Vzpomínka

Fedor Komár: poslední z druhé roty

20 / 12 / 2018

O ukrajinské Sokolovo bojovala necelá tisícovka Čechoslováků – část z nich se do bitvy dostala 8. března 1943, zbytek o den později. Válečný veterán plukovník Fedor Komár byl vůbec posledním žijícím vojákem 2. pěší roty, která do bojů zasáhla v rámci protiútoku na německé jednotky. Zemřel v pondělí 17. prosince ve věku nedožitých 97 let.

O ukrajinské Sokolovo bojovala necelá tisícovka Čechoslováků – část z nich se do bitvy dostala 8. března 1943, zbytek o den později. Válečný veterán plukovník Fedor Komár byl vůbec posledním žijícím vojákem 2. pěší roty, která do bojů zasáhla v rámci protiútoku na německé jednotky. Zemřel v pondělí 17. prosince ve věku nedožitých 97 let.

S Fedorem Komárem jsem se setkal jedinkrát: před šesti lety při oslavách 70. výročí bojů u Sokolova. Jako tehdejší teenager jsem ho příliš neznal, nevěděl jsem, kdo přesně se za uniformou s desítkami vyznamenání skrývá. Později jsem toho litoval. Několikrát jsem se sice vydal na jeho adresu v pražských Dejvicích, setkání se mi už ale domluvit nepodařilo.

Úspěšný jsem byl až v létě letošního roku: panu Komárovi jsem měl jako zástupce obecně prospěšné společnosti Sokolovo předat vyznamenání k 75. výročí bitvy u Sokolova. Den před plánovaným setkáním mi ale jeho syn zavolal a omluvil se, že je nutné náš plán odložit. Bohužel, zkraje tohoto týdne přišla smutná zpráva, že k našemu setkání již nikdy nedojde.

 

Gulag, podvýživa, amputace

Fedor Komár se narodil v roce 1922 na Podkarpatské Rusi, která tehdy byla součástí Československa. Po okupaci Maďary v roce 1939 mu hrozila vojenská služba v Honvédské armádě, zvolil proto raději odchod na východ do Sovětského svazu. Stalinova pohraniční stráž ho ale zatkla a poslala do vězení. Rozsudek: tři roky nápravných prací v gulagu – jako trest za ilegální překročení státní hranice.

Co tehdy Komár prožíval, mohou přiblížit vzpomínky jiného Čechoslováka vězněného v gulagu a veterána bojů o Sokolovo, Ericha Juckera: „Za velmi nelidských podmínek a málo stravy, skoro pouze o krajíčku chleba, jsme museli pracovat bez jakékoliv mechanizace v lese na těžbě dřeva při mrazech 30-35 stupňů, a to až deset hodin denně včetně nedělí. Po návratu z práce do tábora nás na apelplacu spočítali, pak nás pouštěli do baráků. Hrůza byla, když nás nedovedli spočítat. Hygiena žádná. Jednou asi za dva týdny nás oholili tupou břitvou, jelikož jako trestanci jsme nesměli mít holící čepelky nebo nějaké ostřejší předměty - ani nože ani kovové lžíce, pouze příbory ze dřeva.“

Z gulagu se tehdy dvacetiletý Komár dostal v zimě 1942 na základě amnestie vyjednané Heliodorem Píkou. V Buzuluku se v tu dobu již několik měsíců organizovala vojenská jednotka. Na Silvestra 1942 do ní byl odveden i Fedor Komár. Podvyživený a s minimálním výcvikem odjel o tři týdny později v rámci československého samostatného polního praporu na frontu.

Hned v první bitvě u Sokolova utrpěl jako pomocník střelce lehkého kulometu 2. roty zranění střepinami. Po uzdravení prodělal i další boje Čechoslováků na východní frontě: osvobozoval Kyjev a Pravobřežní Ukrajinu (označení části Ukrajiny na pravém břehu Dněpru), bojoval na Dukle a zúčastnil se i osvobozování Československa. V dubnu 1945 byl jako řidič 1. čs. samostatné tankové brigády opět těžce raněn; stalo se tak na přístupech k Ostravě, měsíc před koncem války.

Rozsah zranění byl natolik vážný, že mu musela být amputována levá noha. Léčení se protáhlo na tři roky, do zaměstnání tak nastoupil až v roce 1948. Jako válečný invalida mohl zastávat pouze podřadné pozice strážného.

Po pádu komunistického režimu se na Fedora Komára nezapomnělo. Získal hodnost plukovníka ve výslužbě a byl vyznamenán Záslužným křížem ministra obrany III. třídy. Přesto zůstával mezi ostatními spolubojovníky v ústraní – o další vyznamenání nestál, vzpomínkových akcí se účastnil jen sporadicky a několikrát odmítl i zdokumentování svých vzpomínek.

Mohl se přitom pyšnit Československým válečným křížem 1939, Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem či sovětskou medailí Za odvahu.

 

A pak už zbyli tři

Bez nadsázky lze říci, že s odchodem plukovníka Fedora Komára odešla část české historie.

V současnosti žijí pouze tři poslední váleční veteráni, kteří osobně zažili první boj československých vojáků na východní frontě.

Nejstarším z nich je Michal Demjan, donedávna stále vojín, povýšený do vyšší hodnosti teprve před rokem. S Fedorem Komárem jej pojí obdobný osud: oba strávili několik let v sovětském gulagu a poté bez jakéhokoliv výcviku odjeli s armádou na frontu. Oba byli raněni v bojích o Sokolovo - Demjan těžce, coby účastník nejtěžšího boje 8. března 1943.

5c1b4794e4b0266373d1aacd MEDIA_ITEM image
70. výročí oslav v Sokolovu na Ukrajině. Zleva Antonín Bukový (1916-2015) a Leopold Vojtěchovský (1920-2013). Fedor Komár zcela vpravo.

95. narozeniny před týdnem oslavila Janina Černá-Malínská, volyňská Češka původem z ukrajinského Lucku, která se do armády dostala společně s matkou a dvěma bratry. Stalinova NKVD je počátkem války internovala a jako cizince vyhostila do odlehlého Kazachstánu, v bojích u Sokolova pak sloužila jako zdravotnice 3. roty.

O rok mladší veteránka Jarmila Halbrštátová-Kaplanová má rovněž neblahou zkušenost se sovětským režimem: před vstupem do armády byla internována v několika věznicích společně s kriminálníky a zločinci.

Všichni tři zmínění hrdinové žijí stranou veřejného zájmu a skromně, s jediným přáním: důstojně strávit poslední roky života.

 

Autor se zabývá historií, napsal několik knih, nyní zkoumá příběhy žen bojujících v československé armádě na východní frontě.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat