Brambory počkají, teď zachráním děti
3. dubna 2022
Reportér 04/2022 · Číslo 92
Brambory počkají, teď zachráním děti
Zvětšitfoto Marek Knittl
Najednou si uvědomuju, že jsem tu už několikrát byl, jenom nezastavil, neviděl jsem důvod. Mířil jsem do Hrabalovy osady Kersko, která je o kilometr dál – tohle jsou Semice, zdánlivě obyčejná obec v Polabí. Od ošuntělého kostela svaté Máří Magdaleny bych k řece došel za pět minut pěšky. Všude okolo se táhnou zoraná pole, jenom v tom Kersku je les. Hájenka. Slavnosti sněženek namísto brambor, kterými se pyšní Semice. Dnes tu zastavím, protože se stala pozoruhodná věc: vesnice o třinácti stech duších přijala před měsícem bez většího přemýšlení dvě stě ukrajinských žen a hlavně dětí. Dává to smysl: Semice měly k Ukrajině blízko už před válkou.
Zhruba dvě stovky žen a dětí, které do Semic koncem zimy přijely, pocházejí vesměs ze západní Ukrajiny, z Ivanofrankivské oblasti.
Tím pádem se přímo s válkou nesetkaly, jen někteří slyšeli hned první ráno bombardování tamního letiště, ale i tak – zpočátku byly hlavně děti dost rozklepané.
Ty školou povinné začaly chodit každý všední den po obědě na společné procházky, často po břehu Labe směr Kersko, a když se nad nimi jednou objevil vrtulník, pár dětí si lehlo s tím, že po nich může začít střílet.
Na hřišti pak ty menší vyhrabaly jámu v písku, uložily do ní polínko, jemuž daly jméno Putin, a zase jámu zasypaly. Paní učitelka se ale rozplakala teprve ve chvíli, kdy devítiletý Dima objal kmen starého stromu a po chvíli ticha vyslovil zvláštní větu:
Bažaju, ščob usi diavoli v sviti staly anhelami.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
