Dávejme pozor, čím mozek zaměstnáváme. Nechává to v něm otisk

Na jakém principu neuroplasticita, schopnost mozku se přizpůsobit, měnit, či dokonce vytvářet nová spojení, funguje?

Mozek si jakoukoli zkušenost, která jím projede, vtiskává do svých spojů. Cokoli, co se nám děje nebo co cítíme, ať už je to smutek, chuť zmrzliny, hádka s partnerem, nebo učení se novým věcem, se v mozku odráží, protože to aktivuje určitou komunikační dráhu. Opakováním té samé zkušenosti se aktivují stejné dráhy mozku. Časem dochází k jejich postupnému posilování, dráhy se stávají robustnějšími, průchodnějšími, preferovanějšími… Neuroplasticita je tedy reakce mozkové tkáně na opakovanou aktivaci neuronových drah. Dochází k ní na mnoha úrovních, výsledkem může být i rašení nových vláken a vznik nových spojů. V některých oblastech mozku byl prokázán dokonce i vznik nových neuronů.

 

Takže když se budeme učit cizí jazyk každý den, mozkové dráhy, které tato činnost aktivuje, se posílí, zprůchodní, půjde nám to čím dál lépe. A když jazyk procvičovat přestaneme, neuronová spojení zeslábnou a s nimi i naše jazyková dovednost?

Ano, stejně jako mozek dokáže reagovat na opakovanou aktivaci konkrétních drah jejich posilováním, dokáže i v případě vyhasnutí některé aktivity tyto dráhy pomalu oslabovat, až může dojít k jejich úplnému vymizení.

 

Tyto procesy vysvětlujete na připodobnění mozku k parku...

Ano, a neuronové spoje k cestičkám v parku. Ty, které nám nejlépe slouží, jsou nejefektivnější, po těch chodí nejvíce lidí. Pěšinka se užíváním postupně rozšiřuje v cestu, je dobře vidět i z dálky a láká další kolemjdoucí, aby se jí vydali. A přesně tak to funguje v mozku. Na tomto připodobnění lze vysvětlit i teorii, která říká, že mozek je entropický systém.

 

Co to znamená?

Entropie je míra neuspořádanosti nějakého systému. Zdravý mozek se nalézá v optimálním stavu mezi chaosem a rigiditou. Neustále balancuje uprostřed škály mezi totálním chaosem miliardy cestiček, ve kterých se nelze vyznat, a přísně vytyčenými cestami, které nás ale nevedou, kam potřebujeme. Tato teorie definuje deprese a závislosti jako rigidní stavy, kdy užíváme stále stejné slepé cesty. Schizofrenie je pak stav, kde žádné jasně vyšlapané cestičky neexistují a jedinec neví, kudy kam.

 

Závislosti, deprese a schizofrenie tedy můžeme chápat jako projevy nefunkční plasticity mozku?

Ano, existují hypotézy, které za příčinu těchto nemocí označují narušenou neuroplasticitu. Ostatně se zjistilo, že k plasticitě mozku přispívají i moderní antidepresiva a psychedelické látky. Psychedelika se dnes užívají i k léčbě deprese. Optikou entropické teorie bychom řekli, že navodí stav chaosu, čímž u depresivních lidí naruší jejich zaběhané depresivní cestičky.

 

Využívá se plasticita mozku i v léčbě dalších nemocí?

V současnosti se na ni nejvíce spoléhá u terapie následků mrtvice. Při mrtvici často dochází k narušení řeči nebo ochrnutí části těla. Dlouhodobým usilovným cvičením dochází díky neuroplasticitě k přemapování, kdy funkci odumřelé části mozku převezme okolní tkáň.

 

Ve škole jsme se učili, že v dospělosti nám mozkové buňky už jenom odumírají. Ve skutečnosti se díky neuroplastickým procesům mohou tvořit i v dospělém věku?

Nadprodukce neuronů a jejich následná selekce a odumírání jsou základním rysem vývoje lidského mozku. Narozené dítě má neuronů mnohem více než dospělý člověk. Teprve až na základě interakce s okolním prostředím a zpracovávání prvních podnětů se ustavují funkční dráhy mozku. Neurony spolu doslova soupeří o svou roli. Ty nevyužívané následně umírají a mezi přeživšími dochází k vytváření spojů. Dlouho jsme se domnívali, že počet neuronů v mozku je od tohoto jejich boje o přežití neměnný. Dnes už víme, že v některých oblastech mohou vznikat i v dospělosti. To je typické především pro hipokampus, ale existují důkazy o jejich tvorbě i v mozkové kůře.

 

Jako důkaz, že i v dospělosti se mozek může vyvíjet, se uvádí léčba tupozrakosti, kdy se zdravé oko zakryje a to slabé je nuceno snažit se vidět. Nebo případy lidí, kteří místo aby začali nosit brýle, své oči posilují a mozek si vytrénují natolik, že silnější dioptrie nakonec nepotřebují.

Přesně tak. Ale v dospělosti to mozek stojí nepoměrně více úsilí i času než v dětství. Právě proto, že už je rigidnější, nevyužívané spoje vyhasly a naopak jiné jsme si zautomatizovali. A to nemusí být nutně nám ku prospěchu.

 

Termín neuroplasticita existuje od konce 19. století. Proč se o ní tak živě mluví až poslední roky?

Nejspíš za to vděčíme průlomovému objevu z přelomu tisíciletí, který se dostal i do pozornosti široké veřejnosti. Britská neurovědkyně Eleanor Maguire prokázala, že londýnští taxikáři, kteří si k obdržení licence musejí osvojit podrobnou znalost londýnských ulic, mají významně větší strukturu zadního hipokampu než běžná populace. Expanze této mozkové struktury je důkaz neuroplastických procesů, ke kterým dochází díky dlouhodobému každodennímu trénování navigační dovednosti.

 

Naznačil jste, že plasticita mozku může fungovat i v náš neprospěch. Třeba v případě závislostí. Droga nám v mozku prorazí cestičky, které jsou svůdnější než ostatní, takže postupně začneme chodit pouze jimi? Ty ostatní časem zarostou a najít cestu zpět je složité?

Lepším příkladem „zrádnosti“ neuroplasticity je třeba fantomová bolest, kdy člověk pociťuje bolest končetiny, která mu byla amputována. Vysvětluje se to již zmíněným přemapováním, tedy schopností mozku převzít oblasti kůry k výpočetním procesům za sousedící zaniklou percepční dráhu. Při závislosti droga uměle aktivuje centra „blaženosti“, ve kterých pak sice dochází ke změnám, ale není to „prošlapávání cestiček“ ve smyslu, jak jsme o něm mluvili. V kůře nicméně může ve spojení se závislostním chováním a jednotvárným způsobem zpracování informace docházet k rigidnění cest.

 

 

Můžeme i zlozvyky chápat jako nežádoucí projev neuroplasticity?

Ano. Pokud si například pokaždé, když jsme nervózní a ve stresu, koušeme nehty, mozek si toto spojení stres–okusování zautomatizuje a začne k tomu vydávat povel automaticky.

 

Napadá vás ještě další příklad, kdy neuroplasticita pracuje proti nám?

Plastická, a tedy měnitelná je i paměťová stopa. U malých dětí bylo prokázáno, že když jim řeknete, jak se něco stalo, tak přestože to zažily jinak, za pár let si budou pamatovat vaši verzi. To znamená, že paměťovou stopu můžeme přepsat. Nemůžeme spoléhat na to, že si naše paměť ukládá informace skutečně tak, jak se staly. Ale třeba tak, jak chceme, aby se byly staly. Zkrátka naše paměť je manipulovatelná, neodráží skutečnost.

 

Na tomto principu nejspíš fungují techniky, které doporučují psychologové a koučové pro zbavení se stresu a úzkostí. Třeba si každý den zapisovat, co hezkého jsme zažili, a k zápiskům se pravidelně vracet. Tvrdí, že každou připomínkou vzpomínky, tedy vzpomínáním, si aktivujeme dané spoje. Proto si máme vzpomínat na to hezké a tím učit mozek vybírat si pozitivní cestičky. Co si o tom myslíte?

Určitě platí, že každou vzpomínkou posilujeme danou nervovou dráhu – paměťovou stopu. A protože mozek odráží to, čím ho zaměstnáváme, lze předpokládat, že připomínání si pozitivních zkušeností efekt má. Než se ale snažit vidět všechno pozitivně, doporučoval bych spíše emoce zkoumat. I ty, které označujeme za negativní jako hněv nebo smutek. Mají svůj smysl, nesou v sobě nějakou informaci. Pro depresivní lidi navíc nemusí být instrukce „zapisujte si každý den, co hezkého se vám stalo“ ideální, protože mohou večer zjistit, že pozitivního nezaznamenali vůbec nic. A propadnou ještě větší depresi. Vhodné je se především snažit aktivně nepodněcovat „mentální přežvykování“.

 

Co je mentální přežvykování?

Nevědecký termín pro ruminace, nekonečný kolotoč obav a černých myšlenek. Když si neustálým přemítáním tyto depresivní cestičky prošlapeme, máme pak sklon se po nich vydat i v okamžicích, kdy k obavám není objektivně důvod. Opakováním se tvoří v mozku tendence zpracovávat informace stále stejným způsobem. Proto bychom si měli dávat pozor, čím svůj mozek zaměstnáváme, čím se zabýváme, nad čím přemýšlíme, zkrátka čemu věnujeme pozornost. Protože to v mozku zanechává otisk.

 

Jak se o mozek starat, aby byl tvárný a v dobré kondici? Předpokládám, že roli hraje dostatek spánku a učení se novým věcem. Co dalšího?

Představte si mozek jako sval. Na co ho trénujeme, tomu nejlépe slouží. A pokud ho nevyužíváme, pomalu se přizpůsobí na kapacitu, která se po něm vyžaduje. Jakékoli „posilování“ – učení a osvojování si nových věcí, nové zážitky – vede k tvorbě nových spojů. Kromě toho a spánku mu také svědčí pohyb, třeba takový, který propojuje fyzickou aktivitu, prostorovou orientaci a paměť, například tanec. A v roce 2005 se objevila první studie, která dokládá pozitivní vliv meditace.

 

A jak meditace mozek ovlivňuje?

Výzkum zjistil zesílení mozkové kůry v oblastech podílejících se na pozornosti, vnímání vnitřních stavů a zpracování senzomotorických podnětů. Tyto změny dokážeme změřit pomocí zobrazovacích metod, jako je magnetická rezonance nebo EEG, ale jak, skrze jaký mechanismus k nim došlo, nevíme. A myslím, že ani nikdy nebudeme. Mozek je velice složitá struktura.