Po přeslici: Komunismus

Post Image

Po přeslici: Komunismus

Play icon
8 minut

U nás jsou břehy řek zarostlé kopřivami a plevelem. V Rakousku je až k vodě hezky rozkvetlá udržovaná loučka. U nás jsou domy jakž takž opravené, ale jen některé mají v oknech truhlíky s kytkami. Stavby jsou často nevkusné, přeplácané, prapodivně nastavované. I ty nové v krajině nebo vsi nehezky trčí. Neladí tam. V Rakousku jsou snad všechny domy krásně opečované, ozdobené záplavou kytek. Jejich styl ladí s krajinou, s okolím, s duší.

U nás je na mnoha dvorcích či zahradách skladiště nepotřebného, zakryté potrhaným igelitem. Válí se tam ojeté pneumatiky. Někde jsou usedlosti a přilehlé louky plné zrezivělých krámů. Leží tam nepojízdná rozebraná auta, torza zemědělských strojů i trávou a křovím zarostlý traktor, který je ve svém zmaru až krásný. Vypadá jako rekvizita z Šípkové Růženky. (Při focení té pohádky vás ale nesmí načapat opilý vlastník traktoru, který by drzouny, co někomu vniknou na – neoplocený a neoznačený –, pozemek rád zastřelil, jako to dělají v Americe!) Mezi tím bordelem se pasou krávy. Pořád lepší, než když jsou i v létě mnohde stále zavřené v kravínech.

Naše pole, to jsou nekonečné široširé lány, monokultura. Kam se na jaře podíváš, tam je řepka a řep-ka a řepka. Ano, pěstujeme i jiné, ale z intenzivní jedovaté žlutě řepky, která naši republiku poslední léta zaplavila, máme pocit, že je všude. Řepka se uchytila i v zahradách, a dokonce si letos rostla a kvetla v naší ulici, ve škvíře mezi chodníkem a domem v Praze na Smíchově.

To v Rakousku, tam jsou políčka rozdělená na štráfky. Každý štráfek jiné setí, jiná sadba; rozmanitost. V Rakousku… Za totality znamenalo přejet přes čáru, překročit hranici do Rakouska nebo Německa mnohem větší šok. Ale proč je rozdíl mezi tady a tam jednatřicet let po pádu komunismu pořád tak obrovský?

Když jsem v polovině srpna projížděla na kole rakouskou oblast Lungau, ležící v jižní části Salcburska, vzdychala jsem nad krásou možná až příliš pěstěné krajiny a možná až příliš vyzdobených, doslova vymazlených usedlostí. V pangejtech kolem cest, které jsem po občerstvovacích zastávkách na horských chatách zkoumala často a zblízka, jsem ani jednou, fakt ani jednou neviděla odpadky.

O týden později, zrovna kolem výročí srpnové okupace v roce ’68, jsem projížděla okolím Prahy. Vesničky jako by trpěly nakažlivým „venkovským covidem“. Když bylo ve vsi hezky upravených domů víc, lidé i ostatní aspoň trochu vylepšili. A naopak. Byla-li uprostřed obce ruina obklopená harampádím, i kolem to vypadalo nevábně.

Podpořte Reportér sdílením článku