti. Před sedmi tisíci lety tu bylo tepleji a duby, javory, lípy či jasany rostly až do poloviny Krušných hor. V poslední době se už tato skladba doplňuje o jehličnany, které tu nemohly dlouhá léta být kvůli emisím. Posledních třicet let se tak přidává i borovice lesní či modřín,“ říká Štýs s tím, že jsou to právě vodní plochy a listnaté lesy, které obohacují vzduch největším „výparem“, díky čemuž vznikají takzvané sekundární deště.

Dalších dvacet procent budou pole, osmnáct procent již zmíněné vodní nádrže a zbytek sportoviště či plochy pro turistické vyžití. „Musíte si uvědomit, že ať se vám to líbí, nebo ne, lidé budou do republiky přicházet. Postupem robotizace navíc ubude potřeba lidí v průmyslu. Nastane problém, jak volné lidi efektivně využít, a zároveň bude zapotřebí najít místo, kde se budou moci kvalitně rekreovat. Turismus je odpovědí na oba problémy,“ popisuje vizionář budoucnost možná ne tak vzdálenou.

 

Mladí se vracejí

V každém případě se už dnes do Mostu a obecně do měst mostecké hnědouhelné pánve vracejí mladí lidé. Co byla dříve rarita, už dnes tak nereálné není. Mezi nimi je také čtyřiatřicetiletá Alexandra Bravená. Studovala v Hradci Králové a později v Praze, kde také několik let žila. Do Mostu jezdila jen na víkendy za rodinou. O jednom takovém víkendu poznala Tomáše. Oba v té době studovali v Praze a začali tam spolu žít.

„Jenže ceny bytů v Praze byly už tehdy astronomické. Jen za čistý nájem bytu 1+1 jsme dávali dvanáct tisíc a o koupi a hypotéce jsme si mohli nechat jen zdát. Brzy jsme zjistili, že se o nás jako o absolventy v Praze zaměstnavatelé neperou, zatímco tady je po vysokoškolácích poptávka,“ popisuje. Koupili si tak byt v Mostě. Zhruba 70 metrů čtverečních, po úplné rekonstrukci. S výhledem z jedné strany na park a z druhé na kopec Špičák a lesy kolem něj. Zaplatili 700 tisíc korun. Ne, není to překlep, opravdu necelý milion. A platy tu měli paradoxně vyšší než v Praze.

Dnes už mají dvě děti a nelitují. „Máme tu rodiny, práci, nic nám tu nechybí. A stejně jako my se vrací spousta našich spolužáků. Buď tu i pracují, nebo do Prahy dojíždějí,“ říká Alexandra. Že Most už dávno není jen černou dírou, v níž byste měli nosit respirátor a v zimě raději nevodit děti ven, dokazují i data Českého hydrometeorologického ústavu. Zatímco v roce 1990 tu pevné zdroje znečištění, jako jsou elektrárny či chemické továrny, vyprodukovaly 153 tun oxidu siřičitého na každý kilometr čtvereční Ústeckého kraje, dnes jsou to 5,4 tuny. Umožnil to zákon o ochraně ovzduší z roku 1991, který nařídil odsíření elektráren. Měrné emise oxidů dusíku klesly z 39 tun na kilometr čtvereční na dnešní 4,5 tuny. Tuhé látky pak z 22 tun na kilometr čtvereční v roce 1990 na současné 1,2 tuny. Jen v případě těchto tří sledovaných škodlivin se tak ovzduší v Ústeckém kraji zlepšilo o 93 procent.

Nicméně realisticky viděno, i tyto hodnoty jsou stále nejhoršími ze všech krajů v České republice. Pro srovnání: měrné emise oxidu siřičitého Středočeského kraje dosahují 1,7 tuny na kilometr čtvereční, Moravskoslezského kraje pak 3,2 tuny na kilometr čtvereční.

 

Goethův ráj

Přes všechna zlepšení musí mostecká hnědouhelná pánev na svou zářnou budoucnost ještě několik let až desetiletí počkat. I když dnes už ji nevidí jen vizionáři. V Česku vznikla po vzoru sousedního Německa takzvaná uhelná komise, která má dohlížet na ukončování těžby a odklon od fosilních paliv. V Německu byl výsledkem jejího jednání plán na úplné uzavření uhelných elektráren v roce 2035. V Ústeckém kraji má nyní polostátní firma ČEZ pět elektráren: Prunéřov I o výkonu 110 MW se má uzavřít už příští rok.

„ČEZ už po celé České republice odstavil 2000 MW kapacity uhelných elektráren, což zhruba odpovídá výkonu obou bloků Temelína. Dalších zhruba 3000 MW plánujeme odstavit přibližně do roku 2035,“ říká Roman Gazdík, mluvčí společnosti ČEZ. Po tomto datu by měla zůstat v provozu už jen elektrárna v Ledvicích nedaleko severočeských Teplic. „V tuto chvíli předpokládáme ukončení provozu Ledvic okolo roku 2050. Záležet bude ale také na tom, jak se bude vyvíjet postoj k uhlí v Evropě a jakým směrem se budou upravovat evropské limity, které se pravidelně zpřísňují,“ dodává Gazdík.

Jestli nastane ukončení ještě dříve, záleží především na tom, do jaké míry dokáže jaderná či obnovitelná energie výkon uhelných elektráren nahradit. I v tom prý mohou severočeská jezera pomoci: podle Stanislava Štýse totiž nabízejí několik možností k vytvoření přečerpávací vodní elektrárny. Význam těchto elektráren roste právě se zvyšujícím se podílem solární a větrné energie, u nichž se dá hůře regulovat, kdy se elektřina vyrobí. Přečerpávací elektrárna funguje, zjednodušeně řečeno, jako jakási baterie udržující spolehlivost dodávek elektrické energie – když je v síti energie moc, využije se na přečerpání vody do horní nádrže, při nedostatku elektřiny ji naopak vyprodukuje tím, že voda padá přes turbínu do spodní nádrže.

Severočeské uhelné elektrárny dnes stále vypouštějí do vzduchu tisíce tun oxidu siřičitého ročně. Každá z nich. Nejsou však jedinými znečišťovateli.

Přímo od napouštěného jezera jsou vidět komíny chemického areálu, oněch někdejších „Hitlerových závodů“, které tu přetrvaly dodnes. I ty však žijí především kvůli spalovacím motorům v automobilovém průmyslu, jejichž nástupce se už vehementně hledá. Ve vzdálenější budoucnosti by se tak mohla začít snižovat i tato ekologická zátěž.

Potom by opět začala platit ona slova Johanna Wolfganga Goetha, který prý v Českém středohoří jednou prohlásil: „Nu, napohled to zemský ráj, zelené moře se vlní, lesy po kopcích šumí, dole řeka zpívá, snívá se tu, snívá.“

 

 

Autorka je novinářka, publikuje v různých médiích.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama