Navzdory mrazu, navzdory větru: do tábora smrti

Report

Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat. V prvním díle reportáže Oldřich Kaiser pravil: „Osvětim byla hrozná, ale Treblinka horší; tam si jedeš pro smrt, jen to ještě nevíš...“ Toto je díl druhý.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vystoupíme z vlaku, venku tma a zima, Olda je jak v transu: „Jsme tady. Takovou hovadinu by jen tak někdo nepodnikl!“

Přijeli jsme po stejné trati jako statisíce Židů mezi lety 1942 a 1943, tedy z Varšavy do Bělostoku. My jsme se hodinu a půl pohodlně vezli – oni byli namačkaní v dobytčácích.

Naše cílové nádraží je ve vesnici Małkinia, ale to jejich bylo ještě o sedm kilometrů dál: v Treblince, snad vůbec nejbrutálnějším vyhlazovacím táboře. Skoro milion Židů tam za jediný rok zemřelo, ani ne stovka vězňů přežila válku.

I válečné vlaky tady v Małkinii zastavovaly, a to těsně předtím, než odbočily na postranní trať. „Smrt,“ pokřikovali na Židy vesničané, ale to možná ani nemuseli, protože smrt byla cítit. Až do Małkinie se z tábora táhl odporný, nasládlý pach z mrtvol...

Małkinia byla a zůstává zapadákovem, nikdo kromě nás tu nevystupuje. Vlezeme do podchodu, kde nesvítí jediná žárovka a východ na druhé straně je zatarasený prkny. No nic, nějak je přelezeme. Vesnice vypadá – řekl bych – zhruba podobně jako za války. Štěkot psů je jedinou známkou života.

Přitom Olda se tak těšil na pirohy! „Tady je seženeme sotva.“

Už ve vlaku jsme si na internetu vytipovali cosi jako místní hotel: „Taky sotva...“ Nikde žádné informační centrum, nikde žádná směrovka do Treblinky, nic.

Olda pochoduje temnotou a náhle začne dramaticky deklamovat: „Navzdory mrazu. Navzdory větru. Oni jdou. Bohové. Giganti. Jupiterové. Čuráci.“

Tázavě mlčím.

„Tohle když si řekneš, tak všechno překonáš... I když oni si to tenkrát možná taky říkali, a bylo jim to málo platný.“

Jsme o hladu a nevíme, kde spát, což teď Olda neřeší. V Treblince nikdy nebyl, ale nutně ji potřeboval poznat. „Je tak hnusně, že bychom tam zítra mohli být sami. Projdeme ji přesně podle plánku, jo? Ukážeme si, kde měli esesáci zoo, to se ti bude líbit!“

Usměju se jen na chvíli, protože Olda pokračuje v monologu a já mám pocit, že tu v tom dvaačtyřicátém roce musel žít: „Smrad byl opravdu neskutečnej,“ povídá, „protože zatímco Osvětim měla řád, tady hlavně v prvních týdnech žádný nebyl. Neustále přijížděla spousta plných vlaků, Němci nestíhali plynovat. Táboru velel snaživý Irmfried Eberl, ale nezvládal, mrtvoly se vršily všude kolem, což rozhodilo i esesáckou inspekci, takže ho nahradili Franzem Stanglem, který už vraždění organizoval mnohem efektivněji...“

Stop!

Právě jsme došli před barák, který by měl být hotelem, ale nic tomu nenasvědčuje.

Než zjistím situaci, ještě si doposlechnu Oldu. „Vždyť oni tam ani neměli krematoria – to až na podzim dvaačtyřicátýho Himmler nakázal, aby otroci ze sonderkommanda vykopali mrtvoly, začali je pálit, a tím i odstraňovat stopy. Umíš si představit, jak se ti trestanci brodili ve sračkách; jak házeli rozkládající se těla na rošt? A víš ty, co je zajímavý?“

To teda nevím.

„Že ženský hořely líp – zvlášť když byly v jiným stavu.“

Tiše, Oldo.

„No a my tam zítra budeme. Němci sice tábor zlikvidovali, ale nad tehdejší Treblinkou bylo stejný nebe, jaký bude nad náma; nebe se nemění. Uvědomíš si všechny ty hrůzy – posune tě to dál.“

 

 

Díky, Bože

Dveře jsou odemčené. Vstoupíme do jakési haly, v ní jsou dva dělníci v montérkách, veliký hrnec a mrtvá slepice.

„Zděs ubytovna?“ zkouší to svou vlastní řečí Olda.

Mnou si oči. „Ubytovna, ale pro nás.“

Kde je nejbližší otevřená hospoda, to nevědí, ale buď jsou hodní, nebo se nás chtějí zbavit, tak volají oběma místním taxikářům – první je nemocný, druhý má auto v servisu. Přemýšlíme, jestli nepřespat tady v teple na zemi, ale hlad je veliký a chuť na pivo taky, takže zpátky na silnici.

Šlapeme dva kilometry na druhý konec vsi, kde tušíme neony benzinové pumpy. Já zpytuju svědomí, protože jsem za veškerou logistiku zodpovědný, Olda šetří dechem a mlčí. „Bože,“ řekne pak zničehonic, „svěřujeme se do tvých rukou. Nemusejí to být rovnou pirohy – ale aspoň něco...“

Kousek před pumpou svítí okna baru, tak vstoupíme dovnitř. Je to ten nejhorší a nejkrásnější lokál, v jakém jsme kdy byli. Zahulený cigaretami. Koupit se tu dá jen pivo. Stará hospodská a dva výpitci zírají na reklamy. „Díky, Bože,“ sundá Olda batoh ze zad, nahlas se rozesměje, a hned té důchodkyni políbí ruku. „Navzdory mrazu, navzdory větru, došli jsme – tyhle chvíle jsou na cestování tím nejlepším.“

 

Zázrak v Jeruzalémě

Jsme spolu čtvrtý večer a Olda mi buď důvěřuje, nebo ho takhle intimně rozpovídalo pivo. Vypráví o tom, jak v devadesátých letech váhal, jestli se na herectví úplně nevykašlat: „Občas jsem byl blízko tomu, že půjdu někam do monastýru.“

Zase už mě překvapil: „Prosím tě proč?“

Dělávalo mu prý potíže klanět se divákům: „Skončilo představení, ale mně se klanění příčilo; říkal jsem si, kurva, komu já se vlastně klaním?! Bohu? Lidem? Tak jsem se na to vybodnul a odjel do Izraele, potom pokračoval na Sinaj...“

Tohle je typický on – na mapě si vybral klášter svaté Kateřiny v sinajských kopcích, kde „když svítá, nebe se zbarví do krvava, a to ti je taková nádhera!“, a z Izraele se k němu vydal pěšky s jedinou síťovkou. V horách u kláštera přespal, ale když se potom vracel, izraelští vojáci po něm chtěli padesát šekelů za vstup. Tolik peněz neměl, tak usedl na kámen, nic nekomentoval, a po dvou dnech se ho vojákům zželelo: Tak teda běžte.

„Byl listopad, já v Jeruzalémě, ale neměl jsem ani vindru. Docela tvrdý podmínky, a tak jednoho dne říkám: Bože, postarej se o mě, jsem tvý dítě... Načež jdu do parku a vidím, jak dva mladí vyhodili do popelnice žrádlo – hned bylo moje. Pak najdu na lavičce lahev plnou vody, takže jsem se napil, nažral, vyspal v krabici a upřímně poděkoval Bohu...“

Za ty čtyři dny jsem Oldu viděl v mnoha polohách, smutného, moudrého, ironického i vysmátého, ale teď poprvé je dojatý: „Pochopil jsem,“ říká, „že se ani nemusíš modlit, úplně stačí, když si na Boha jednou za den vzpomeneš. Rozumíš? On totiž je, a miluje jurodivý, miluje prdlý lidi, miluje blázny... Zkus občas, Tomáši, dělat božský věci.“

Klidně zkusím. „Ale jaký?“

„Třeba nějaký kraviny, který vůbec dělat nemusíš!“

Aha, jasně, rozumím.

Ty předvádí Olda pořád, i v tomhle baru. Když musí na záchod, otevře si na něj sice dveře, hned ale nevstoupí – nejdřív si důležitě popovídá s hajzlbábou, přičemž háček je v tom, že tam žádná taková bába není. Stará barmanka a dva štamgasti jsou z toho výjevu napoprvé paf, každopádně přestanou sledovat televizi, a napodruhé se už smějí...

(Mohl bych už převyprávět stovku situací, v nichž Olda dělal kraviny, které se dělat nemají, a jestli teď mám vylosovat jedinou, tak třeba tuhle: Roku 1992 se v rámci Pražského jara chystalo ve Stavovském divadle představení opery Don Giovanni. Olda šel odpoledne kolem a napadlo ho, že se staví na kafe v rekvi-
zitárně. Když se inspicientka ptala, co tam dělá, odpověděl, že vystupuje, a ona se smála: „Seš blbej, takovýhle fóry!“ O půl sedmé zašel za kostymérkou, oblékl si úbor pro harlekýna, pak orchestr spustil předehru a Olda v harlekýnském prošel středem jeviště tam a zpátky. Dirigent i muzikanti zírali, inspicientka se křižovala, jen slavný pěvec Andrej Bezčasnyj o přestávce chválil: „Úžasný, proč jste nezůstal dýl, mohli jsme si zazpívat spolu!“ Následovala pokuta, ale s tím se musí počítat: „Aspoň byla zábava...“)

Nicméně abychom to nezamluvili: Ví už Olda, komu se klaní?

„Po dvou letech, kdy jsem se hlavně toulal, mi ten můj Bůh řekl, že jsem od něj dostal nějaký talent, který by bylo dobré využít; je to k posrání. Proto ještě pořád, aspoň občas, hraju. A klaním se těm lidem před sebou: už mi to nevadí.“

Zdá se mi to, nebo Olda brečí?

 

Kupuj polské zboží!

Bar se jmenuje Uniwersalny a skutečně působí jak kabinet zapomenutých ochlastů. Olda by měl podle kardiologů kouřit nanejvýš elektronicky, ale tady může legálně, postaru, natvrdo, čehož by byla škoda nevyužít; však já se přidám.

Začínám cosi zbytečného plácat, tak mě zastaví: „Teď mlč. Važ si toho, že seš tady. Krásnej bar. Prima hospodská. Sem budeme jezdit...“

Ano, s paní hospodskou Marií, která tu roznáší pivo od roku 1978, našli jeden ve druhém zalíbení.

Marie žádné jídlo nevede, ale uvaří nám turka. Nad konvicí visí plakáty: Kupuj polské zboží! Nebo: Jsi Polák, tak pomáhej budovat naše hospodářství!

„Tohle si dát do hospody u nás, tak tě zlynčujou,“ baví se Olda, „to je bezvadný!“

Načež se obrátí na Marii: „Viete, što interesno? Mně je šedesát čtyři let a celej život si říkám, že chci navštívit Treblinku.“

Odpoví mu, že tam nic původního nenajde, protože Němci po sobě tábor zbořili, a Olda přikývne: „Ale pro mě je důležitý, že tady poznávám tebe a tohle úžasný místo.“

Hospodská nejspíš rozumí, tváře jí znachoví, a Olda pokračuje: „Víš, Marie, já jsem akťor, herec.“

„Komik?“

„Dejme tomu. Každopádně v Praze můžu všem říkat, jak je bar Uniwersalny beautiful, a tobě sem přijede tolik Čechů v autobusech, že nebudeš stíhat...“

Zatímco jsem sledoval tokání s Marií, přítomní štamgasti se dovolali jakémusi studentovi, který prý nás odveze do nedalekého městečka Brok, kde by měl být penzion. „A snad i jídlo!“

Marie prosí, abychom se stavili i zítra, že něco uvaří, Olda poděkuje za nejlepší azyl, načež mi venku připomene velkou pravdu: „Je zajímavý, že kdykoli se touláš po světě, vždycky nakonec narazíš na nějakou takovouhle Marii, která se o tebe postará.“

Nasedneme ke studentovi do auta, veze nás tmou, za dvacet minut budeme v Broku.

 

Špatný brouk

Je to penzion akorát pro nás: dvě postele, zásuvka, na stěně obraz s motivem silnice do zatáčky.

Večeře není. Možná prý jinde: „Ale jestli se nevrátíte do jedenácti,“ varuje paní recepční, která nás nejspíš považuje za úchyly, „bude zamčeno a máte smůlu.“

A tak zas putujeme od čerta k ďáblu: dnes jsme zatím nejedli, jen pili kávu a pivo a kouřili.

Městys Brok je jen o trochu větší díra než Małkinia, takže hospody mají zavřeno. Dlouho jdeme kolem hřbitova, na němž blikají tisíce svíček, pak zas samá temná okna. Chudák Olda: „Ale mně už je to jedno,“ prohlásí smířeně, „já klidně půjdu i do ostnatejch drátů.“

Nikdy si nestěžuje. Neremcá. Následuje mě: „Když jsem jednou určil,“ vysvětluje, „že budeš vedoucím výpravy, tak ti teď nemůžu vyčítat, že se situace změnila. No tak se změnila! Možná proto se mnou Vláďa Beneš rád jezdívá na brouky: všechno nechávám na něm a snažím se vyhovovat...“

Čímž mi Olda připomněl, že skoro dvacet let vyráží s neurochirurgem Vladimírem Benešem na lovy střevlíků. Beneš je jedním z mála lidí, které by snad dokázal označit slovem „kamarád“. Dalšími jsou samozřejmě Lábus anebo Jiří Schmitzer: „Spolehliví chlapi, kteří dovedou žít svoje vlastní životy. Nemají potřebu zbytečně se starat o ten tvůj, nevyzvídají, nehodnotí tě, nespekulujou. Netahají z tebe informace, které by pak posílali dál...“

Předchozí proslov si snažím nebrat osobně, a Olda vzpomíná na cestování s Benešem: byli spolu v Africe, Bolívii, několikrát v Číně, přičemž Vladimír je skutečný znalec především střevlíků, zatímco Olda spíš pomáhá klást pasti, hrabe se v mršinách, rozkládá stan a vaří kafe.

„Jednou v noci jsme šli v Číně do prudkýho kopce, já už měl starost, kde se utáboříme, ale pak jsem objevil rovinku, kde bylo jen pár hromádek jako od krtka, takže jsem jeden ten kopeček zarovnal a postavil stan. Vláďa v noci svítívá baterií na bílý plátno, což přitahuje hmyz, ale tentokrát to přitáhlo taky zvědavý Číňany. Dvacet se jich vydrápalo za náma, a i když jsem nabídl cigarety, pořád rozčíleně štěbetali, a my za chvíli pochopili, že stanujeme na hrobě jejich dědečka. Ráno nás policajt odvezl na stanici, kde jsme krčili rameny: A jak jsme měli poznat, že to je posvátný místo? Nakonec usoudili, že jsme debilové, a pustili nás...“

Přesně podle přísloví o slepém kuřeti a zrnu Olda objevil neznámý druh střevlíka, který byl později pojmenován právě po něm: Cychrus kaiseri.

Nechal si ho vytetovat na pravé lýtko, i když...

Vlastně nenechal: „V Thajsku povídám tatérovi, vygoogluj si Cychrus kaiseri a tetuj! Za dvě hodiny bylo hotovo, ale pak přiletím domů, kde mám detailní obrázek, koukám na něj, a tady něco nehraje, na obrázku jsou tykadla dolů, a já mám tykadla nahoru! Letím za Vláďou a ten říká: Vole, tohle není Cychrus kaiseri, ale Cychrus tuberculatus, kterej žije v Severní Americe! Takže mám blbýho brouka – ale naštěstí ještě jednu volnou nohu...“

Historka dobrá, ale hlad a zima už mě štvou natolik, že zabuším na dveře jakési prázdné noclehárny. Majitel si nás prohlédne jen přes sklo a omluví se, že je zavřeno. Když ho naléhavě upozorním, že hlady nevidíme, zprvu otevírá jen rozpačitě, ale pak zavolá na maminku, ať nám připraví čtyři velké hotdogy, a z lednice vyndá pár piv.

„Každé nepohodlí nakonec bývá vykoupeno nějakou odměnou,“ žvýká spokojeně Olda: „Někdy je blahobyt, jindy nouze – to je na životě krásný. Dnešek se ti, vedoucí zájezdu, povedl. Ale teď už musíme jít bydlet, pojď. Navzdory mrazu. Navzdory větru. Oni jdou...“

 

Tři dny pilotem

S Oldou se mi moc nedaří mluvit o jeho hereckých rolích: „Podle mě nemám být na co hrdej,“ opakuje: „Nevybavuje se mi film, o kterým bych ti mohl nadšeně vyprávět.“

Jednou z mála výjimek je Tmavomodrý svět, kde byl letcem hrajícím amatérsky na klavír, o což ale nejde: „Jde o to, že jsme točili v Ralsku, a byla to paráda, když přiletěly spitfajry z Anglie a z nich vylezli praví piloti!“

Všechno, co se týká druhé světové války, Oldu fascinuje, někdy možná až nezdravě. „Kdysi televize Nova rozprodávala počítače, tak jsem si jeden koupil, a objevil hru, kde se dalo lítat ve válečných dvojplošnících. Nastavil jsem doma větráky, abych si připadal jako ve vzduchu, a potom tři dny a tři noci pilotoval; nedokázal jsem si dojít ani na záchod, jako malej kluk jsem jenom hrál, nějak se z toho přeseděl a nakonec skončil v nemocnici se zánětem žil...“

Podle mě je mu líto, že si nikdy nezahrál pod Milošem Formanem, na kterého nedá dopustit, protože Miloš byl nejen „senzační chlap“, ale taky člověk, který „když točil, tak ho nic jinýho nezajímalo, filmu dal maximum, a správně se vždycky ptal, jestli je všechno srozumitelné, protože film, kterýmu nerozumíš, je ti k hovnu“.

Miloš Forman měl Kaisera s Lábusem rád, zbožňoval jejich rozhlasový pořad Tlučhořovic rodinka. Taky je několikrát pozval do Ameriky a role jim dát chtěl – plánoval film o francouzském premiérovi Daladierovi, ale nakonec nesehnal peníze. „Šlo tam o to,“ vzpomíná Olda, „že se jednání o mnichovské dohodě měli účastnit i dva českoslovenští vyslanci, ale ti byli bez milosti zamčeni na záchodě a dozvěděli se až výsledek. Takže tohle měly být naše role. Celou dobu jenom na hajzlu – to by se mi líbilo.“

 

Tady byla zoo

Věřil jsem, že to je jen hodně živý sen: Zakrvácený Olda poletuje mezi postelí a umyvadlem a do toho zmateně kouří.

Na moment jsem přemýšlel, jestli nesleduju sebevraždu, ale ne, určitě ne. Olda mi přece ve vlaku říkal následující větu: „Člověk občas dostane chuť prdnout do sebe nějaký prášky a spát navěky, ale pak si uvědomí, že ještě nemůže, protože má povinnosti vůči druhým, těm blízkým, a zachoval by se jak sobec: Jediná možnost je otrávit nejdřív je, a až pak sebe...“

Nějak jsem ten obraz zahnal a spal až do rána, jenže když teď definitivně otevřu oči, srdce se zastaví: „Co to má bejt?“

Oldova postel je celá od krve – mně se to nezdálo!

On sám naštěstí žije: „No co,“ říká, „nediv se, jsme v Treblince...“

Za chvíli pochopím, že bere prášky na ředění krve, a když včera otevíral posledního lahváče kudlou, škrábl se na zápěstí, což úplně stačí. „Řídká krev se jen tak nezastaví, takže jsem tady opravdu pobíhal a dal si na tu ranku ručník, jenže pak jsem usnul a výsledek vidíš. Vyprat se to snad dá, ne?“

Nevím, raději bych zmizel a nikdy se do téhle ubytovny nevrátil.

„Viď? Teď už jim nikdo nevymluví, že jsme perverzáci, nebo aspoň satanisti, co si uspořádali rituál. Takže navrhuju plán: vypijeme si v jídelně rychlý tři kávičky a padáme...“ (Olda měl sice loni potíže se srdcem, ale kávy by se nevzdal: „Navíc teď už mám trubky vyčištěný.“)

Paní recepční netuší, co najde na pokoji, a tak ochotně sežene penzistu ve starém osobáku, který nás odveze těch patnáct kilometrů k vyhlazovacímu táboru.

Přejedeme řeku Západní Bug, do které se za teplých dnů chodívali esesáci koupat.

Přibývá borovicových lesů.

Náhodný cestující by nejspíš nezaznamenal, že se blíží k jakkoli zajímavému místu, ale Olda je čím dál napjatější.

Ještě pár minut – a jsme v Treblince...
Krosny složíme v malém muzeu u prázdného parkoviště a šouráme se kilometr lesem.

Na místě, kam vlaky přivezly statisíce Židů, jsou jenom symbolické pražce. „Ať je to, jak chce,“ mluví Olda spíš sám pro sebe, „tak mě nikdy nepřestane fascinovat logistika toho, jak přijíždí přeplněný vlak, a když odjede, hned je tady další – byl to neuvěřitelný stroj na smrt...“

Dojdeme na někdejší rampu, kde vlaky končily a odkud zbývalo sto metrů do plynových komor.

„Stávalo tady pěkné a zdánlivě normální nádražíčko, na kterém dokonce vyhrával orchestr, což snad mohlo některé Židy zmást, ale spíš jim bylo všechno jasné. Brutální ukrajinští strážci, kterými opovrhovali i esesáci, je puškami a biči nahnali do baráků určených ke svlékání a pak hned uličkou zvanou Himmelstrasse k plynovým komorám. Celou dobu se ozýval neskutečný řev, hlavně ženských. Zdejší bernardýn Barry byl vycvičený tak, aby se lidem zakusoval do genitálií. Jeden německý seržant si s oblibou vybíral malé děti a půlil jim hlavičky rýčem...“

Olda všechno ví, ale stejně studuje plánek: „Támhle u lesa měli Němci malou zoo, kde chovali lišky nebo páva. Byly tam záhony květin i pivní zahrádka se slunečníky – museli trochu relaxovat, jejich práce nebyla žádná sranda...“

Přeruší nás příchod padesátky mladých lidí s izraelskými vlajkami na zádech, kteří chvíli tančí a zpívají píseň o tom, že „pevně věří v příchod Mesiáše“, ale ti se potom vrátí k autobusu, zatímco my jdeme lesem ještě o dva kilometry dál, na místo vedle kamenolomu, kde stával méně známý tábor pracovní, a Olda se zjevně snaží neprošvihnout ani vteřinu z dnešního dne: „Uvědomuješ si třeba,“ říká, „že některé tyhle borovice byly svědkyně toho všeho?“

Odpovím mu jinak: „Hele, já mám pocit, že po dnešku už nikdy v ničem neuvěřím Němcům.“

Jenomže Olda mávne rukou: „Tohle není jen otázka německá, je to v každým z nás. Fakt. Kdybysme byli donuceni, děláme to samý...“

V tu chvíli mě napadne, jak je paradoxní, že většina národa zná Oldu hlavně z veselých scének o ještěrce nebo vozembouchu; a on mi asi čte myšlenky. Usměje se: „Někteří šikovní Židi nemuseli jít na smrt hned – když měli zvláštní schopnosti, byli třeba zámečníci, dostali odklad. Takže já bych asi zkusil nabídnout veselé historky z natáčení, nebo bych řekl, že umím hezky předvádět klíště...“

Mimochodem, kvůli klíštěti jednou Olda skončil na pár hodin v cele: s kolegy oslavoval premiéru v baru Divadla Na zábradlí, ve dvě ráno nezkušený barman zahlásil, že zavírá, proti čemuž Olda rázně protestoval, protože po premiérách se má pít do rána, nastal zmatek, přijely čtyři policejní vozy, a když jednotka rychlého nasazení vběhla do baru, Olda jednomu příslušníkovi skočil na záda a vyhrožoval, že mu vysaje krev, takže skončil nejprve na zemi, pak v poutech, a nakonec – bez jediné cigarety! – v cele. „Ale později při výslechu i ten mladej policajt uznal, že to měl řešit domluvou. Říkal mi: Vždyť já tu vaši starou scénku znám – jen jsem se lekl, že to je fakt přepadení...“

 

Ze života hmyzu

Když Olda naznačil, že zlo je v každém z nás, hned jsem si vzpomněl na jeho vyprávění o tom, kterak ho „jeden čas“ (doufejme, že v dětství) bavily mouchy, hlavně masařky.

„Když jsem nějakou chytil, tak jsem ji zavřel do vězení ze špendlíků, a podle toho, jak se tam chovala, volil další tresty. Pro některé případy jsem si sestrojil malou gilotinku, která jim precizně usekla hlavičku. Jiné jsem zastřelil: kovovou dutinku naplníš hlavičkami od sirek, pomalu ji zahříváš, a pffff, síra vylítne a moucha končí...“

Blíží se soumrak, na parkovišti nás zase nabere pan důchodce, pojedeme do nejlepšího baru na světě.

Jak zapáleně mluvil Olda o mouchách, tak teď mluví celou cestu ještě zapáleněji o včelách, které pět let choval na chalupě.

Stručně řečeno: má přehled. Vypráví mi o královně, která vyletí až kilometr vysoko následována tupými trubci. Hovoří o mladuškách, létavicích, dělnicích i strážkyních úlu, ale já si zapamatuju historku o tom, jak chtěl pracovitější včelstvo, a proto koupil drahou vyšlechtěnou královnu – dal si ji do krabičky, kterou v autě položil na místo spolujezdce, jenomže potom nabral stopaře:

– Ježišmarja! Sedl jste si na královnu!

– Cože?!

– No na královnu; ale to už máte jedno...

 

Rozbor ženského půvabu

„Komik je tu!“ raduje se Marie v baru Uniwersalny a hned Oldovi vnucuje vlastnoručně zapečené brambory se slaninou.

Ptá se, jaký jsme měli den, tak odpovím, že jsme byli v Treblince a poněkud mě to tam skličovalo.

Olda už několikrát naznačoval, že pro Poláky bývají zdejší vyhlazovací tábory citlivým tématem, a teď mě o tom Marie přesvědčuje: „Moji milí,“ říká, „ano, bylo to hrozné, ale copak vy nevidíte, jak se chovají dnes Židé k Palestincům? To vám nepřipadá jako problém? K tomu mlčíte?“

Chtěl bych namítnout, že srovnává nesrovnatelné, ale Olda na mě sykne, „prosim tě, nech ji“, a to už Marie přináší krabici fotek a pohlednic zachycujících veškeré rodinné události v průběhu posledního století. Po půl hodině Olda zívá, ale nechce dobrou ženu zklamat, tak vydrží ještě jednou tolik. Potom musíme na noční vlaky do Varšavy a domů: Sbohem, Marie!

Nechá bar prázdný, vyprovází nás na konec ulice, dlouho mává...

„Jako mladá holka měla podle mě šmrnc,“ nadhazuje Olda.

Tak to nevím. „Žádná dokonalá krasavice to teda nebyla.“

„Aha... Víš, podle mě dokonalost vlastně není pěkná, a u ženských už vůbec ne. Třeba taková piha, to mám rád. Anebo holky silný, prsatý – vždyť to má kouzlo... Pokud si vzpomínám, tak jsem vyložený krasavice nemíval nikdy. Spíš než nějakou opečovávanou modelku jsem vždycky radši volil holku, která má něco pěknýho, něžnýho v očích.“

 

Vyluzovač divných zvuků

Posledních šest let Olda žije a koncertuje s písničkářkou Dášou Vokatou.

Dáša na něj dává pozor – ta by ho tu střežila před pivem, ta by nejspíš nesouhlasila s tím, že ve vlaku kolem sebe opět vyfukujeme spoustu páry... Ale když on si vedle nás opravdu nikdo moc nesedá, spíš naopak, a to hned od první chvíle, kdy můj přítel spolucestujícím oznámil: „Budeme teď trávit nějaký čas spolu, takže já jsem Olda, těší mě,“ a pak si vyzul boty...

Zpátky k Dáše: Když jsem jednou Oldovi řekl, že mu přeju ještě aspoň jednu velkou, vážnou, krásnou filmovou roli, tak se na mě pobaveně zadíval a pravil, že by to sice bylo krásné, ale on většinou dostává nabídky na samé blbosti.

„A právě proto jsem rád,“ říká mi teď ve vlaku, „že jsem se dostal k muzice a k Dáše; na novou kolej, která mě naplňuje.“

Dáša Vokatá původně chtěla, aby během jejích koncertů recitoval básně (jí velmi drahého) nebožtíka Ivana Jirouse, ale brzy pochopila, že má tu čest s mužem milujícím a zkoušejícím veškeré dostupné nástroje, které si už brzy přenese do jejího smíchovského bytu, kde se ostatně zabydlí i on sám...

Založili duo, a Olda se tak – aniž by chtěl – dostal do prostředí hudebního undergroundu.

„Při prvních koncertech jsem měl ohromnou trému a k lidem se radši obracel zády, protože kdovíjaký muzikant nejsem. Ale pak mi to začalo být fuk, ono stačí, když se k nástroji umíš postavit: jakmile ho chytneš do ruky, jak máš, je vyhráno a každý ti uvěří, že na něj dovedeš.“

Zpočátku cítil, že ho někteří ortodoxní androši odsuzují, protože on je přece normalizační herec, ale tohle se zlomilo. Vypráví mi: „Jednou na trutnovském festivalu po nás hráli ve dvě ráno Plastici, jenže Vráťa Brabenec odpadl, tak jsem drze vlítl na jeviště, uchopil ságo, jak se správně má, když přišlo sólo, vyluzoval jsem podivné zvuky, patřičně se tvářil – a pantomima měla úspěch.“

Krátce nato kdosi Plastikům ukradl z auta nástroje, Oldův kamarád Jiří „Kába“ Kabeš přišel o milovanou violu. „No a já byl zrovna na návštěvě u Formana, tak jsem mu z Ameriky přivezl novou, identickou Yamahu – ona totiž v Evropě není k dostání. A Kába plakal štěstím...“

Dnes Olda spolu s Dášou běžně vyhrává po klubech nebo sklepích, snaží se nebýt moc falešný a celkem ho to baví: „Vlastně hodně, protože ono je to svobodný.“

Zajímá mě, co by asi tak dělal, kdyby se s Dášou nedali dohromady, a on přemýšlí: „Jednou za čas bych měl představení v Divadle Kalich, a jinak nejspíš bydlel někde venku, na chalupě. Hodně bych četl, možná se vrátil i k tomu včelaření. Hlavně už bych nikdy nechtěl být pod tlakem a závislej – na to čas příliš letí. I když... Víš, co je zvláštní? Posledních pět dnů vlastně ne; zažili jsme tolik věcí, že mám pocit, jako bychom cestovali dva týdny. No vidíš to, hezky jsme si prodloužili čas!“

 

Příště ÚLANBÁTAR

Někdy ve tři ráno sedíme v bohumínském bufetu a čekáme na další spoj.

Dávám si smažený sýr z mikrovlnky a Olda vypráví o Josephu Goebbelsovi, který měl „kouzlo pro ženský a moc pěkně hrál na klavír“, o Hermannu Göringovi, co „byl strašně chytrej, a kdyby nepropadl drogám, mohl z něj být dobrý vůdce“, a pochopitelně o Hitlerovi, který nad ránem pořádal „úmorné čajové sedánky, během nichž hovořil o umění a nikdo z přítomných nesměl usnout“.

Pozorně poslouchám, což Oldu těší: „Tohle téma už tě teď bude pronásledovat navždy,“ vyhrožuje, „uvidíš. Každou novou knížku o válce si půjdeš pořídit, před spaním pak nastuduješ pár dalších mrtvejch, a hned se ti zlepší nálada…“

U Kolína navrhne, abychom pokračovali přes Sibiř do Ulánbátaru; to by mu udělalo radost: „Jen si představ, kolik dalších Marií bysme potkali! Navíc ty už dneska víš, že je na mě spolehnutí; neremcám, občas sice krvavá postel, ale na to jsou tampony, a hlavně neumím žádnou řeč, což je obrovská deviza!“

Srabácky vystoupíme v Praze. Navzdory mrazu a větru a všemu kráčíme na tramvaj, kde se rozloučíme.

„Chvilku se mi bude stejskat,“ houkne ještě Olda.

„Ale jenom tak hodinku dvě, víc ne. To zase žádnej strach...“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama