Desatero vlídného kacíře Polyho

S úctou otevírám Kacířův kancionál, knihu velkou a tlustou jako deset gramofonových desek položených na sobě, a nechápu. Tohle dílo muselo zabrat několik let dřiny!

ET NOS INCUDAS IN TENTATIONEM, čtu vzkaz hned na začátku: A UVEĎ NÁS V POKUŠENÍ.

Pak se pustím do prvního z Polyho kousavých, provokativních textů pro kapelu Insania, protože tahle kniha je vlastně nádherně ilustrovaným zpěvníkem:

„V nebi je šmíra, tak pravil Nietzsche,

a já dodám, že je plné kýče.

Přesto, doufám, se naše duše prolnou

a proniknem tam nenásilnou formou…“

Text pokračuje dál, mé oči ale v úžasu zabloudí na velkoformátový komiks, který ho obklopuje. Stovky obrazů pro tuto knihu namaloval tatér s uměleckým jménem kOki, v jehož stylu je cosi z Alfonse Muchy, ale zároveň i špinavost Vladimíra Boudníka.

Pak na stránku namířím telefon a z něj začne píseň jménem Nebe a Nietzsche hrát. Neuvěřitelné! Na tak propracovaném díle se nedá vydělat, muselo vzniknout z vášně, je výplodem zvláštních mozků...

Jak bylo řečeno: kniha se jmenuje Kacířův kancionál – a jistým typem kacíře je hybatel celého projektu, textař a šéf Insanie, letos přesně padesátiletý Poly. Není to nějaký kacíř satanistického typu, vůbec ne; spíš člověk, kterého odjakživa baví zpochybňovat autority.

Jinak je to hodný, vlídný muž, což zjistím i při práci na článku. Když Polyho vyzpovídám ze všech důležitých momentů jeho života a začnu psát, přijde mi od něj krátká zpráva: „Víš, jaký mám ambice teď, když knížka vyšla? Chtěl bych se mnohem víc věnovat rodině a dětem – mám u nich velkej dluh...“

I. Mše

Počat byl v Brně během pražského jara, koncem šedesátých let.

Představuju si sídlištního hajzlíka, který jde od darebáctví k darebáctví, zároveň ale hodně čte – nejen verneovky, třeba i Johna Steinbecka nebo Kingsley Amise.

Na základní škole rozepíše dvacet románů (u žádného se bohužel nedostane dál než ke třetí kapitole) a obstojně taky maluje, chodí do lidušky.

Má-li dnes zmínit nejsilnější vzpomínku z dětství, hned se mu vybaví jedna z těch nejstarších: „Jako malýho mě má dobrá bohabojná babička vzala na štědrovečerní mši, byl jsem snad poprvé v kostele,“ říká, „a tam mi cizí chlap strhl čepici z hlavy s tím, že je to prý neuctivé. Byl to pro mě první signál, že těmhle lidem bude lepší se vyhýbat. O čtvrt století později jsem se potuloval Evropou a můj stěžejní zážitek z Paříže a Říma byl ten, že mě nepustili do Notre Dame ani do baziliky svatého Petra, protože jsem měl kraťasy. Venku bylo třicet ve stínu, v obou katedrálách se to ježilo sochami polonahého Krista na kříži, ale já nesměl dovnitř, protože jsem měl odhalená lýtka.“

Možná proto je tolik jeho textů o nebi a o Bohu, proto se tak často vysmívá jakémukoli silnému přesvědčení bez nadhledu. „Pokud nějaký Bůh existuje,“ shrnuje Poly svou pozici, „tak se vsadím, že jakékoli pokrytectví a výmysly proti lidské přirozenosti nebudou z jeho hlavy.“

 

II. Stínadla

V šesté třídě Polyho upoutaly knížky Jaroslava Foglara, což bývalo u chlapců v tomto věku běžné, ale jeho skutečně zasáhly a změnily mu osobnost – přestal se například rvát.

Nejspíš se chtěl podobat Rychlým šípům, ale ve výsledku se z něj tou dobou stal spíš podivín, který je spolužákům trochu pro smích, protože oni už začínají mít přeci jen onačejší zájmy...

V Polyho případě foglarovky spíše pozdržely pubertu, utlumily například jeho zájem o opačné pohlaví. Nejevil snahu balit holky a jako výstavní magor se zabýval jen knížkami, od patnácti pak kytarou, v tom byl urputný; na kytaru dokázal cvičit klidně deset hodin denně.

Zpátky ale k Foglarovi: „Ty knížky ve mně brnkaly na jakousi temnou strunu, kterou mám v sobě: posedlost tmavými dvorky, uličkami, morbidními příběhy... Vezmi si třeba Stínadla – ještě dnes mi ten koncept nepřátelské čtvrti se zastrčenými plácky a temnými uličkami přijde neskutečně silnej a původní. Navíc se mi Foglar znovu propojuje s tématem víry: vždycky mě fascinovaly mnišské řády, sekty, tajná bratrstva, klášterní život v odříkání... No a ty klukovský party, to byla vlastně taky bratrstva, každé s vlastním mysteriem, v honbě za nějakou svátostí, s výpravami do neznáma a s téměř totálním vyloučením ženského prvku.“

 

III. Zjevení hudby

Až do patnácti Polyho muzika nezajímala, ale pak mu kamarád pustil

AC/DC, což byla další důležitá iniciace.

Že šlo o AC/DC, je spíš náhoda – prostě to byla první tvrdší kapela, kterou slyšel. Hardrock a metal ho samozřejmě přitahovaly, zněly tak divoce a rebelsky! Až do té doby se setkával jenom s normalizačním televizním popem, který snad mohl uspokojit Polyho rodiče, ale hoch se silným zaujetím pro temnotu potřeboval cosi jiného. Zamával s ním Pražský výběr, brzy dospěl k subtilnějším Pink Floyd.

„Hned v těch patnácti jsem ale cítil, že je muzika tou nejdůležitější věcí na světě, vrhl jsem se na kytaru a problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Otec to nesnášel – měl utkvělou představu, že kdo má dlouhý vlasy a hraje na kytaru, roste pro šibenici. A ani na škole mě zrovna nechválili. Uspořádali jsme koncert u nás ve třídě, a asi není nutné dodávat, že v roce 1985 jsme metalem pedagogickej sbor gymnázia příliš nenadchli...“

Těsně před maturitou založil s kamarády Malcevem a Vrbou kapelu, kterou vede dodnes. „Pamatuju, jak ti dva listovali latinským slovníkem, vypsali si toho víc, ale vybrali jsme nakonec jméno Insania. Šílenství. Stav nepříčetnosti. To nám připadlo dostatečně ostrý.“

 

IV. Revoluce

V roce 1988, po půldruhém roce fungování, dostala Insania od brněnské StB důrazné varování, že pokud chtějí pánové muzikanti pokračovat, můžou očekávat vyhazovy z vysokých škol.

„Odehráli jsme tři vystoupení v legendární brněnské Křence,“ vzpomíná Poly, „kde dávala progresivní dramaturgie prostor i kapelám bez zřizovatele. Byly to divoký koncerty, kde si lidi šlapali skoro po hlavách, a měli jsme signály, že jsou tam tajní a monitorují to. Taky nám jeden kluk vedl fanklub – rozmnožoval fanzin, nahrával lidem demo na kazety, které mu posílali poštou, prodával fotky kapely a podobně. K tomuhle klukovi večer vtrhli policajti, zabavili mu veškeré materiály a druhý den si osobně pozvali Malceva s Vrbou, kteří studovali práva, na přátelský kus řeči. Za mnou na fildu se z nějakého důvodu neobtěžovali, ale dali nám jasně na vybranou. A jelikož jsme byli všichni tři čerstvě v prváku na školách, kam nebylo lehký se dostat, zahráli jsme hodný hochy a po pár měsících pokračovali dál pod názvem Skimmed.“

Poly studoval moderní filologii, vybral si obor angličtina – maďarština: „Kupodivu jsem se tam dostal. Nejspíš proto, že jsem byl kluk, těch se hlásilo málo...“

Bydlel ještě doma u rodičů, kde se politika nikdy moc neřešila, pomineme-li otcovy nadávky na „Rusáky“, když se hrál hokej, ale listopad 1989 znamenal pro Polyho euforii: „Začalo mě bavit číst noviny a koukat na zprávy. Havel byl zjevení, jeho lidskost mě nadchla. Dnes mi takoví politici chybí.“

 

V. Anarchie

S kapelou Skimmed vydali hned po revoluci desku New Insanity, brzy se ale vrátili ke starému jménu Insania.

Hodně jezdili po evropských klubech, se svou tvrdou muzikou se stali součástí anarchopunkové scény, která byla propojená s aktivitami na ochranu zvířat, squatterstvím nebo bojem proti neonacismu. „Jo, hodně jsme hrávali ve squattech – berlínských, vídeňských, polských i těch pražských. A potyčky se skinheady bývaly docela běžné. Vzpomínám třeba, jak jsme počátkem devadesátých let hráli na festivalu za Brnem a pod pódiem hajlovalo asi deset skinheadů posílených pivem. My si to nenechali líbit a začala rvačka, během níž náš basista dostal dvakrát řetězem přes záda, což skončilo u soudu. Dva skinheadi šli dokonce sedět natvrdo.“

Poly se stal vegetariánem (maso mu prý stejně nikdy nechutnalo), ale jinak ho zajímala v první řadě hudba. „Mně vlastně vadilo, že je naše scéna orientovaná spíš levicově. Například roku 1990 jsme s kapelou Majklův strýček jeli hrát do Berlína, což byla docela lekce. Klub se jmenoval Zapata, bylo to doupě zahulený trávou, kam policajti radši vůbec nechodili. Potom jsme šli spát do squattu k lidem, kteří klub provozovali, a tam byla obrovská knihovna napěchovaná svazky Lenina, Marxe a podobně. Jako dvacetiletej jeliman těsně po sametové revoluci jsem to vůbec nedokázal pochopit.“

 

VI. Psychedelie

Insania byla vždycky kapelou do klubů, nedočkala se velkých výdělků ani mediální slávy. Poly by o slávu ani nestál: „Moje ego je pohodlně malé,“ říká, „nepotřebuju ho hladit. Dodnes se cítím trapně, když se mám někomu třeba podepsat. Dělám to, protože nechci nikoho urazit, ale hudbu vlastně tvořím spíš pro sebe.“

Našel si práci, ve které zúročil svá vysokoškolská studia – od mládí až donedávna dvacet let překládal.

„Moje první přeložená kniha se jmenovala Extáze a techno scéna,“ vzpomíná, „pak následovaly tři knížky od Timothy Learyho, který uvádí do vztahu filozofii s astrologií, tarotem, kabalou či náboženskou mystikou – při překladu jsem musel mohutně dohledávat a konzultovat. Striktně exaktní vědec by velkou část Learyho systému označil za bláboly, mně ale tahle práce brutálně rozšířila rozhled. Přitahovala mě psychedelická linka toho filozofování, a hlavně mě bavila futuristická připravenost kombinovat věci a témata, které by normálního člověka spojovat nenapadlo.“

Spoustu textů napsal Poly právě pod vlivem Learyho, pod vlivem LSD naopak žádný: „Měl jsem strach, co by to ve mně probudilo. Já experimentoval maximálně s trávou, a i ta mi při jedné příležitosti jasně ukázala, co dovede, od té doby ji nechci vidět.“

Naposledy připravil loni k českému vydání román Alias Grace od Margaret Atwoodové – a s překladatelstvím skončil.

 

VII. Zapal dům

Dokonce i do Spojených států se Insania podívala, to bylo roku 1999, kdy ji spřízněná skupina ze Seattlu pozvala na třítýdenní turné po západním pobřeží. „Nakonec se ukázalo, že je ta kapela poměrně neschopná, bylo z toho pouhých pět koncertů v Seattlu, ale zážitků jsme měli hodně. Natočili jsme tam živáč, v místním studiu nahráli dvě nový písničky se zvukařem, kterej točil například s Alice in Chains, pak jsme byli v San Francisku za Jello Biafrou (zpěvák a politický aktivista, zakladatel kapely Dead Kennedys, pozn. red.) a já tam točil cestopis pro Českou televizi. Při natáčení jsme se přimotali i k policejní přestřelce v ulicích, takže legrace bylo dost.“

Na domácí koncerty chodilo občas dvě stě, ale jindy třeba jen padesát fanoušků, což se změnilo k lepšímu roku 2013, kdy vyšla vynikající deska Zapal dům poraž strom... – Insania za ni dostala dvě žánrové ceny Anděl. „Záměrně jsme tehdy začali odlehčovat náš sound. Kytary ustoupily zpěvu, abych je nemusel překřikovat, větší prostor dostala elektronika, syntetické zvuky, a zároveň jsme písničky mnohem víc postavili na sdělení a českých textech; to zafungovalo. Pořád jsme kapela do klubů, ale rozdíl oproti dřívějšku je v tom, že dnes je většinou klub plnej, i když hrajeme třeba v Jablonci nebo Poličce. Tak snad to ještě pár let vydrží.“

 

VIII. Milované harpyje

Nejpozději před osmi lety pochopil, že u něj na prvním místě není ani nemůže být hudba. Tehdy se Polymu a jeho manželce Markétě narodila dvojčata, před třemi lety se rodina znovu rozšířila, všechno jsou to děvčata: Olivie, Emilie, Magdalena.

„Člověk zjišťuje, jak byl naivní, když se předtím domníval, že má málo času. Na prvním místě jsou děti, i když tím přicházíš o svobodu. Pořiď si děti – a už nikdy, nikdy nenajdeš věci tam, kam sis je položil, to mi na tom trhá nervy asi nejvíc. Já o našich holkách s oblibou mluvím se sarkasmem jako o harpyjích, co mi pijou krev. Ale to jenom proto, že nesnáším sladký řečičky, a cynickej humor máme naštěstí s Markétou společnej. V reálu jsme za děti vděční, člověku je jasný, že je to nejdůležitější životní projekt, i když při tom dostáváme pořádně naloženo. Někdy mám pocit, že tolik štěstí snad ani neunesu.“

Obě starší holky tátova hudba baví, a nejspíš tím nakazily i kamarádky. „Už se mi párkrát stalo, že jsem doma přistihl hrozen spolužaček, jak u Insanie divoce poskakují a křepčí.“

 

IX. Kancionál

Ještě jednou se vraťme k čerstvě pokřtěné bichli Kacířův kancionál, která vznikala poslední tři roky.

Podobný zpěvník by u nás mohl napadnout snad jen druhého podobného fanatika Míru Wanka z Už jsme doma. Míra ani Poly nikdy nevnímali své soubory jen jako obyčejné kapely, oba vyvíjeli spoustu činností, které hudební rámec přesahují. Poly dává příklad: „Například my jsme na přelomu tisíciletí koncipovali Manifest aristokracie nových vyděděnců, což byl takový pokus o vymezení se proti stádnímu myšlení a konzumu.“

Co se týče knihy, původně ji chtěl mít menší, s vybranými texty Insanie překreslenými do komiksů, ale přidalo se pár přátel a fanoušků, kteří chtěli projekt podpořit, takže koncepce rostla.

„Za Kancionálem je spousta práce několika lidí, protože jak se nabalovaly další nápady, přerostlo to ve fatální knihu, která už nám nedovolila dělat kompromisy. Nejvíc si určitě máknul ilustrátor kOki – tatér, na kterého jsem narazil náhodou na Facebooku a okamžitě mě okouzlil. Naštěstí do toho šel, i když to pro něj znamenalo dva roky utrpení, stovky nocí prolitých kafem.“

 

X. Stárnutí

Poly v posledních letech cítí úbytek vitality – jen není schopen určit, jestli je to přibývajícím věkem, nebo vším tím blázincem okolo dětí. Jinak ale vnímá stárnutí veskrze pozitivně: „Věci, které mi dřív přišly důležité, mám dnes na háku. Nehroutím se, když se něco nepovede, protože vím, že druhý den už o tom svět nebude vědět... Netrhá mi už žíly, co si o mně myslí ostatní, prostě rozhled a nadhled jsou k nezaplacení – i když bývají vykoupeny prvními tělesnými neduhy.“

Špatné koncerty každou kapelu vysilují, a tak hraje Insania poslední dobou zhruba jen třicetkrát do roka: „Díky tomu už vlastně žádné špatné koncerty nemíváme.“

Poly se vzdal i osamělého překládání knih, nebyl už schopen doma udržet pracovní tempo, které by ve výsledku dávalo ekonomický smysl.

„Částečně je to věkem, a taky tím, že už jsem doma neměl dost klidu na práci. Zpětně si to pro sebe definuju i tak, že se s textem vyšívám víc než dřív a nechce se mi odevzdávat něco nedomrlýho. Měl jsem potřebu trochu se socializovat, naučit se nový věci, a tak dnes pracuju jako copywriter v marketingové agentuře.“

Pár týdnů po vydání knihy by se pořád ještě potřeboval dospat. „Ale pomalu se to lepší,“ říká, „a na podzim bychom chtěli pomalu začít dělat na novém albu. Dál moje ambice zatím nesahají...“ •