Chlapi, to je šílený…

Report

To setkání bylo původně naplánováno na hodinu a půl, nakonec se protáhlo skoro na dvojnásobek. Byl konec května 2007 a my jsme se poprvé sešli k rozhovoru s majitelem skupiny PPF Petrem Kellnerem. Pak následovala ještě další dvě interview, v lednu 2009 a dubnu 2012. Byly to zároveň tři poslední rozhovory, které kdy Petr Kellner poskytl českým médiím. Viděli jsme při nich člověka uvolněného, starostlivého i drsně pragmatického.

Rozhovory s Petrem Kellnerem mívaly svá specifika. Nejvíce se to týkalo fotografií. Skupina PPF vždy vyžadovala, aby se noviny smluvně zavázaly, že fotografie pořízené pro účely rozhovoru nebudou použity k žádnému jinému materiálu, a už vůbec ne poskytnuty jakékoli třetí straně. Mělo to i své výhody, monitoring médií měla Kellnerova firma evidentně dobrý, když někdo fotografii zcizil a nelegálně publikoval, vždy jsme se to okamžitě dozvěděli díky otázce, zda jsme k něčemu takovému dali svolení.

Ve všech třech případech měl Petr Kellner pro poskytnutí rozhovoru svůj vlastní důvod. Poprvé to bylo, když prodal většinový podíl v České pojišťovně skupině Generali, podruhé chtěl mluvit o tom, jak se jeho skupina vyrovnává s nástupem finanční krize, potřetí pak chtěl okomentovat angažmá v dlouhém, urputném a místy poněkud nehezkém souboji o loterijní firmu Sazka. Tato témata on ani jeho lidé novinářům nevnucovali, vyplynula přirozeně z termínů, kdy se rozhovory uskutečnily. Okruhy ani obsah otázek žádnou dohodou omezeny nebyly a jen jednou se stalo, že nás požádal, abychom něco z jeho odpovědí netiskli. Bylo to tehdy, když se rozvyprávěl o tom, kam a jak jezdí s dětmi do školy. S ohledem na bezpečnost potomků jsme se rozhodli jeho žádosti vyhovět.

 

Květen 2007: Palác šepotu

Nejpodivnější na prvním interview s nejbohatším občanem Česka byl nejspíš už samotný příchod. Když nás podřízení Petra Kellnera vedli chodbami někdejšího společného sídla České pojišťovny a PPF na pražské Pankráci do zasedačky, kde se rozhovor odehrával, šeptali. Opravdu šeptali. A větu „pan Kellner už tu za chvilku bude“ říkali s téměř nábožnou úctou. Něco takového se neodehrávalo ani na Pražském hradě za dob Václava Klause – a že tam uměli šéfa taky řádně uctívat… Dívali jsme se rozpačitě jeden po druhém i na kolegu fotografa a nevěděli jsme, zda to není nějaká situační legrace a co bude následovat. Ale nezdálo se, že by žertovali.

Samotný Petr Kellner byl na začátku rozhovoru poněkud nervózní a dával si pozor na to, co a jak říká. Po vypnutí diktafonů viditelně pookřál, vyskočil na okenní parapet, klátil nohama a více než hodinu s námi klábosil o politice, médiích i byznysu. Jeho popis vztahů s politickou scénou v době po ovládnutí České pojišťovny byl mimo záznam podstatně upřímnější, než když měl odpovídat na mikrofon. Zdálo se, že některých věcí okolo ovládnutí „pojky“, jak České pojišťovně přezdíval, zpětně litoval. Kontrast mezi nábožným šepotem a uvolněným chlapíkem na parapetu byl více než zřetelný.

Poslední otázka v rozhovoru tehdy zněla takto: Co byste chtěl, aby si lidé jednou pamatovali, když se řekne jméno Petr Kellner?

Odpověď byla následující: „Ono se to vlastně nemění. Mám to hodně spojené: Kellner a PPF. Jednou bych chtěl, aby se na PPF koukalo jako na firmu, která to někam dotáhla. Ve smyslu: to je ta naše evropská firma. Aby mohli být lidé pyšní, nejen ti z PPF. Může to znít nabubřele, musí se pro to dělat hodně propagace, což já neumím a nechci. Je to těžké, protože nic neprodukujeme – třeba boty, auta a podobně. Jsme proto takoví těžko uchopitelní. Tak to je takové moje podnikatelské přání, ale osobní sny jsou daleko cennější.“

 

Leden 2009: Těžká osobní chvíle

Druhý rozhovor zkraje roku 2009 se odehrával v relativně čerstvě dostavěné budově PPF Gate v Dejvicích, kde je centrála firmy dodnes, a to možná v nejmenší zasedačce v celé budově. Petr Kellner dorazil se zpožděním a ve tváři zjevně přepadlý. Omlouval se, že řešil převoz maminky, kterou na horách ve Francii postihla vážná zdravotní komplikace. Nabídli jsme mu, že můžeme rozhovor odložit na příhodnější den. Odmítl s tím, že už je to jednou domluvené a že do liberecké nemocnice vyrazí hned po skončení rozhovoru. V jeho průběhu mu z nemocnice volali, po dokončení telefonátu se vrátil mnohem klidnější s tím, že „doktoři říkají, že to bude dobré“. Po odpovědi na poslední otázku se rychle sebral a loučil se už za chůze mezi dveřmi. Vztah k rodině, zejména k dětem, se prolínal všemi rozhovory. Mluvil o nich častěji, než to dělávají ostatní byznysmeni.

V rozhovoru Petr Kellner popisoval, jak na PPF dopadl začátek světové finanční krize, i to, jak bylo obtížné týmu vysvětlovat, že na jedné straně část lidí propouštějí a zároveň se stěhují do budovy, o které se tehdy s nadsázkou říkalo, že je to jediný byznys palác široko daleko, kde stálo vnitřní vybavení ještě víc než celá stavba. Když o tom mluvil, podvědomě oždiboval umělé lístečky, které v kombinaci s kamenem tvořily stěnu za ním. Dával si přitom pozor, aby vážil slova a nikoho se příliš nedotknul.

Na chvíli ovšem vypadl z role, když přišla řeč na nový tryskáč Gulfstream G550. V tom okamžiku začal zcela civilně lamentovat nad tím, jak drahý je provoz soukromého letadla, jehož cena se v té době pohybovala kolem miliardy korun. „Chlapi, to je tak šílený, že si to vůbec nejde představit… Na to musíte prostě zapomenout, jinak byste se utrápili.“ Měl pravdu, představit jsme si to skutečně nedovedli. A oslovení „chlapi“ se zcela vymykalo stylu jazyka, který Petr Kellner při rozhovorech obvykle používal. Asi byl ten kerosin opravdu drahý…

 

Duben 2012: Vzkaz do Ruska

Pro kontext tohoto setkání je dobré říct, že na jaře 2012 bylo Rusko pro skupinu Petra Kellnera mnohem důležitější destinací, než je tomu v posledních letech. PPF tehdy plně vlastnila velký řetězec obchodů s elektronikou Eldorado, měla významné podíly v těžařské firmě Polymetal a v bance Nomos (ten pak v létě téhož roku prodala).

Když Petr Kellner dostal otázku, zda také musí někdy uplácet, řekl, že ne, ale že korupce je u nás poslední dobou horší než v Rusku. Což bylo z úst nejvýznamnějšího českého podnikatele ostré sdělení, které vyvolalo dost silné ohlasy na politické scéně. To, že se právě tato věta objevila v titulku celého rozhovoru, nám nemohli zapomenout někteří Kellnerovi spolupracovníci ještě celé roky. Majitel PPF nejspíš dobře věděl, proč a komu toto sdělení adresoval. Svědčí o tom i další jeho vyjádření, v němž říkal, že jeho firmě vyhovuje vítězství Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách. Z jeho tónu směrem k Rusku byl patrný chladný obchodní pragmatismus.

V dnešním kontextu byla zajímavá nonverbální odpověď Petra Kellnera na otázku, zda by měl zájem o opětovný vstup do televize Nova, respektive do její mateřské skupiny CME. Na mikrofon řekl, že neví, ale úsměv a gesto, kterým to provázel, dávaly tušit, že by mu to rozhodně nebylo proti mysli. O sedm let později, v roce 2019, PPF koupila celou skupinu CME včetně nejsledovanější české televize.

Řeč přišla i na lékařské výzkumy zastřešené společností Sotio. Kellner tehdy prohlašoval, že si více můžeme povědět při dalším rozhovoru za tři roky, kdy už by výzkum mohl mít daleko konkrétnější a průkaznější výsledky.

Na žádný další rozhovor už ovšem nedošlo. Okolnosti se změnily, a to na obou stranách. My jsme všechny tři rozhovory pořizovali pro MF DNES, kde jsme v té době oba pracovali. Poté, co noviny koupil nynější premiér, jsme se rozhodli redakci opustit.

Petr Kellner zase mezitím přestal poskytovat jakékoli další rozhovory. „Necítí teď potřebu promluvit,“ znělo nejčastěji zdůvodnění jeho spolupracovníků, naposledy v prosinci 2020.

Jak by veřejně komentoval byznys a politiku posledního desetiletí, se tak už nedozvíme.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama