Sbohem, lední medvědi, mířím za tučňáky

Report

Ještě před měsícem jsem pod severním pólem na Špicberkách, kde poslední dva roky žiju, zaháněl od okna ledního medvěda. Teď ale vystupuju z letadla v uruguayském Montevideu a mou příští destinací má být Antarktický poloostrov. Ano – vyrazil jsem z Arktidy na Antarktidu, o mnoho tisíc kilometrů jižněji. Na obou místech za polárními kruhy pracuji.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Bylo brzy ráno, když můj nejlepší kamarád Ondřej začal křičet: „Medvěěěd, medvěěěd!“ Nejdřív jsem myslel, že si dělá srandu, ale pak jsem se podíval směrem k oknu. Prakticky celé ho zakrývala hlava, masivní krk a chlupaté tlapy. Jeden z nejnebezpečnějších predátorů planety na nás hleděl ze vzdálenosti jednoho metru. 

V minulosti jsem si tuhle situaci mnohokrát v hlavě přehrával, denně totiž provádím zákazníky divočinou se psím spřežením – avšak realita překonala představy. Kamaráda Jiřího jsem poslal pro hrnec a pánev a sám si připravil předem nabitou signální pistoli a pušku. Následující minuty běžely rychle. Naštěstí jsme odehnali medvěda zvukem kovového nádobí, a nemuseli tak použít zbraně. Vypadal zdravě a nažraně, ale s ledními medvědy nikdy nevíte. Hned potom jsem se raději vrátil k už skoro zapomenuté rutině ze začátku mého života na Špicberkách – šel jsem na záchod s puškou.

 

•••

Jak bych se představil? 

Miluju život mimo moderní společnost – chatu bez tekoucí vody a elektřiny, svíčky, smečku psů i možnost vidět divoká zvířata v přirozeném prostředí.

Po ukončení bakalářského studia v roce 2008 jsem se na nějakou dobu usadil v kanceláři, ale brzy mi došlo, že tudy cesta nevede. Zřejmě to prožívá spousta lidí – dennodenní stres, víkendové párty a tvrdé pondělní návraty do pracovní reality, která mě ani trochu nenaplňovala. Vydržel jsem pár let, ale nutkání odjet do světa bylo příliš silné. Dal jsem výpověď a odjel na Nový Zéland a poté do Polynésie, Austrálie a jihovýchodní Asie. 

Když si tu dobu zpětně promítám v hlavě, tak už tehdy jsem byl rozhodnutý, že se do kanceláře nechci vracet v žádném případě. Přesto jsem to ještě jednou zkusil. Vydržel jsem jenom sedm měsíců a utekl do Kanady. Většinu času na cestách jsem bydlel v autě a živil se jako barman, dělník na stavbě, pracoval jsem v zemědělství, dojil krávy. Tenhle život je nádherně svobodný, člověk vydělá peníze, utratí je za cestování – a pořád dokola. Jenže po delší době přijde chvíle, kdy se sám sebe začnete ptát, kam to všechno vede. Člověk by měl dělat něco, co ho naplňuje, alespoň tak to vidím já.

Zlomový okamžik, který mě přivedl k mému současnému životu, přišel, když jsme s bývalou přítelkyní cestovali přes severní provincie Kanady a Aljašku. V městečku Carcross na Yukonu jsem potkal tažné psy a bylo rozhodnuto: začal jsem hledat práci se psím spřežením. Nebylo to jednoduché, ale jsem dost tvrdohlavej a nakonec jsem ji sehnal. Čekala mě snová zima uprostřed nádherného národního parku Banff v Albertě. Od začátku jsem tu práci miloval, i když trvalo dost dlouho, než jsem pochopil to nejdůležitější – že psi musí věřit mně a já musím věřit jim. Už v průběhu zimy mi bylo jasné, že v téhle práci chci pokračovat. Rozeslal jsem životopisy – a ozvali se ze Špicberk. 

Pro úplnost. Špicberky jsou souostroví v Barentsově moři zhruba tisíc kilometrů od severního pólu. Jediné větší městečko se jmenuje Longyearbyen; žijí v něm něco přes dvě tisícovky lidí. Největším lákadlem pro návštěvníky je extrémní turistika, výpravy za ledními medvědy a polární září. A to byl i důvod, proč jsem tam přijel. Byl listopad, začátek polární noci a já dostal do ruky pušku, signální pistoli a zodpovědnost za třicet psů.  

Nutno přiznat, že od přírody nejsem žádný hrdina. Další tři měsíce bych popsal jako největší jízdu svého života – bydlel jsem šest kilometrů od psince, chodil pěšky tam i zpět. V práci jsem trávil většinou čtrnáct hodin denně. Za každého počasí, v naprosté tmě – takové jsou zimní měsíce za polárním kruhem – a v království ledního medvěda. Dny však běžely a přicházela nejkrásnější doba, kdy se slunce pomalu vrací do Arktidy. Kdy se obloha barví do všech možných a nemožných odstínů modré a červené a v noci ji osvětlují polární záře.

 

 

•••

Pracuji s grónskými psy. Tohle plemeno zůstalo prakticky nezměněné posledních čtyři tisíce let; oplývá přirozenou dominancí, která je pozůstatkem vlčích genů. Tito psi se v Grónsku stále využívají při lovu ledních medvědů: když na expedici zkřížím stopy ledního medvěda, jsem rád, že je mám u sebe. Kdybych medvěda potkal někde blízko, kdyby zaútočil, tak psy vypustím a oni mi můžou zachránit život. Tato nádherná zvířata však mají i jiné výhody. Třeba když mají zákazníci, kteří si mě najmou, omrzlé ruce, přiložím je na vnitřní stranu psích stehen a oni se tak zahřejou. 

Nejkrásnější chvíle přichází často večer po práci. Psi jsou unavení, nakrmení a já mám konečně po dvanácti hodinách čas sednout si mezi ně a odpočívat. Když mám štěstí, tak se na obloze objeví polární záře a zvířata začnou výt. V tu chvíli vzpomínám na knížky Jacka Londona.

 

•••

Během prvního roku na Špicberkách jsem měl často strach, který jsem nikdy předtím nezažil. Pocit, kdy za vánice a v naprosté tmě jedete do údolí s hosty, kteří na vás spoléhají – a vy si představujete, jak byste reagovali, kdybyste v údolí potkali medvěda. Je až neuvěřitelné, kolik věcí si člověk dokáže vytvořit v hlavě bez reálného základu: kolikrát jsem si nebyl jistý, jestli se sedm set metrů vzdálený kámen nehýbe, jestli to nakonec není medvěd. 

Asi nejdůležitější věc, kterou jsem se v Arktidě naučil, je – zachovat klid, ať už se děje cokoliv.

 

•••

V prosinci 2018 jsem se vracel z Afriky, kde jsem byl na pláži, abych se trochu prohřál před dlouhou arktickou zimou. Dostal jsem rozpis práce na leden – první třídenní expedice se měla uskutečnit už 18. ledna. To je přece ještě úplná tma, ale nějak to půjde, říkal jsem si. 

Po několika jednodenních túrách se objevil právě ten zákazník, který byl dost šílený na to, aby zaplatil skoro dva tisíce eur za tři dny se psím spřežením v naprosté tmě. „Ahoj, já jsem Jude, jak se máš?“ Ve vteřině mi bylo jasné, že si budeme rozumět. Jude je americký voják, působil na hranicích Sýrie a Turecka; vůbec se nestresoval a cestu si užíval. 

Příprava na takovou expedici zabere dost času – připravit saně, jídlo pro nás i pro psy, pušku, pistoli, satelitní telefon, GPS komunikátor, GPS, zdravotní sadu, nářadí a základní díly na opravu saní, nouzový přístřešek, spacák a tak dále. Moje saně mají okolo 350 kilogramů, ale to nakonec není důležité. Důležité je, kdo stojí před nimi. Ze svých třiceti zvířat jsem vybral čtrnáct – tím nejdůležitějším je moje zlato Morron. Drobná fena, která vede celý zbytek smečky. 

 

•••

Zapřaháme a psi řvou. Vyrážíme do tmy a ohlušující štěkot se mění v ticho. Krása toho okamžiku se dá těžko popsat. Pomalu projíždíme údolím, které se nazývá Bolterdalen, a začínáme šplhat na Scott-Turnerův ledovec. V takovou chvíli si člověk uvědomí, jak úžasná zvířata má před sebou. Jdu vedle saní, zatímco Jude pohodlně sedí na nich. Po nějaké době překonáme tři sta výškových metrů a jsme u ledové jeskyně, kterou jsme vykopali dva týdny předtím. Je to prakticky trhlina v ledovci, do které jsme nainstalovali několik žebříků a lan. Je zde klid a ticho. Procházíte se prostředkem ledovce a obdivujete největšího umělce ze všech – přírodu. Vylézáme ven a oblohu barví první polární záře. Sedíme na sobí kůži a jíme oběd. 

Naskakujeme na saně, čeká nás dalších dvacet kilometrů do naší chaty. Jude procedí: „Hey man, you have the best job in the world.“ (Člověče, máš nejlepší práci na světě.) Jinak je ale tichý: mlčíme a jedeme tmou. Přejíždíme do údolí Adventdalen a fenka Morron bezchybně naviguje k chatě. Je neuvěřitelné, jak se orientuje. Odbočuje do hlubokého sněhu a vede nás víc na východ.

Za hodinu jsme na chatě (je to stejná chata, kde o pár měsíců později potkávám medvěda). Jak říkal norský polární badatel Roald Amundsen: „Dogs first, dogs always.“ (Psi na prvním místě, psi vždycky.) To pravidlo ho dovedlo jako prvního člověka na jižní pól a my ho dodržujeme také. Nejprve se postaráme o zvířata, pak zatápíme v kamnech, pijeme trošku červeného vína a jíme sobí guláš. 

 

•••

Tohle byl první den a následující dva probíhaly obdobně. Nejnapínavější okamžik přišel asi pět kilometrů od Tempelfjordenu, kde jsme narazili na čerstvé stopy medvěda. Zastavil jsem saně a šel je zkontrolovat, vypadalo to na samce. Nemělo smysl jezdit dál, tak jsem otočil spřežení a vydal se k nádhernému ledopádu Eskarfossen. 

Nikdy na tuhle třídenní výpravu polární krajinou se psy a vojákem Judem nezapomenu.

 

•••

Jak už jsem naznačil – nemám moc rád moderní svět. Poznávám, že jsem svobodnější, když svůj život zjednodušuju. Deset měsíců života v chatě bez tekoucí vody byla jedna z nejhezčích životních zkušeností. Takže mě vždy lákala i Antarktida: divoká příroda na jižní straně zeměkoule, kterou lidé poznamenali ještě méně než třeba Špicberky.

A protože nemám dostatek zdrojů na to, abych si cestu zaplatil, tak jsem se rozhodl, že si najdu práci na lodi. Jak je mým zvykem, začal jsem posílat e-maily a zhruba po roce jsem měl v kapse smlouvu.

Letos jsem odjel ze Špicberk a přesunul se na jih. Hodně na jih.

 

•••

Zatímco na severní polokouli je podzim, v Jižní Americe je jaro. Nejprve se dostávám do horkého jara. V Montevideu, hlavním městě Uruguaye, je třicet stupňů. 

Procházím se centrem, pozoruju Uruguayce poskakující s vlajkami a transparenty. 

Zítra jsou volby, takže nikdo nepracuje. Následujícího rána se nalodím na nádhernou MS Midnatsol, kde budu pracovat na pozici oficiálně nazvané „antropolog/historik – Activity Guide“. Na lodi budu přednášet, vést túry na sněžnicích nebo organizovat kempování pro hosty.

Seznámení s ostatními členy týmu proběhlo úspěšně a vyrážíme na cestu. Postupně kotvíme na poloostrově Valdés v Argentině, tři dny trávíme na nádherných Falklandech a nakonec po jedenácti dnech na lodi vidím Jižní Shetlandy. Spouštíme kotvu u nádherného ostrova Half Moon a konečně opouštíme loď po náročné plavbě Drakeovým průlivem. 

Vedu túru na sněžnicích. Pět kilometrů okruh, žádná velká dřina. Většina našich zákazníků je ve středním věku a Antarktida je pro většinu splněným snem, takže nejdůležitější je vytvořit dobrou náladu na lodi a bavit sebe a hosty – a samozřejmě všechny operace provést rychle a bezpečně. Moje práce tady se nedá srovnávat se Špicberkami: tohle je spíš luxusní cesta na nejodlehlejší kontinent. 

Zároveň je to super příležitost se něco naučit. Máme podvodní drony, nejlepší mikroskopy, takže, jak jen to jde, snažíme se vymyslet něco nového, co by zabavilo nás i hosty. S drony mapujeme mořské dno, natáčíme tučňáky a tuleně. Pod mikroskopem zase zkoumáme řasy a antarktický krill, tedy drobné korýše.

Po dalších dvou dnech se dostáváme na Antarktický poloostrov a já řídím člun. Součástí mé práce bude proplouvat mezi ledovými krami, tučňáky a tuleni. Svítí slunce, nefouká vítr a je krásný den. Od doby, co jsme opustili Montevideo, jsem viděl sedm druhů tučňáků, ptáky, velryby, delfíny, tuleně a nádhernou neponičenou přírodu.

 

•••

První cesta končí a my znovu vyrážíme k Drakeově průlivu. Tahle plavba měla jen tři antarktické dny, ta další jich už bude mít sedm. Pro mě je ale tento den hodně významný, protože mám první přednášku. Stojím před dvěma stovkami pasažérů lodě a třesu se nervozitou. Téma přednášky zní: „Grónský pes a jeho význam v dobývání jižního pólu“. Je to kombinace historie, antropologie a osobních zkušeností, které jsem s tímhle plemenem nabral během posledních dvou let na Špicberkách. 

Hlavní důvod, proč se polárník Amundsen coby první člověk dostal na jižní pól, totiž byl správně zvolený způsob dopravy – saně tažené již zmíněným jedinečným plemenem, grónskými psy s vlčími geny. Přednáška má úspěch a okamžitě dostávám novou přezdívku – Vlčí muž. Teď zbývá odpřednášet ještě jednou se simultánním překladem do němčiny. Lidé tleskají a ještě dlouho po přednášce odpovídám na otázky. Moji psi mě zase zachránili, ačkoliv jsou asi sedmnáct tisíc kilometrů daleko.

 

•••

Další dva dny na moři utekly jako voda a my kotvíme v městečku Ushuaia v Ohňové zemi. Dáváme sbohem první skupině turistů, zítra nabíráme další – a znovu vstříc Antarktidě. 

V polovině prosince se přesunu domů do Česka a strávím Vánoce s blízkými. Moc se na to těším, protože mi rodina při mém stylu života chybí. V lednu už ale budu zpět na Špicberkách. Zase vyrazím do tmy polární noci se svými psy. Nemůžu se dočkat. •

 

Autorovy příspěvky můžete sledovat na jeho facebookovém účtu „Jan Hvizdal Photography and Guiding“ a na Instagramu „Jan Hvizdal Photography“.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement