Jeden rok v životě podivné modelky

Report

Je krásná, éterická, přemýšlivá, přecitlivělá... zvláštní. Žila a pracovala v Paříži; tehdy jsem slovenskou modelku Simonu Mikulovou požádal, ať si vede po celý rok 2019 deník. Ona pak skutečně posílala upřímnou zpověď – jednou z Japonska, jindy z pouště, příště z Bardejova.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Simonu jsem poznal v prosinci roku 2018, kdy jí bylo pětadvacet, bydlela v Paříži a živila se jako modelka – návrhář Dries Van Noten ji označoval za svou múzu. Sama o tom hovořila s pokorou: „Úzce spolupracujeme poslední tři roky a mám pocit, že mě jako jistou inspiraci vnímá.“

Po chvíli povídání mi došlo, že tahle dívka je vzdělaná. Vzpomínala třeba na dobu, kdy jí bylo patnáct: „Četla jsem Sartra, poslouchala Edith Piaf, a když měl v Praze koncert hudebník Yann Tiersen, sedly jsme s kámoškou v Bardejově na autobus a vyrazily do Divadla Archa...“

Modeling si prvně zkusila v devatenácti, kdy už studovala art management na pražské Vysoké škole ekonomické. Coby modelka pak žila dva roky v Antverpách, rok v Paříži – krásný život! Během povídání se ovšem ukázalo, že není jisté, jak ten život bude vypadat za pár měsíců: Simona ho nechává nezvykle volně plynout.

Sedm let chodila s českým návrhářem Lukášem Spilkou, ale ten se chystal za prací do Gruzie. Má jet s ním? Nebo se věnovat kariéře? Nebyla si jistá: „Nedávno jsem se vrátila ze Sinaje,“ uvažovala, „a ta mě nadchla. Poprvé sama v poušti! Tamní lidé mi byli sympatičtí, zamilovala jsem si arabštinu. Cítila jsem změny k lepšímu, takže teď bych nejraději poznávala beduíny a přemýšlím o blízkovýchodních studiích.“

Poprosil jsem, ať si píše deník, a ona tvrdila, že nemá literární talent. Když ale v lednu přišel první dopis, bylo jasné, že psát umí. Rok 2019 pro ni byl emotivní – tady jsou úryvky.

 

Ammán, 1. ledna 2019

Pluju na trase Akaba–Nuweiba a na lodi jsem jedinou ženou.

V arabské kultuře osamocená žena s muži nevysedává. Samozřejmě může být ve společnosti manžela, ale aby zapadla do skupinky chlapů, kteří hrají karty nebo kouří vodní dýmku, to zvykem není.

Takže co: cítím se mezi dvěma stovkami Arabů nesvá? Ale vůbec ne...

Beduíni v poušti mi dali jméno Malika (Královna) a na této lodi plující do Egypta se ke mně jako ke královně chovají.

Nikdo z blízkých netuší, že jsem se rozhodla opustit Jordánsko a na chvíli zase navštívit Sinaj. Jsem totiž vysoká štíhlá pětadvacetiletá nemuslimská žena – a oni by nejspíš byli vystrašení, že nedopluju. Že mi někdo ublíží, přinejmenším mě okrade; že se něco stane, protože Arabové jsou muslimové a islám je nebezpečný. My ale doplujeme! A i kdyby snad něco hrozilo, tak při pohostinnosti a starostlivosti těch hlavně Jordánců na palubě bych byla jedinou přeživší osobou – jsem si jistá, že by se mě všichni snažili zachránit.

Ach, Evropo, od Blízkého východu by ses mohla tolik učit! Na téhle lodi jsem pro všechny tím nejvzácnějším hostem.

 

Tokio, 26. ledna 2019

Existují dva typy modelek. Pro první je nejzásadnějším problémem fakt, že v místnosti chybí wi-fi, a ony si nemůžou ukájet své prázdné duše na Instagramu.

 

Druhým typem jsou „múzy“ – ženy zajímavého nitra. Mnohé se domluví pěti jazyky, často studovaly po světě a mají vytříbený estetický vkus. Což jsem pochopila třeba při osobním setkání s Julií Nobis, Nadjou Auermann nebo mou nejbližší ženskou duší Tynou Tomanovou – předsudky vůči takovým modelkám jsou scestné, zato první typ ve mně vyvolává vůči modelingu skepsi.

Po dvou nedávných pobytech v poušti už vlastně modelkou být nechci.

Výlet první nastartoval sílu mé intuice, no a ten druhý, to byla radikální životní metamorfóza. Nejprve jsem přestala pít kávu, alkohol a po sedmi letech znovu začala jíst maso. Potom přišly změny psychické – mimo jiné jsem se rozešla s mužem, kterého jsem skoro sedm let milovala. Přivedla mě k tomu čirá intuice. Srdce Lukáše milovalo, ale intuice křičela, ať zůstanu sama, a nedovolila mi usnout...

Taky jsem se odstěhovala z Paříže a objevily se první úvahy o tom, že opustím svou profesi. Na práci modelky mi přitom nic moc nevadí, v podstatě je to „dream job“. Potkáváte kreativní lidi, občas dostanete skvělý honorář za pár hodin focení, ale mě už to nějak nebere. Dries Van Notenovi jsem oznámila, že s ním další sezonu trávit neplánuju – nadšený nebyl.

Odletěla jsem ale do Japonska, protože to jsem slíbila už v září. Po všech čerstvých metamorfózách jsem z letadla vystoupila v rozpoložení typu „we will see“; takže uvidíme. Pracuju denně, nabídky ke mně přicházejí samy, zatím je přijímám. Ale stejně myslím, že pro mou rovnováhu by bylo nejlepší dělat modelku tak dva dny do měsíce a zbytek času trávit studiem Blízkého východu a životem v poušti.

 

Tokio, 12. února 2019

Nahá a zpocená vyjdu ze sauny a sednu si pod ledovou vodu – dostavuje se pocit očisty, pro který jsem na saunách závislá. V Tokiu jsem objevila úžasný podnik Sauna and Sleep pár metrů od stanice metra Ebisu. Sedím pod tekoucí vodou, tep se zpomaluje a já přemýšlím nad hlasy svých nejnovějších instinktů.

Za pár dní odletím do Paříže, kde mě čekají dva týdny práce. Agentura trvá na tom, abych se pak vrátila na mola tokijského fashion weeku, a já sice měla přehlídky vždycky ráda, ale teď toužím spíš po tichu.

 

...

Večer narazím na článek o Dorotě Nvotové – sympatické ženě, která provází turisty Nepálem. Vlastní cestovku a ta na mě působí přesně tak jako samotná divoženka Dorota, je překrásná, a přitom autentická. Taky je to první Slovenka, kterou jsem slyšela mluvit o lásce k Romům. V čemž jsme si podobné – i já mám slovenské Cigány odmala ráda, a to navzdory atmosféře, ve které jsem vyrůstala: pro většinu mého okolí to byli lenoši, kteří se jen množí a množí.

Já ale potkávala dost milých Romáků, kteří pracovali po stavbách, líní mi nepřišli, a navíc oplývali temperamentem, který ve mně navždy utkvěl jednoho podzimního jitra. Bylo mi dvanáct, s rodiči jsme se přestěhovali na vesnici, a tak jsem na gympl jezdívala autobusem. Toho pošmourného rána čekala na zastávce uzívaná děcka v čepicích a zimních bundách, na všech bylo vidět, jak rádi bychom ještě leželi pod peřinou, ale najednou se ozval kousek od trafiky zpěv. Byla to mladá Cigánka v děravých džínách, svetru, obutá jen do pantoflů. Houpala boky a nahlas si zpívala Keren chave – jako by tam nikdo jiný nebyl. Nemohla jsem z ní spustit oči, ta energie mě mrazila...

Když na ni teď vzpomínám, cigánské Keren chave si pouštím znovu a duchem se přenáším do kraje, ze kterého pocházím. V nejdražší tokijské čtvrti se nemůžu dočkat chvíle, kdy zas ty Romáky na východě Slovenska uvidím; to oni mě dnes imaginárně vrátili domů. Stýská se mi. Ale taky toužím po setkání s Dorotou Nvotovou. Chci s ní vyrazit na trek okolo Annapurny.

 

Paříž, 18. března 2019

Po návratu z Japonska zamířím ke své nejbližší ženě, k Tyně. Večer si navzájem předčítáme z deníků – dvě blízké duše naplněné energií, kterou jsme v jejím pařížském bytě vytvořily sdílením tajemství.

Po půlnoci ležím vedle Tyny, poslouchám její dech, pomalu usínám, ale najednou cítím v pravém uchu zvláštní tlak; jako by mi do něj kdosi stříkl obří dávku bílé energie. Takhle jasný a výrazný začátek spánkové paralýzy jsem zatím nezažila. Najednou Tynu neslyším dýchat, jako by tu vůbec nebyla, vnímám geniální ticho.

Paralýza trvala jen chvíli, ale Tyna ji postřehla. Ráno vypráví, jak ji moje třesoucí se tělo vzbudilo, jak si sedla a starostlivě mě pozorovala – i když já si žádného třesu vědomá nejsem.

Od téhle chvíle zažívám stejné stavy každý večer těsně před spaním. Uvolní se mysl i tělo, a mně je po dlouhém rozjímání dovoleno překročit hranice lidského chápání a učit se ovládat vlastní strachy. Duše chtěla z těla ven – teď se najednou snadno vydává na mimotělesné výlety a já získávám další balíček metamorfóz.

 

Bardejov, 13. dubna 2019

Z aut, která nám stojí na dvoře, si nejčastěji vybírám to nejstarší, bleděmodrou felicii. Vrátila jsem se z Íránu a hned první den ji provětrala – stáhla jsem okna, pustila arabské vypalovačky a spolu se ségrou jela natankovat na nejbližší benzinku. Přitahovala jsem pohledy lidí okolo, a aby taky ne, vždyť moje oblečení má desetinásobnou hodnotu než to auto. Což je výhoda mé dnes už skoro bývalé profese – šatník se mi sám zaplnil poklady. Dries Van Noten mě oblékal jedna radost, s jeho oblečením bych si mohla otevřít butik. Ani český mistr Jakub Polanka na mně nešetřil, ráda jsem nosila oblečení od Spilky i od kamarádů z antverpské akademie. Ano, vlastním slušné kousky, aniž bych za ně utratila jediný cent – a aniž bych po nich kdy toužila.

 

...

Na Slovensku vyvedu každý den naši vranou teplokrevnou Kori z ohrady, nechám ji napást, vyhřebelcuju, vyčistím kopyta, osedlám a vyrážíme do kopců.

Chodím taky plavat, začala jsem meditovat zpíváním manter, hodně času trávím na chatě svých prarodičů –

žiju tu jako beduín na slovenský způsob a neznám lepší místo, kde bych teď měla být.

Podvědomě se připravuju na úplněk, který vychází na Velký pátek, kdy byl ukřižovaný Kristus, a zároveň na období, kdy se i já rozloučím se starým věkem a budu o rok starší. Těším se, baví mě přerod na ženu. Pozoruju svou sedmačtyřicetiletou mámu, jak vypadá nádherně. Dala život čtyřem dětem, ale i dnes by byla daleko lepší modelkou než já...

Mám tu všechno – nádhernou mámu a westernového tátu, své sestry (jednu houslistku, druhou pianistku), hory, vůni hořícího dřeva i noční ticho s hvězdným nebem, jaké Paříž nemá.

 

Starý Smokovec, 10. června 2019

Máj, lásky čas, byl nejhorším obdobím v mém životě – vůbec poprvé jsem chtěla urychlit čas. Zažívala jsem proces uzemňování. Cítila bolestivé vnitřní rozežírání, které ale muselo přijít, aby zušlechťovalo.

Sedm měsíců po rozchodu mi pořád chyběl. Ve chvílích nejosamělejší samoty ne, ty mě naplňovaly tak, že nezbýval prostor pro stesk, ale kdykoli byla má dobrovolná samota narušena, staré rány se otevřely. Párkrát jsme se k sobě zkusili vrátit a já při každém setkání cítila, že se znovu zamilovávám – do člověka, kterého jsem opustila, ač mi nepřestal být blízký. Lidi se ptali: „Jak můžeš opouštět muže, kterého pořád miluješ?“ Nedovedli pochopit, že pečlivě poslouchám rady svých vnitřních rádců...

Občas mi blesklo hlavou, že jsem ho musela nechat jít, abychom se vzájemně zocelili v samotě, kterou jsme společně nezažívali. Zároveň jsem ho pořád milovala, on mě snad ještě víc, takže co s tím?

V době nejtěžších pochybností mi zase jednou poradil ověřený rádce – totiž sen. Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, jsem si snové příhody čmárala na papír a analyzovala. Čím dál častěji se v mých snech zjevovaly situace, které se děly blízkým někde daleko, a oni se pak divili, odkud všechno vím. Věděla jsem, kdo na mě myslí, kdo mě potřebuje, koho potkám, kdo má jakou auru. Sny byly jediným rádcem, kterého jsem poslouchala, což jedny děsilo, jiné fascinovalo, ale já to beru jako fakt – mystické sny jsou odmala mými nejlepšími kamarády.

Když jsem teď po sedmi měsících pořád tápala, začaly sny křičet, abych ho nechala být, a řvaly, dokud jsem neposlechla: Tiše odejdi, divný Pražáku, a nevracej se. Na shledanou – miluju tě.

 

Tatranská Lomnica, 13. června 2019

„Asi si otevřu cigánskou školku,“ povídám večer nad sladkým černým čajem mámě. Pak jí vyprávím i to, že se na mě znovu vyptával belgický mistr Van Noten; přál by si, abych přiletěla.

Smála se: „Múza nechce za umělcem?“ A ať prý o tom aspoň přemýšlím, ale nevím, nechce se mi. Možná později, ale teď mám chuť skákat na kobyle přes překážky, zvykla jsem si na samotu v Tatrách. „To už vážně nechceš být modelkou?“ ptala se máma, která měla do mých dvaceti let výhrady k modelingu, a teď se jí pro změnu nezdá nápad s cigánskou školkou...

Jenomže já modelkou vlastně nikdy nebyla. Žádnou múzou Driese Van Notena ani Jakuba Polanky, ničím takovým. Byla jsem jen sama sebou – a některým lidem se to líbilo. Pro to, abych se stala modelkou, jsem nevynaložila žádné úsilí. Zpočátku se mi hodilo, že procestuju svět, na což bych sama neměla peníze, a tyhle cesty uspokojily mou dobrodružnou povahu. Pak už jsem chtěla cestovat míň, ale najednou si mě poprvé pozval Dries Van Noten do Antverp. Bydlela jsem v Praze a tušila, kdo Dries je, ale kdovíjak mě to nezajímalo. Přesto jsem sedla do auta, setkala se s ním, a Dries se zeptal, jestli nepřijdu i zítra... Měl mě rád, já to opětovala –

obsesivní umělec Dries se o mě skvěle postaral. V Antverpách tehdy žili dva muži, které jsem milovala, kromě Driese ještě Lukáš Spilka, student tamní akademie. Dva muži posedlí tvorbou, a tak jsem se za nimi přestěhovala.

Ale nejsem modelka ani múza. Jsem obyčejná Cigánka z východu, které se jen tak připletly do cesty zvláštní životní události.

 

Antverpy, 2. září 2019

Po příletu z Malty, kde jsem se potápěla, se v Bratislavě rozloučím s milovanými sestrami a hned letím do Bruselu, kde usedám na vlak směr Antverpy. Po těch mě veze pákistánský taxikář – cestou se ptám na jeho rodnou zemi, chci ji navštívit. Pak už je cíl za dveřmi. Zavřu oči, nadechnu se, zazvoním. Jsem opálená a za poslední měsíce se mi krásně šlachovitě vytvarovalo tělo – často jsem plavala a jezdila na svojí kobylce. Co na to on?

Když se naše pohledy střetnou, po téměř roce mého odmítání, zažívám pocit, jako bych se vrátila domů. Je rád. Já taky. Vítá mě polibky na tvář, nasávám jeho čistou vůni. Vedle stojí další charismatický šedesátník: „Salut, Simona!“ Pánové návrháři Dries Van Noten a Christian Lacroix – bude to dlouhý den. A potom další nádherné týdny vedle Driese...

 

...

Na katedru Blízkého východu jsem se nepřihlásila; vždyť já se vlastně na předešlé vysoké škole spíš trápila.

Žít s diagnózou jakéhosi indigo dítěte bývalo náročné. Když si mé introvertnosti až asociálnosti začínali lidé více všímat, ptala jsem se sama sebe: „Mám v sobě nějaký zablokovaný software, který to všechno způsobuje?“ V dospělosti jsem občas někoho i děsila. Moje oči připadaly kdekomu namyšlené nebo chladné, ale ony milovaly krásu světa a byly spolu s ostatními smysly extrémně citlivé. Lidi jsem měla ráda, zároveň jsem ale byla posedlá samotou. Nerozuměli mi, tak jsem se stáhla.

Nevěřili, že vycítím každou lež nebo že se mi ve snech zobrazuje budoucnost: „Je prostě divná,“ zněl konečný verdikt.

Časem jsem zjistila, že dokážu být extrovertní s malým počtem jedinců, které můj software pečlivě prozkoumal – celkem je jich asi pět, spřízněných duší.

Jinak vždy platilo, že mě dusí každé dogma a nesnesu sebemenší autoritu, ale i přes tuto asociálnost se ke mně začali lidé obracet a byla jsem pro ně jako magnet; energie přitahující zraky, jen co vstoupí do místnosti (což jsem neměla ráda, pozornosti jsem se stranila).

K tomu jsem zvědavá, což mě hnalo z místa na místo. Je možné, aby takový nomád docházel denně do vysokoškolských aul plných neznámých lidí?

Mám lepší plán. Teď absolvuju turné s Driesem; pak trek okolo Annapurny, na čas se vrátím na slovenskou samotu v lese, ale poté si pronajmu byt v jordánské Akabě, která se stane mou osobní katedrou Blízkého východu.

 

Mahé, 29. září 2019

Tady na Seychelách si znovu uvědomuju, že aby člověk získal svobodu, občas se musí uvěznit ve dlouhém zármutku, topit se v hlubinách, opustit mnohé a opustit mnoho. Získat svobodu znamená všechno ztratit – upadnout, nehybně ležet v bolestech, ale zároveň vítat změny, kterých se spousta lidí bojí, jenže podle mě jsou nejúrodnější vesmírnou půdou, která touží po semenech nového života.

Mám bolest ráda. Když se objeví, nahá ji přijmu. Pevně ji objímám, s hlavou na studené zemi, o samotě. Nezaháním ji sedativy, neupíjím se, netlumím ji povrchními vztahy. V tichosti trpím s důvěrou, že se znovu zvednu celistvější a silnější...

Ve zdejší džungli jsem strávila dva týdny. Bambusový dům neměl okna a nabízel ideální prostředí pro tolik potřebné otevírání kořenové čakry Muladhary. Jenže můj kořen zůstával uzavřený, zatímco zbytek energií plynul a otevřel se dokořán.

Šamanka byla i tak překvapená; říkala, že jsem na svůj věk odvedla kus práce, ale já nemám pocit, že bych odvedla cokoli. Uzemněná rozhodně nejsem...

 

Káthmándú, 6. prosince 2019

Ta hudba mi nejvíc připomínala Dawu, jednoho z mých tří nepálských bratrů –

asi proto, že zpíval nejčastěji. Zpíval, když mě vezl motorkou prašným Káthmándú, i když jsme scházeli z pět a půl kilometru vysokého Thorong La, mrzli a lapali po kyslíku.

Připomínala mi i čtyřicítku tmavých dětských očí v autobuse kodrcajícím se po rozbitých cestách do Nagarkotu –

v těch nepálských očích bylo všechno úplně jednoduché; potřebovaly jen lásku.

Připomínala mi, jak jsem přijela ze samoty do kmene, jenž teď tři týdny kočoval v Himálaji a který jsem si zamilovala; jak jsem změkla a jak to fungovalo – uzemňovala jsem se...

Připomínala mi, jak jsem se stala sestrou, tou, kterou všichni milují. Jak jsem svá rána zahajovala třemi rituálními procházkami okolo stúpy, pod dohledem Buddhových očí. Jak jsem tu každý den začala děkovat do nebes za svůj nový nepálský domov, do kterého se na jaře vrátím za svými bratry a za očima nepálských dětí.

Věděla jsem, že až teď po měsíci odletím, ta hudba mi nepřestane znít v uších. Já celá budu znít svým novým domovem. Bude tím znít celý můj vesmír.

 

Bardejov, 22. prosince 2019

Občas mám pocit, že žiju pět životů najednou.

Miluju kočování, a proto jsem kývla na to, že v lednu znovu odletím do Japonska – nebýt tři měsíce do roka modelkou, nemám dostatek svobody k tomu, aby byla moje zvědavá duše ukojena.

Uplynul rok a pořád platí, že chci žít na Blízkém východě. Stejně tak si chci budovat a hýčkat svoji samotu na chatě ve slovenském lese. Na jaře se vrátit do buddhistického kláštera Kopan, a znovu tak potkat nepálské děti, které mě toho tolik naučily...

Mám spoustu domovů a chci jich ještě víc – kam jsem v životě přijela, tam jsem se zabydlela. Vždycky jsem to tak chtěla a věděla jsem, že co si hodně přeju, to ke mně ve správný čas přijde.

Teď před Vánoci chci najednou nejvíc ze všeho na východní Slovensko. Obejmout sestry, které zbožňuju, pohladit svoji kobylu, nasednout do staré felicie (jak já mám tohle auto ráda!) a zamířit na tu lesní chatu, kde v noci zapálím oheň a sama zírám na Měsíc...

Dnes už přesně rozumím tomu, proč jsem před rokem opustila muže, jehož jsem milovala – přerostla jsem ho. Došlo mi to později, ale zdroj mé intuice to říkal od počátku, šlo jen o to uklidnit se a pozorně poslouchat.

Je to jako vždycky, sny vědí všechno nejlíp.

I proto jsem teď tady, ve svém nejstarším domově, tak hezké Vánoce: Alláhu Akbar!

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement