Čistě dámská expedice

Lidé

Češky, kterým se podařilo vystoupat bez pomoci kyslíku na některou ze čtrnácti osmitisícovek, bychom spočítali na prstech dvou rukou. Zatím poslední z nich je lyžařka a učitelka Karolína Grohová. Jako členka tříčlenné výpravy nejdříve zdolala Gašerbrum II a letos v červenci podnikla expedici, jaká se na české horolezecké scéně neobjevila několik desítek let: s Kateřinou Mandulovou se pokusila vylézt na dvanáctou nejvyšší horu světa Broad Peak.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vyrůstala ve východočeském Dvoře Králové. Od čtyř let chodila do Sokola, jehož součástí byla i gymnastická průprava. Později se začala věnovat atletice, částečně pod vedením své maminky Jaroslavy Grohové – držitelky veteránského titulu mistryně Evropy v silničním běhu na deset kilometrů.

Tatínek pracoval u horské služby v Krkonoších. Když bylo Karolíně čtrnáct, přestěhovali se do Vrchlabí. Tady navštěvovala sportovní školu, závodila také na běžkách a se dvěma staršími bratry začala poznávat kouzlo skialpů. „Jsme od sebe všichni dohromady tři a půl roku, takže jsme tvořili takový gang,“ usměje se.

Jednou na Štědrý večer, bylo jí sedmnáct, podnikla skialpový výšlap s kamarádkou: „Vyrazily jsme v dešti a tmě a zabloudily jsme. Stály jsme v prudkém svahu a modlily se, ať hlavně nejsme na Červinkově muldě, což je vyhlášený lavinový svah. Kamarádka chtěla zavolat mému bráchovi, který už byl tehdy taky u horské, ale naštěstí tam nebyl signál. Ocitly jsme se totiž přesně tam, kde jsme být neměly, takže by se spustila velká záchranná akce. Nakonec jsme se v pořádku dostaly domů a u stromečku nám ke štěstí úplně stačilo, že jsme živé a zdravé.“

Karolína reprezentovala Česko jako běžkařka na dvou olympijských hrách (v Soči 2014 a v Pchjongčchangu 2018). Je i několikanásobnou mistryní republiky ve skialpinismu a v atletice (například v běhu na 3 000 metrů překážek). Souběžně s kolotočem tréninků a závodů v dresu Dukly Liberec vystudovala tamní pedagogický obor tělocvik–zeměpis. Dnes je třídní učitelkou páťáků na základce ve Špindlerově Mlýně.

Na vysoké hory si musela počkat. „Deset let jsem byla v reprezentaci, neměla jsem jediný volný víkend. Když jsem se chystala vylézt nějakou skálu, radši jsem to neříkala – pro trenéry to byl zbytečný risk,“ vzpomíná. Reprezentaci opustila na jaře 2018 a po necelém čtvrtroce vystoupala na skialpových lyžích na čínský vrchol Muztag Ata (7 546 metrů). O rok později se zúčastnila expedice do Peru a minulé léto si mohla odškrtnout svou první osmitisícovku Gašerbrum II.

 

 

Rodiče ji v horolezectví podporují, stejně jako oba bratři – Stanislav, který se kdysi pohyboval ve vrcholové cyklistice, i Radoslav alias „Radar“, který je špičkovým vysokohorským lezcem. „Obrovsky mě inspiruje, ale moje výstupy pro něj nejsou atraktivní, takže do vysokých hor spolu nejezdíme,“ říká sestra Karolína.

 

Stopující advokátka

Kateřina bydlí v Praze, kde již řadu let pracuje jako advokátka. Narodila se však v Rožnově pod Radhoštěm a vyrůstala v Třebíči. Po horách chodí odmala – jezdila s rodiči do Tater, v devadesátých letech tatínek provozoval malou cestovku pro kamarády a podnikal výstupy na alpské čtyřtisícovky, kam bral i děti. Díky tomu stanula v patnácti letech na nejvyšším bodě Evropy – na Mont Blanku.

První vlastní horolezecké dobrodružství prožila jako studentka pražských práv. Se svým mladším bratrem Ondřejem Mandulou a kamarádem Jiřím Pliskou (dnes vytrvalostním běžkařem) se vypravila na Matterhorn. Zvolili takzvanou „normálku“ ze švýcarské strany. Na jindy značně frekventované cestě se ocitli úplně sami, navíc při sestupu kvůli počasí na dvě noci uvázli bez jídla a vody v bivakovacím útulku Solvay.

Ondra s Jirkou se posléze specializovali na technicky velmi obtížné cesty, Katka kromě lezení na skalách a v Alpách začala vyhledávat i vyšší hory. Vylezla na jihoamerickou Aconcaguu (6 961 metrů), zdolala i čtyři středoasijské sedmitisícovky. K získání odznaku Sněžný leopard, udělovaného od dob Sovětského svazu za dosažení všech sedmitisícových vrcholů na území SSSR, jí nyní chybí pouze Pik Pobědy (7 439 metrů) v pohoří Ťan-šan – tento výstup loni kvůli špatnému počasí nedokončila.

Katčinou vášní je také autostop, na cestách po několika kontinentech strávila více než tři roky. O své půlroční cestě z Třebíče do Vladivostoku napsala knihu Vladivostop, po Česku i Evropě stopuje dodnes. „Je to ekonomické, ekologické a zábavné,“ říká.

Ze svých cest si přiváží řadu historek. „Když jsem se blížila k Vladivostoku a říkala lidem, odkud jedu, chtěli po mně Rusové autogram. I příjezd náklaďákem do Lhasy byl zajímavý. Seděli jsme v kabině čtyři, ale sedadla tam byla jen tři. Řekli mi, ať se schovám pod ně, aby mě neviděla policie,“ vzpomíná a povzdechne si: „Obě tyto cesty už dnes nejsou možné.“

V neposlední řadě je Katka milovnicí dlouhých běhů. Má za sebou několik ultramaratonů: zúčastnila se Beskydské sedmičky, pokořila stokilometrovou trať z německého Ojbína na Sněžku. V zimě pravidelně běhá Jizerskou padesátku, absolvovala i devadesátikilometrový Vasův běh ve Švédsku.

 

Kdo je dal dohromady…

Po příjezdu z Gašerbrumu II (8 035 m) začala Karolína plánovat další výpravu. Učaroval jí Broad Peak (8 051 metrů) v pohoří Karákóram, na který vystoupalo zatím jen jedenáct Čechů, z toho jediná žena – Zuzana Hofmannová, která při sestupu zahynula (v roce 2012).

Svou roli ve výběru této hory sehrála i Karolínina učitelská profese – na Broad Peak se díky stabilnímu počasí leze hlavně v červenci, kdy jsou školní prázdniny.

Původně měla vyrazit se švýcarským kamarádem – vrcholovým alpinistou Pascalem Eglim. Ten však byl v březnu na třetí dávce očkování proti covidu, na něž měl dlouhodobě špatnou reakci. „Do poslední chvíle jsem čekala, jestli se jeho stav nezlepší, měl už i vyřízená víza. Nakonec z toho sešlo,“ říká Karolína, která byla odhodlaná odjet i tak.

Dvě horolezkyně propojil profesionální horolezec Marek „Mára“ Holeček: věděl, že Karolína hledá spolulezce a že Kateřina zrušila výpravu na Pobědu.

Měsíční expedice vyšla každou z nich na sto padesát tisíc korun. „Až na symbolický příspěvek na letenku od mojí maminky a běžkařského týmu, za který teď jezdím, jsme si ji platily samy,“ říká Karolína. Jenom za permit čili povolení k výstupu na horu a za poplatky agentuře daly horolezkyně dvakrát 5 300 dolarů.

Katka dodává: „Dostaly jsme nějakou výbavu od outdoorových firem, což také trochu snížilo výdaje. A platily jsme si zázemí ve stanech v base campu a taky nosiče, kteří nám tam vynesli proviant a část vybavení. Pokud taková možnost existuje, nemá smysl vymýšlet jiná řešení. Ve vysokých horách je dobré šetřit síly, aby člověk mohl podávat nějaké výkony.“

Na to, zda se nebály vyrazit jen ve dvou, má každá trochu jiný náhled. Pákistán je podle Katky, která ho před lety procestovala autostopem, bezpečná země a tamní lidé jsou „skvělí, velmi pohostinní a slušně vychovaní“.

Karolína přiznává, že obavy z čistě dámské výpravy trochu měla. „Pro jistotu jsem tamním mužům opakovaně tvrdila, že jsem šťastně zadaná. Navíc mám ráda modrooké blonďáky, těch temných očí se bojím,“ vysvětluje.

 

… a jak se rozdělily

Prvního července odletěly horolezkyně z Prahy přes Istanbul do pákistánského Islámábádu. Odtud přeletěly do Skardu (město v nadmořské výšce 2 500 metrů) a pak se z Askoli (poslední vesnička před horami) vypravily na stokilometrový trek po ledovci Baltoro, který trval pět dnů.

Katka stále trochu cítila nedoléčený natržený lýtkový sval, Karolíně se přitížilo kvůli nachlazení. Do základního tábora ve výšce necelých pět tisíc metrů dorazily osmého července, další den odpočívaly.

Samotný výstup měly naplánovaný převážně alpským stylem, tedy s aklimatizací ve dvou táborech (C1 v 5 600 m a C2 v 6 100 m) a následným postupem přes C3 (7 000 m) k vrcholu – nejen bez kyslíkových zásob, ale i bez pomoci kohokoli dalšího, včetně šerpů. Rozhodly se ale použít fixní lana, kterými jsou kvůli komerčním expedicím zajištěna lezecky obtížnější místa.

Ačkoli se jim zpozdili nosiči, kteří nesli část věcí do základního tábora, a Karolíně stále nebylo dobře, vyrazily 10. července do prvního výškového tábora. Dvě noci tam přespaly, další den si donesly depozit, tedy stan a jídlo, do tábora C2. Potom se vrátily do base campu a sháněly informace o počasí.

Šestnáctého července nastalo „okno“ neboli pěkné stabilní počasí. Vystoupaly tedy přespat rovnou do C2 a o den později do C3. Karolína chtěla pokračovat dál na vrchol, ale Katka se stále necítila dostatečně aklimatizovaná. Zůstala tedy ve stanu.

Karolína se další noc připojila k horolezcům ze sousedního stanu, mířícím k vrcholu. Kvůli promrzlým nohám se však po čtyřech hodinách vrátila.

V noci 19. července už vyrazily obě české horolezkyně společně. Karolína měla tentokrát boty lépe vyhřáté ze spacáku a podařilo se jí dojít až na předvrchol Rocky Summit (8 035 metrů). K dosažení skutečného vrcholu jí chybělo šestnáct výškových metrů po dlouhém hřebeni plném sněhových převějí.

Svižným tempem by tento úsek šlo zdolat přibližně za dvě hodiny. Proč tedy nepokračovala dál?

„Myslím, že nic fyzicky náročnějšího jsem nezažila, neměla jsem na to ani pomyšlení. Pamatuju si jen svoje nepřetržité chrchlání. Bez nějakého většího rozmýšlení jsem to otočila a snažila se dostat co nejdřív dolů,“ říká Karolína.

Připomeňme, že neméně náročnou fází pobytu v tak extrémní výšce je i cesta zpět – hrozí zde například otok plic či mozku, omrzliny, podchlazení anebo celkové vyčerpání.

Do Katky se během pokusu o vrchol dala zima a celkově se cítila slabá, proto se po krátkém nočním pochodu od své parťačky odpojila a vrátila do stanu. Ráno zvažovala sestup do základního tábora, ale nakonec se na Karolínu rozhodla v táboře C3 počkat, aby ji mohla přivítat s čajem a pomohla rozpustit sníh na zalití sušeného jídla.

„Přes den se mi trochu ulevilo, zjistila jsem, že neumírám. Tak jsem další den zkusila bez větších ambicí dojít až na vrchol. Nakonec jsem to otáčela v 7 800 metrech,“ říká Katka.

Karolína mezitím začala sestupovat z tábora C3 a podařilo se jí v pořádku dojít do základního tábora.

Večer 21. července se obě horolezkyně šťastně shledaly.

„Jakmile jsem Kačku spatřila v dalekohledu, šla jsem jí naproti. Byla jsem dojatá a šťastná, že se jí nic nestalo, měla jsem totiž černé svědomí, že jsem s ní na kopci nezůstala a šla napřed – neustále přicházely zprávy, že se někdo zřítil nebo omrznul,“ vzpomíná Karolína.

Také letos si hora vyžádala oběti, jednoho člověka viděla Karolína dokonce padat na vlastní oči. „Poprvé v životě jsem se setkala se smrtí na horách takhle nablízko,“ říká.

 

Velký vzor: Dina

Karolína si prý váží „holčičí síly“, kterou jejich výprava měla. Zároveň přiznává, že se jí na cestách hodně stýská, a tak se je snaží neprodlužovat.

„Každá jsme měly představu. Já jsem nechtěla protahovat aklimatizaci, chtěla jsem dát pokus o vrchol a utíkat domů.“ Kateřina to má jinak: „Používám spíš ruský, sovětský styl: vyseděla bych to tam. Prostě bych tam zdomácněla, a až bych se cítila dostatečně aklimatizovaná, vylezla bych nahoru. Ale na to nebyl čas.“

Šest dní na „vrcholový útok“ bylo velmi málo – na tom se shodují obě. „Bylo nádherně, ale já se bála, že bychom na kopci mohly zůstat samy, protože jsme dorazily o dva týdny později než většina expedic. Zpětně vím, že samy bychom tam nebyly, ale taky vím, že chozením nahoru a dolů se sice aklimatizuješ, ale zároveň ztrácíš síly,“ shrnuje svůj přístup Karolína.

Vysokohorské čistě ženské expedice zůstávají výjimečné. Jejich průkopnicí ju nás e dnes dvaaosmdesátiletá Dina Štěrbová, která v roce 1980 vedla výpravu československých horolezkyň na osmý nejvyšší vrchol světa Manáslu a v roce 1984 s Věrou Komárkovou vylezly jako první ženy v historii na Čo Oju (8 201 metrů).

„Někdo přece musí pokračovat,“ směje se Karolína, která v tom s Kateřinou není sama: Andrea Trojanová a Lenka Erlebachová letos zdolaly v Peru ledový jehlan Alpamayo (5 947 metrů), což je mimořádně náročné technické lezení.

Příští rok by Katka chtěla konečně vyrazit na Pik Pobědy, ale záleží i na dalším průběhu války na Ukrajině – nechce se o ní bavit s Rusy v základním táboře. Karolína by ráda navštívila Nepál, tam však horolezecká sezona probíhá na jaře a na podzim, kdy musí být ve škole. „Něco určitě bude,“ je však skálopevně přesvědčena.

 

Autorka je překladatelka, spisovatelka a cestovatelka.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement