Z toho bude deska!

První moje, nebo spíš naše (mluvím-li za Framus Five) nahrávky vznikly počátkem roku 1968. Díky raketovému startu mezi tehdejší elitu na 1. Československém beatovém festivalu jsme dostali nabídku natočit dva snímky ve slavném „Áčku“ – studiu A Československého rozhlasu. Když jsme se do studia dostavili s nástroji a technici přistavili mikrofony, vůbec jsem netušil, jak to má správně být. Jen mi řekli: Teď nahrajete základní snímek a vy to do toho potom playbackem nazpíváte.

Netušil jsem, o čem je řeč, tehdy jsem ještě hrál sólovou kytaru a zároveň zpíval. Říkám: To nejde, my to bez toho zpěvu neumíme zahrát!

Koukali jak zjara, ale pak si hudební režisér Květoslav Rohleder povzdechl: Když myslíte, tak to zkuste zahrát dohromady.

Dali jsme písničku Otise Reddinga Respect, hit, který proslavila Aretha Franklin, oni zase zírali, pak režisér vyběhl z režie a s úžasem se ptal: Co je to za muziku?!

Natočili jsme ještě jednu věc a to byl náš vstup do gramofonové branže, protože tyhle původně rozhlasové snímky Supraphon zařadil na samplerové LP Beatline mezi další objevy z toho festivalu. Během jara jsme natočili dalších pár věcí na EP, to už pro Supraphon přímo, a k prvnímu albu jsme se dostali koncem léta, kdy po okupaci dlel Olympic v „cvičné emigraci“ ve Francii a jejich producent Jaromír Tůma mně nabídl, jestli nechci natočit místo nich v domluvených nahrávacích frekvencích album. Tak vzniklo naše první supraphonské album Blues In Soul – a teď se, po třiapadesáti letech, se svou novou deskou Mohlo by to bejt nebe… vracím opět do „domovské stáje“. Do Supraphonu.